Jaká práva máte jako pacient?

Co stanoví zákon o zdravotních službách?

Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování je klíčovou normou v oblasti pacientských práv – říká nám, co obnášejí, co v tomto směru mají zajistit poskytovatelé zdravotních služeb a jakým způsobem lze postupovat, pokud jsou práva nějakým způsobem porušena či nejsou dodržována. Stanovuje také povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb vůči správním orgánům a způsob, jakým získávají své oprávnění. Upravuje právní formu pacientských organizací. Zakotvuje také specifické právní instituty, jako je dříve vyslovené přání.

Právo na souhlas se zdravotními službami

Úvodní pravidlo zakotvené zákonem říká, že “zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li zákon jinak.” Co se tím myslí? Vždyť přece každý ví, že například pacienti ve velmi vážném stavu, jako například oběti dopravních nehod, žádný souhlas nedávají. Zde se ovšem potkávají dva opačné principy.

Primární je nutnost získat souhlas pacienta. Nikdo vám nesmí podávat léky, odebírat krev či provádět operaci bez vašeho souhlasu. Obecně stačí ústní souhlas, v některém případě jde jen o konkludentní projev vůle, to znamená, že například pokývnete při napsání receptu na léky, či minimálně nijak neprotestujete. Písemná forma souhlasu se vyžaduje, pokud tak stanoví některý právní předpis nebo pokud tak s ohledem na charakter poskytovaných zdravotních služeb určí poskytovatel. Typicky se to bude týkat veškerých operací, případně hospitalizace. Poskytovatelé služeb by v této souvislosti měli pacienta informovat o všech rizicích, která jsou se zákrokem spojená. To je současně ušetří mnohých stížností a žalob v případě, že některé připouštěné riziko nastane.

Druhým principem je ovšem možnost bez souhlasu poskytnout neodkladnou péči, a to v případě, že buď zdravotní stav neumožňuje pacientovi souhlas vyslovit, případně pokud jde o léčbu vážné duševní poruchy a v důsledku jejího neléčení by došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.

Typicky se jedná o již uvedené náhlé a akutní stavy, které bezprostředně ohrožují život, případně mohou vést k vážnému ohrožení zdraví. V takové situaci se okamžitě zahajuje léčba, ať již má podobu resuscitace, operačního zákroku či jiného postupu, při kterém pacient souhlas nedává.

Bez souhlasu lze poskytnout i jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví. Jde např. o zdravotní služby, jejichž smyslem je zabránit šíření infekčních chorob (typicky HIV).

Další přípustné situace, kdy lze pacienta hospitalizovat bez souhlasu, je existence pravomocného soudního rozhodnutí, izolace či karanténa dle zákona o ochraně veřejného zdraví, případně jde o vyšetření nařízené na základě trestního řádu nebo občanského soudního řádu. Také ochrana společnosti ve chvíli, kdy pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo je pod silným vlivem návykové látky, je přednější než pacientův souhlas. Klienti protialkoholických záchytných stanic o tom vědí své.

Revers – právo na odmítnutí léčby

Revers je písemné prohlášení o tom, že pacient odmítá vyslovit souhlas s léčbou. Může k němu dojít v situaci, která není tak naléhává, že by se zdravotní péče poskytovala i bez souhlasu. Pacientovi je tedy podána informace o tom, jaký postup je pro něj nejvhodnější – například hospitalizace a operace. Pacient sám ovšem vyhodnotí situaci tak, že postup odmítne a například z nemocnice odejde. Důvodem může být například volba jiného zdravotnického zařízení, jiné (alternativní) léčby, či úplné odmítnutí léčby v případě, že ji pacient nepovažuje za sobě prospěšnou.

