Stát nemůže „legalizovat hluk“. Ústavní soud otevřel cestu k odškodnění za nezákonné hlukové výjimky

Život u silnice a opakované hlukové výjimky

Manželé Dolákovi žijí v rodinném domě v Brně-Bosonohách, v těsné blízkosti silnice II. třídy, která slouží jako paralelní tah k dálnici D1. Provoz na této komunikaci je dlouhodobě intenzivní a podle opakovaných měření i soudních zjištění zde docházelo k překračování hygienických limitů hluku, zejména v chráněných venkovních prostorech staveb. Hluk z dopravy se tak stal trvalou součástí jejich každodenního života a podle tvrzení stěžovatelů významně zasahoval do kvality bydlení, klidu domova i psychické pohody.

Na tuto situaci reagovala Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje nikoli důsledným vymáháním dodržování hlukových limitů, ale opakovaným vydáváním tzv. hlukových výjimek. První výjimku povolila již v roce 2006, následovala další v roce 2010 a třetí, pro tuto kauzu klíčová, v dubnu 2016. Všechny byly vydány na několik let a umožňovaly provoz komunikace i za situace, kdy hluk překračoval hodnoty stanovené nařízením vlády.

Institut hlukové výjimky přitom podle zákona o ochraně veřejného zdraví představuje mimořádný a dočasný nástroj. Jeho smyslem je překlenout omezené období, kdy nelze hlukové limity dodržet okamžitě, například z technických nebo dopravně-organizačních důvodů, a současně vytvořit prostor pro přijetí konkrétních nápravných opatření. Výjimka nemá sloužit k trvalé „legalizaci“ protiprávního stavu ani k odsouvání odpovědnosti státu za ochranu zdraví obyvatel.

Právě v tomto bodě však podle správních soudů hygienická stanice selhala. Krajský soud v Brně v roce 2018 hlukovou výjimku z roku 2016 zrušil jako nezákonnou. Vytkl hygienikům, že rezignovali na svou roli ochránce veřejného zdraví, nedostatečně zjistili skutkový stav a opakovaným vydáváním výjimek fakticky udržovali dlouhodobé překračování hlukových limitů. Tento závěr následně potvrdil i Nejvyšší správní soud.

Marná cesta k odškodnění u obecných soudů

Poté, co správní soudy zrušily hlukovou výjimku z roku 2016 jako nezákonnou, obrátili se manželé Dolákovi na civilní soudy s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy. Postupovali podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tvrdili, že dlouhodobé vystavení nadměrnému hluku vedlo ke stresu, obavám, zhoršení zdravotního stavu a celkovému snížení kvality života, a domáhali se proto finančního zadostiučinění.

Obvodní soud pro Prahu 2 ani Městský soud v Praze jim však nevyhověly. Klíčovým důvodem nebylo zpochybnění nezákonnosti rozhodnutí hygienické stanice – tu soudy připouštěly –, ale závěr, že mezi tímto rozhodnutím a tvrzenou újmou neexistuje příčinná souvislost. Podle obecných soudů se hluková situace v místě bydliště žalobců fakticky nezměnila ani před vydáním výjimky, ani po jejím zrušení, a nelze proto dovodit, že by právě nezákonné rozhodnutí bylo příčinou jejich újmy.

Nejvyšší soud následně dovolání manželů posoudil rozdílně. Ve vztahu k manželce jej odmítl z procesních důvodů, čímž její nárok definitivně skončil. U manžela sice dříve připustil aktivní legitimaci, avšak v dalším řízení jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Tím se celá věc dostala do situace, kdy soudy sice uznaly pochybení státu, ale zároveň uzavřely stěžovateli cestu k jakémukoli odškodnění. Právě tuto „slepou uličku“ následně otevřel až Ústavní soud.

Hluk jako zásah do soukromí a domova: lidskoprávní rozměr sporu

Zásadní obrat v celé kauze přinesl až Ústavní soud, který se na spor nepodíval jen prizmatem technické příčinné souvislosti, ale zasadil jej do širšího rámce ochrany základních práv. V centru jeho pozornosti nestála samotná existence hluku jako fyzikálního jevu, nýbrž otázka, zda dlouhodobé vystavení nadlimitnímu hluku může představovat zásah do práva právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

Ústavní soud výslovně navázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a zdůraznil, že ochrana domova se neomezuje jen na jeho fyzickou nedotknutelnost. Zásah do tohoto práva může spočívat i v hluku, vibracích či jiných imisích, pokud dosahují takové intenzity a trvání, že jednotlivci objektivně brání v běžném a klidném užívání bydlení. Pro vznik zásahu přitom není nutné prokazovat konkrétní zdravotní újmu; postačí, že hluk dlouhodobě narušuje kvalitu života.

