Asi jste také v dětství nesnášeli, když vás maminka nutila, ať se podělíte s ostatními dětmi o své hračky či bonbóny. Nyní v dospělosti možná s překvapením zjišťujete, že jde o trend současné doby: sdílená ekonomika. Ačkoliv je některými občany i politiky považována za noční můru, mnozí odborníci na ekonomiku ji naopak považují za budoucnost tohoto odvětví. A jak na to pohlíží právo?
Výše uvedený příklad je pochopitelně pouhou nadsázkou. Sdílená ekonomika není o nuceném sdílení vlastního majetku, ale o dobrovolném sdílení, výměně či pronajímání produktů dlouhodobé spotřeby, případně nemovitostí. Sdílené vlastnictví nelze považovat za módní vlnu, která zase rychle přejde. Naopak vznikají jeho nové a nové formy a také další produktová odvětví, do kterého některá z forem sdílené ekonomiky prolne. Má však i svá rizika.
Různých obměn přitom existuje hodně – od klasického sdílení majetku jednotlivců (poskytnutí bytu pro krátkodobá ubytování formou Airbnb), různé swapovací modely (kdy technicky vzato nejde o sdílení, ale o výměnu například rostlin, oblečení apod.), až po varianty, kdy určitý produkt (auto, kolo či koloběžku) vlastní právnická osoba a formou krátkodobých pronájmů jej umožňuje užívat jednotlivcům. Na obdobném principu pak funguje i poslech hudby či sledování filmů na platformách typu Spotify, Netflix, Apple TV či HBO Max. A pak pak tu máme paradoxy ve formě nadnárodních firem, které poskytují pronájem něčeho, co samy nevlastní: ať už jde o již zmíněného největšího poskytovatele ubytování, tedy Airbnb, který ovšem nevlastní žádné nemovitosti, či nejrozšířenější taxislužbu Uber, která nevlastní žádná vozidla.
Napište nám svůj dotaz online, my jej vyhodnotíme a do 48 hodin dostanete zpracované stanovisko od některého z našich advokátů, který se na danou oblast specializuje.
Pro mnoho lidí nastíněné modely představují okamžitou cestu, jak se dostat k něčemu, na co by museli šetřit třeba léta, případně k něčemu, co by ani nikdy vlastnit nechtěli. Obchodní modely ale dost často předbíhají legislativu a zákonodárci či politici někdy jen skřípají zuby a přemýšlí, jak díru v zákonech zalepit. Typickým případem může být opět Airbnb.
Málokdo by v roce 2008 věřil, že startup dvou nepříliš movitých designerů, kteří pronajali matrace u sebe doma, aby získali peníze na nájem, se stane jednou celosvětově proslulým trendem: Airbnb. Na jednu stranu skvělá příležitost pro (nejen) mladé lidi, jak se za přijatelné peníze ubytovat kdekoliv si zamanou, na druhou stranu noční můra hoteliérů, obyvatelů domů, v nichž je airbnb provozováno, ale také místních politiků a pracovníků finančních úřadů.
Podle kritiků zvyšuje Airbnb klasický nájem, kazí obchody klasickým ubytovacím službám a také je jednou z příčin gentrifikace, tedy vylidňování center měst od starousedlíků ve prospěch turistů. Například v historickém centru Prahy je dle statistik IPR Praha ke krátkodobým nájmům využíván každý pátý byt. Proto nejen obyvatelům dotčených domů, ale také politikům přestala docházet trpělivost.
Malá naděje svitla společenstvím vlastníků v roce 2020, když Městský soud v Praze zamítl žalobu jistého poskytovatele Airbnb v pražské Petrské čtvrti na SVJ, které mu podobnou činnost stanovami zakázalo. Soud vyslechl obyvatele domu, kteří popisovali jako běžný jev v domě pomočené stěny, vylomené dveře, ztrátu bezpečí a soukromí nebo přeplněné popelnice, a dal jim za pravdu.
Následně ale ve věci rozhodoval Vrchní soud, který zastal názor opačný. Podle něj SVJ prostřednictvím stanov účinně bojovat proti fenoménu Airbnb nemohou. I tato argumentace je validní, jde o zásah do podstaty vlastnického práva.
Další zajímavé rozhodnutí soudu týkající se daného tématu padlo v kontextu zdanění příjmů z této činnosti. Městský soud v Praze v srpnu 2021 rozhodoval o charakteru příjmů skrze platformu Airbnb a dovodil, že se jedná o příjmy z podnikatelské činnosti dle zákona o daních z příjmů (a nikoli tedy příjmy z pronajímání bytu, jak tvrdila žalobkyně). Podle rozsudku: “Na rozdíl od zajištění bytových potřeb člověka, poskytnuté ubytování skrze Airbnb nemůže naplnit zákonem předvídaný účel nájmu bytu, neboť nesaturuje jeho potřebu bydlení, ale uspokojuje jeho potřebu na ubytování, a proto je nutné jej klasifikovat jako ubytovací službu. Není tak příliš podstatné, zda je nájem vymezen jako tzv. „holý nájem“, ale jak je tato činnost prováděna.”
Sdílení kol a koloběžek je již rozšířeno do několika desítek českých měst a řadou municipalit je i podporováno. Osvícení radní mají zájem na tom, aby bylo v centru méně aut a méně emisí oxidu uhličitého, řidiči se neprali o místa na parkování a doprava se zklidnila. Vrásky jim ale dělá neukázněné chování uživatelů těchto přibližovadel. Ježdění po chodníku, vrážení do chodců a zanechávání koloběžek tam, kde zrovna krátkodobým “majitelům” odpadly od rukou, je odvrácená stránka tohoto fenoménu. Proto místní legislativci dobíhají realitu a ve vyhláškách a smlouvách s provozovateli služeb se snaží tato negativa umenšovat.