Právo na informace o zdravotním stavu

S prvním zmíněným principem bezprostředně souvisí právo, aby byl pacient informován o svém zdravotním stavu. Měl by získat úplné informace ve formě, která je přiměřená i jeho znalostem, tedy nikoli třeba jen lékařskou zprávu napsanou ve zkratkách a latinském jazyce. Zejména netradiční či méně obvyklé postupy by měly být pacientům vysvětleny podrobně a srozumitelně. I přes svůj původní souhlas může později pacient s léčbou kdykoliv nesouhlasit.

Jsou ale i tací pacienti, kteří informace o svém zdravotním stavu znát nechtějí. Například když jsou ohroženi pokročilým stádiem onkologického onemocnění a nechtějí slyšet nepříznivé prognózy. V takovém případě se mohou vzdát podání informace o svém zdravotním stavu, popřípadě mohou určit, které osobě má být podána (například manželovi či dětem). O takovém kroku musí být ale učiněný záznam ve zdravotnické dokumentaci. Vzdání se podání informace lze samozřejmě vždy odvolat. Nepřihlíží se k němu pouze tehdy, jde-li o informaci, že pacient trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může ohrozit zdraví nebo život jiných osob.

Specifickou situaci připouštějí právní předpisy ve chvíli, kdy je pacient nezletilý či má omezenou svéprávnost a existuje podezření, že osoba, která o něj pečuje se podílí na jeho zneužívání, týrání nebo ohrožování zdravého vývoje. V takovém případě lze plnou informaci o zdravotním stavu pacienta zadržet za přepokladu, že poskytnutím této informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta.

Právo na soukromí

Pacientovi by mělo být umožněno jak vyšetření, tak také podávání informací o jeho stavu v soukromí přiměřeném možnostem zdravotnického zařízení. Velká část vyšetření s sebou nese různou míru odhalení pacienta a je bezpochyby jeho právem, aby v takových situacích nemohl kdokoliv vstupovat do ordinace či jej nemohl pozorovat z chodby. S právem na soukromí souvisí i důvěrnost podávaných informací. Jako naprostý základ lze považovat to, že se informace o zdravotním stavu nesdělují před jinými pacienty či osobami, kteří se na léčbě nijak nepodílejí, a to zejména jde-li o informace choulostivé. Ochrana informací musí být zajištěna i při práci s papírovými či elektronickými spisy.

Právo zakázat poskytování informací o zdravotním stavu dalším osobám

Poskytování informací o zdravotním stavu dalším osobám se řeší typicky v situacích, kdy pacient započíná hospitalizaci či plánuje operaci a očekává se další vývoj jeho zdravotního stavu. Po operaci zpravidla nastává období několika hodin (někdy i dní), kdy pacient nemůže sám s okolím komunikovat, ať už proto, že mu to fyzický stav nedovoluje, nebo k tomu chybějí komunikační prostředky (mobilní telefon). Jeho blízcí by přesto rádi věděli, že se operace zdařila a s jakým výsledkem. Nedá se ale říci, že by na to (s výjimkou zákonných zástupců) měli právo. Záleží totiž na pacientovi samotném, jak se předem k takové možnosti vyjádří. Může vyslovit například úplný zákaz poskytování informací o svém zdravotním stavu kterékoliv osobě, a to i osobám blízkým. Nebo tuto možnost omezí například jen na potomka, manžela, rodiče a podobně. V takovém případě musí zdravotnický personál jeho volbu plně respektovat a dalším osobám nic nesdělovat, ani když se jedná o blízké rodinné příslušníky.

Právo na návštěvy

Možnost se nechat během hospitalizace navštěvovat svými blízkými asi řeší většina pacientů. Nutno říct, že čím dál tím méně s tímto požadavkem pacienti narážejí. V tomto ohledu je ale klíčové, jak je nastaven chod daného oddělení, zda tuto možnost umožňují hygienické poměry a organizace oddělení. Vzájemný respekt je na místě, a to i s ohledem na další pacienty, povahu nemoci či zranění navštěvovaného pacienta, přísná hygienická opatření apod.