Smích jako výhrada svědomí

Zákon vyžaduje, aby občan měl neutrální výraz a zavřená ústa. Je toto omezení nutné? Jaké další požadavky stát může na úřední podobiznu mít? Kdy lze uplatnit výjimku a z jakých důvodů? Jak advokát radí dané pravidlo prolomit?

Zobrazovaná osoba se nesmí smát ani usmívat. Dále musí být např. na fotografii také bez pokrývky hlavy, s výjimkou případu, kdy ji používá ze zdravotních nebo náboženských důvodů. 

Této výjimky využil před několika lety vyznavač církve pastarafiánství, Lukáš Nový. Jeho souvěrci věří, že vesmír vytvořilo Létající špagetové monstrum. Proto si dal na hlavu cedník a brněnští úředníci mu skutečně přechodný doklad vytavili. Teprve později se do věci vložilo ministerstvo a jelikož pastarafiáni nejsou v ČR registrovanou církví, další „nošení“ cedníku na hlavě aktivistovi zatrhlo.

Pastarafiánství vzniklo jako kritika výuky evoluční teorie vzniku světa na amerických školách. Nový projekt Neboj se smát však jde trochu jinou cestou. Podle autorů má poukázat na nesmyslnost „státem posvěceného neutrálního výrazu na osobních dokladech”. Podpořily ho osobnosti kulturního a společenského života jako světoznámý jazzman Rudy Linka, herečky Ester Geislerová či Chantal Poullain.

Z faktického hlediska skutečně není důvod, aby se lidé na fotografiích mračily. Digitální snímače to neošálí, a tak nelze argumentovat ani bojem proti terorismu či neoprávněným přechodům hranic. Lze tedy uvažovat tak, že pokud připouštíme výjimky z náboženských důvodů u pokrývek hlavy, měli bychom to připustit i u úsměvu.

Ostatně Ústavní soud před časem uznal, že tzv. výhradu svědomí lze aplikovat nejen z náboženských důvodů, ale i ze světských. Není tedy patrně nutné hrát si na církev. Jako advokát bych doporučil, že se vychází se totiž nepřímo z toho, že výhradu svědomí lze v konkrétním případě uznat, aniž by pro daný případ byla tato možnost výslovně zákonem či ústavou zakotvena.

V právním státě však nemůžeme připustit bezmezné výjimky z obecných pravidel. To by byl konec právní jistoty. Naopak, lidé jsou si před zákonem rovni, jak „poznávají“ i nejmocnější politici v našem státě.

Proto Ústavní soud u uplatnění výhrady svědomí přišel s určitým testem, tedy předpoklady dané výjimky. Mimo jiné ústavní soud požaduje konzistentnost a přesvědčivost tvrzení stěžovatele. Těžko totiž uvěřit např. někomu, že nemůže z náboženských důvodů nechat očkovat své děti, když v kostele v životě do minulé neděle nebyl. Podstatné jsou také společenské dopady, to znamená, že se soudy zabývají klasickou otázkou: Co kdyby se tak zachoval každý? Tím by se totiž pravidlo úplně zhroutilo.

Myslím tedy, že církev smíchu by se nad tím měla zamyslet a vlastně zkusit napnout své síly možná trochu jiným směrem. Nejlepší by totiž bylo, kdyby zkusila získat politický vliv a zkusila dosáhnout změny nelibé povinnosti legislativní cestou. To je totiž princip demokracie, kdy obecná pravidla určují zákonodárci a vyhlášky, nikoliv soudy a jednotlivci.