Carsharing překvapivě zdaleka takové emoce nevzbuzuje. Na rozdíl od zahraničí je u nás ale zatím stále spíše na počátku. Vlastnictví auta je totiž v České republice stále záležitost statusová. Například v severských zemích už mladé dospělé většinou ani nenapadne si pořizovat něco, co jen ztrácí každoročně hodnotu. Pokud jim běžná hromadná doprava nepostačuje, pořídí si alespoň elektrické auto, využívají sdílené auto nebo třeba kolo.
Zatím je sdílení aut alternativou využívanou spíše ve velkých městech, jenom na území Prahy působí několik společností, které tuto službu nabízejí. Pro mnoho příležitostných uživatelů auta představuje ideální variantu: o nic se nemusejí starat, neřeší garáž, povinné ručení, dálniční známku a dokonce ani parkovné a zaplatí jen to, co reálně projedou. A ruce si mnou i radní měst: i tato varianta dopravy je ekologická a ulevující městu.
Z hlediska práva jde o více či méně klasickou variantu smlouvy o pronájmu, kde se navíc předpokládá vytvoření klientského účtu, doložení identity a řidičského průkazu a dodržování smlouvy, včetně všeobecných obchodních podmínek (podmínky vracení vozidla, respektování vymezeného území atd.).
Odlišit klasickou oldschool půjčovnu od moderní trendy sdílené platformy je někdy oříšek, zejména z právního hlediska. Ale ať už se bavíme o jednom či druhém, můžeme si půjčit či sdílet třeba luxusní kabelky, značkové šaty, nebo na druhou stranu dílnu i s nářadím, šicí stroj a další užitečné nástroje. Právní formou je v těchto případech rovněž zpravidla pronájem účtovaný po hodinách (šicí stroj) či po dnech (kabelka), ale nevylučuje se ani varianta jakéhosi členství či předplatného, kdy při pravidelné platbě můžete danou dílnu s určitou frekvencí navštěvovat a využívat.
Snad nejvýznamnější posun za poslední desetiletí odehrál na poli showbusinessu. Zatímco dříve bylo běžné si zakoupit cédéčko či dvdčko (v dobách dávnějších pak kazetu či videokazetu) s oblíbeným hudebním či filmovým kouskem, dnes se jedná spíše o raritu pro sběratele, byť třeba business s prodejem LP roste. Muzikanti museli radikálně otočit svůj obchodní model a zaměřit se spíše na zisk z prodeje vstupenek či merche. Streamovací platformy jim pochopitelně musí platit za autorská práva, ale podle hudebníků jsou ceny nastavené poměrně nízko. V loňském roce dle společnosti Soundguys vyplácely společnosti za jedno přehrání následovně: Spotify 0,00331 dolaru, Apple v rámci jeho Apple Music 0,00495 dolaru, Google Play 0,00543 dolaru a Deezer 0,00567 dolaru.
V oblasti stahování, sdílení hudby a autorského práva obecně najdeme různé právní fosilie, neboť legislativa se rychlému vývoji v této sféře nepřizpůsobila. Doposud celý systém spočívá na mocném a monopolním postavení kolektivních správců práv, jako je OSA, Dilia a Intergram. Celý systém je poměrně těžkopádný a nepružný a ten, kdo by chtěl dodržet veškeré zákonné náležitosti hudebních produkcí (jako nahlašování repertoáru koncertu 10 dní před akcí), by toho asi mnoho nezorganizoval. Zákon předpokládá také povinné platby za pouštění hudby v provozovnách, přičemž nerozlišuje, zda se jedná o vesnickou trafiku či nadnárodní řetězec ve velkém městě. Ve finále se tak spousta pravidel v praxi nedodržuje s tím, že “se na to snad nepřijde.”
Pokud se ale vrátíme zpět k našemu ústřednímu tématu, kterým je vlastnictví, vzniká na tomto poli trochu paradoxní situace kdy si sice můžeme z tepla svého domova do pár sekund pustit takřka jakékoliv album či jakýkoliv film, ovšem ve chvíli, kdy přestaneme platit dané platformě měsíční poplatek, vše rázem zmizí. Nic z toho totiž nevlastníme, ale v podstatě si také jen pronajímáme, což je nezbytná daň za proměnu obchodního modelu v této oblasti.
Zajímavou úvahu v tomto směru provedl podnikatel a novinář Patrick Zandl na svém blogu Marigold.cz (text bohužel již není dostupný). Podle něj od ne-vlastnění možná nebude cesta zpět, neboť postupně bude mizet možnost vlastnit – jak z důvodů technických, tak také finančních. Negativním dopadem světa, kde za většinu věcí platíme měsíční poplatky, je totiž také snižování měsíčního množství peněz, o kterých může jednotlivec přímo a svobodně rozhodnout. Jako nezbytné východisko spatřuje v samoregulaci odvětví či jiné regulaci ne-vlastnictví, aby nebylo jedinou a jednosměrnou variantou, ale jen jednou z alternativ.
Tip: Stahováním hudby a filmů a využitím hudby či filmových ukázek ve vlastních videích jsme se zabývali v našem samostatném článku.
Vyřešte libovolný právní problém s týmem Dostupného advokáta! Do 24 hodin vám navrhneme řešení vaší situace a spočítáme, kolik vás to bude stát. Cena za vypracování návrhu je 390 Kč. Když si u nás navržené služby objednáte, máte vypracování návrhu zdarma.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
