Počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty

Konstatoval to ve svém aktuálním nálezu Ústavní soud. Podle něj by tím byla de facto popřena podstata subjektivní promlčecí lhůty, která předpokládá seznámení se oprávněného subjektu s určitou skutečností.

Promlčení a běh promlčecích lhůt

Promlčení je tradičním právním institutem, díky němuž dojde k oslabení subjektivního práva v důsledku marného uplynutí času. Tím má motivovat oprávněnou osobu (věřitele), aby učinil příslušné právní kroky (např. vymáhání finanční částky) v rámci určité časové hranice. Promlčecí lhůta sestává ze dvou složek, a to lhůty subjektivní a lhůty objektivní. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je závislý na subjektivních okolnostech, tedy spojených s určitým subjektem právního vztahu, který např. zjistí určitou skutečnost. Oproti tomu počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je na subjektu právního vztahu nezávislý. Počátek běhu obou lhůt může být totožný, ale může se také lišit v řádu dní, měsíců či let (například mi někdo způsobí škodu na nemovitosti – chalupě, ale já se o ní dozvím až za 11 měsíců, kdy se na chalupu vypravím. Objektivní lhůta pro náhradu škody tedy počne běžet o 11 měsíců dříve). Účinky promlčení nastávají v okamžiku uplynutí jedné z výše uvedených lhůt, podle toho, která uplynula dříve.

Stanovisko obecných soudů

V posuzovaném případu došlo k situaci, kdy klient pojišťovny hradil pojistné plnění podle neplatné pojistné smlouvy. Dle svého vyjádření se dozvěděl o neplatnosti dané smlouvy (uzavřené v roce 2011) až v únoru roku 2017 a v květnu téhož roku začal bezdůvodné obohacení vymáhat zpět. Podle názorů obecných soudů, které rozhodovaly, ovšem subjektivní lhůta pro jednotlivé nároky začala běžet vždy k datu konkrétní platby pojistného, tedy k datu, kdy reálně k bezdůvodnému obohacení na straně pojišťovny došlo. Dle jejich názoru bylo podstatné, kdy oprávněný zjistil okolnosti, z nichž šlo dovodit, že smlouva, podle níž bylo plněno, je neplatná, což objektivně mohlo nastat v okamžiku jejího uzavření. Není přitom významné, zda měl věřitel takové právní znalosti, aby byl schopen posoudit neplatnost smlouvy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uskutečnil veškeré platby pojistného dříve než dva roky před tím, než je začal vymáhat, jednalo se dle názoru obecných soudů o promlčené právo.

Stěžovatel na to konto namítal, že smluvní podklady byly příliš složité a bez odborné pomoci si subjektivně nemohl uvědomit neplatnost smlouvy, pročež v době plnění z neplatné smlouvy netušil, že plní z neplatné smlouvy nebo že se někdo na jeho úkor bezdůvodně obohacuje.

Závěr Ústavního soudu

Podle názoru Ústavního soudu je z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel o neplatnosti smlouvy, a tedy existenci bezdůvodného obohacení na straně pojišťovny, s vysokou pravděpodobností nevěděl. Dle Ústavního soudu totiž nedává smysl, proč by v takovém případě v tu chvíli platby poskytoval. Pravidelné platby naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku, tedy platná.

Je tedy třeba skutečně rozlišit subjektivní vědomost o něčem od objektivní skutečnosti (jakkoliv může být složité takovou věc prokázat). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiku uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z okolností případu zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl, soudy by měly učinit kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení (tedy o neplatnosti smlouvy).