Kdy se jedná o bezdůvodné obohacení?

Kapitoly článku

• Pojem bezdůvodné obohacení
• Jak se postupuje v případě bezdůvodného obohacení?
• Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení
• Kdy nevzniká povinnost obohacení vracet?

Pojem bezdůvodné obohacení

Občanský zákoník upravuje bezdůvodné obohacení v rámci “závazků z jiných právních důvodů”. Jde tedy o závazek mezi dvěma stranami, který ale nevznikl na základě smlouvy. Jedna strana tohoto vztahu má právo požadovat od druhé určité plnění a strana druhá je povinna ho poskytnout. Obě by pak měly poskytnout součinnost k plnění závazku.

“Jiným právním důvodem” není ani vzniklá škoda, která vede k povinnosti náhrady škody a nikoliv vydání bezdůvodného obohacení. Nadto bezdůvodné obohacení předpokládá vždy újmu jedné strany na úkor obohacení druhé, což pro náhradu škody neplatí.

Představte si, že jste poobědvali v restauraci. Číšník byl velmi pohotový, prostředí příjemné a oběd vám velmi chutnal. Chcete přidat k ceně oběda obligátních deset procent jako spropitné. Právní důvod máte ale pouze k platbě částky, která je napsaná na účtence. Nedojde tedy náhodou na straně restaurace k bezdůvodnému obohacení?

Občanský zákoník bezdůvodné obohacení rovněž charakterizuje jako platbu bez „spravedlivého důvodu“. Ačkoliv zde tedy právní důvod není, platba spropitného se dá považovat za spravedlivý důvod a o bezdůvodné obohacení nejde.

Právní důvod se ale přece jen objevuje při bližším vymezení bezdůvodného obohacení, kde jsou nastíněny typické příklady, kdy k bezdůvodnému obohacení může dojít. Může se jednat o získání majetkového prospěchu:

• plněním bez právního důvodu – neboli takzvané plnění nedluhu. K takovým situacím ovšem musí dojít na základě omylu ochuzeného. Ten například plní omylem jiné osobě, případně plní více než by měl, ale neuvědomuje si to. Jde o typický způsob, kterým k bezdůvodnému obohacení dochází.
• plněním z právního důvodu, který odpadl – na rozdíl od předchozího případu zde právní důvod (například smlouva) existoval, ale došlo například k odstoupení od smlouvy, a přesto bylo plněno.
• protiprávním užití cizí hodnoty – jde o příklady, kdy neoprávněně (trestnou činností) získám určitou věc, která mi přinese další prospěch. Například využívám auto, které jsem odcizil.
• tím, že za někoho bylo plněno, co měl po právu plnit sám – příkladem je situace, kdy má pan Ulč platit určitý dluh, nicméně zaplatí jej za něj pan Diviš, ačkoliv takovou povinnost nemá (nejedná se tedy například o ručitele). V takovém případě sice nedojde k přímému obohacení pana Ulče tak, že by se navýšil jeho majetek, ale dojde k němu tím způsobem, že nenastane snížení jeho majetku, k němuž by plněním po právu došlo. Proto i zde o obohacení hovoříme.

Předpoklady, které musí nastat, aby se jednalo o bezdůvodné obohacení:

• prospěch neoprávněného nabyvatele a jeho obohacení,
• újma jiného subjektu,
• příčinná souvislost mezi získáním obohacení jednoho subjektu a újmou subjektu druhého,
• obohacení je možno považovat za neospravedlnitelné.

Jak se postupuje v případě bezdůvodného obohacení?

Základním východiskem z takové situace je to, že kdo se na úkor ochuzeného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí mu vydat to, oč se obohatil.
Má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení.

Co si ale na druhé straně počneme, pokud nebudeme moci předmět bezdůvodného obohacení vrátit? Například proto, že jej již nemáme? V takovém případě zaplatíme ochuzenému náhradu věci v penězích, ve výši obvyklé ceny.

Pokud se jedná o poctivého příjemce, který se v danou chvíli domníval, že se neobohacuje, ale věc mu po právu patří a věc postoupí dále (daruje ji, či prodá), může vrátit ochuzenému to, co za prodej věci utržil. Pokud si věc nechal, ale v mezičase ji nějakým způsobem opravil či vylepšil, má naopak právo žádat náhradu nutných nákladů, které jsme vynaložili.

Příklad: pan Vrba dostal z e-shopu kromě svého nákupu také kartičku s oznámením, že je šťastný výherce a vyhrává kulmu na vlasy v hodnotě 900 korun. Pan Vrba ovšem nemá ani dlouhé vlasy ani manželku, kterou by mohl dárkem potěšit, a proto kulmu za 500 korun prodá. Když mu později z obchodu zavolají, že se s výhrou spletli a vyhrál někdo jiný, může jim pan Vrba buď vrátit původní hodnotu kulmy, tedy 900 korun, případně to, co získal za její prodej, tedy 500 korun. Nejvíc by se mu ovšem v takovém případě vyplatilo mít manželku, protože kdyby jí kulmu daroval, nemusel by vracet nic.

Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení

Nechce-li obohacený vrátit bezdůvodné obohacení dobrovolně, je třeba využít žalobu na vydání bezdůvodného obohacení a obrátit se s ní na soud.

Kdy nevzniká povinnost obohacení vracet?

Zákon dále hovoří o situacích, kdy například k obohacení došlo, ale současně tu nastala okolnost, kvůli níž nevzniká povinnost obohacení vracet.

Plnění dluhu

První takovou situací je, když se jednalo o plnění dluhu. Například když dlužník zaplatil věřiteli předčasně a věřitel platbu přijal, nemůže ji dlužník vymáhat zpět s tím, že zaplatí až později, jak byli domluveni. Stejný princip platí pro plnění promlčeného dluhu. Promlčením dochází sice k oslabení práva věřitele, nicméně toto právo stále existuje. Pokud by si například dlužník nebyl promlčení vědom a dluh splnil, nejde o bezdůvodné obohacení.

Vědomé plnění nedluhu

Pokud došlo k situaci, že jedna osoba druhé osobě poskytne nějaké plnění, ač ví, že k tomu není nijak povinna ani zavázána, jde z hlediska práva o takzvané vědomé plnění nedluhu, které se nemusí vracet. Důraz je třeba klást na to, že plnitel si je opravdu situace zcela vědom. V praxi bude taková situace velmi obdobná darování.

Neoprávněné užívání cizí nemovitosti

Jak jsme výše uvedli, obecně lze za bezdůvodné obohacení považovat i protiprávní užívání cizí věci, tedy i nemovité věci. Obohacení, tedy jeho finanční vyjádření by v takovém případě byla částka, tedy v tomto případě nájemné, vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy.

Zajímavou a veřejností ostře sledovanou situaci v této souvislosti řešil Nejvyšší soud, který přezkoumával jeden z případů squattingu (tedy neoprávněnému využívání opuštěné nemovitosti). Poměrně překvapivě dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že nemovitou věc nebylo vůbec možné v relevantním období pronajmout, užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který ji užíval. Podle něj tedy o bezdůvodné obohacení v tomto případě nešlo.