Zvláštní důraz Ústavní soud kladl na tzv. pozitivní závazky státu. Nejde jen o to, aby stát stanovil hlukové limity a formálně vytvořil regulační rámec, ale aby zajistil jejich skutečné a účinné vymáhání. Pokud státní orgán opakovaně toleruje porušování těchto limitů a využívá výjimek způsobem, který fakticky zbavuje regulaci smyslu, selhává v ochraně základních práv dotčených osob.

V tomto kontextu Ústavní soud kriticky zhodnotil přístup obecných soudů, které se odmítly zabývat samotnou intenzitou zásahu do soukromí stěžovatele s odkazem na absenci příčinné souvislosti. Podle Ústavního soudu takový výklad vede k situaci, kdy je základní právo sice deklarováno, ale fakticky nechráněno. Právě možnost domáhat se odškodnění za zásah do práva na klidné užívání domova je přitom součástí efektivní ochrany tohoto práva. Pokud by byla tato cesta uzavřena, ochrana by zůstala pouze teoretická a iluzorní.

Proč Ústavní soud rozhodnutí zrušil – a co to znamená do budoucna

Ústavní soud nakonec dospěl k závěru, že v posuzované věci selhaly nejen správní orgány, ale i obecné soudy. Nešlo přitom o to, že by soudy nesprávně aplikovaly jednotlivá ustanovení zákona o odpovědnosti státu, nýbrž o způsob, jakým vyložily jeho podmínky. Podle Ústavního soudu zvolily výklad, který v konečném důsledku znemožnil účinnou ochranu základních práv stěžovatele.

Zásadní výtka směřovala k pojetí příčinné souvislosti. Obecné soudy ji vyložily natolik restriktivně, že se prakticky stala nepřekonatelnou překážkou jakéhokoli odškodnění. Ústavní soud však zdůraznil, že v situacích, kdy je zásah do základních práv založen na dlouhodobém a systémovém selhání státu, nelze příčinnou souvislost posuzovat mechanicky. Není rozhodující, zda by hluk zcela zmizel, nebýt nezákonného rozhodnutí, ale zda toto rozhodnutí umožnilo pokračování stavu, který základní práva dotčené osoby porušoval.

Samostatnou kritikou Ústavního soudu prošel i postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Podle Ústavního soudu šlo o nepřiměřeně formalistický přístup, jenž vedl k odepření soudní ochrany v otázce, která měla zjevný ústavněprávní rozměr. Nejvyšší soud se tak podle nálezu nedostatečně vypořádal s tím, že věc přesahuje individuální spor a dotýká se obecné odpovědnosti státu za ochranu základních práv.

Dopad nálezu přitom přesahuje samotný případ jednoho stěžovatele. Ústavní soud vyslal jasný signál, že stát nemůže prostřednictvím správních výjimek dlouhodobě tolerovat protiprávní stav a současně se vyvinit z odpovědnosti za jeho důsledky. Pro obyvatele žijící v nadměrném hluku nález znamená otevření reálné cesty k odškodnění. Pro orgány veřejné moci pak varování, že ochrana veřejného zdraví a základních práv nesmí zůstat jen formální deklarací.

Shrnutí

ext popisuje spor, který ukazuje, že dlouhodobý nadměrný hluk z dopravy není jen technickým nebo provozním problémem, ale může představovat závažný zásah do základních práv, zejména práva na soukromí a pokojné užívání domova. Stát sice disponuje nástroji, jak hluk regulovat, avšak pokud je používá formálně a opakovanými výjimkami fakticky toleruje protiprávní stav, selhává ve své ochranné roli. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že ochrana před hlukem musí být účinná a že možnost domáhat se odškodnění je její nezbytnou součástí. Kauza tak není jen příběhem jednoho domu u silnice, ale důležitým precedentem pro to, jaké povinnosti má stát vůči lidem dlouhodobě vystaveným nadměrné hlukové zátěži.