Pohřeb musí být podle zákona sjednán do 96 hodin od oznámení úmrtí. Pokud se nikdo nepřihlásí, zajistí pohřbení obec. Pravidla stanoví zákon o pohřebnictví, který upravuje, kdo může pohřeb sjednat, jak dlouho mohou být ostatky uloženy, kdy je možné zpopelnění, jak probíhá exhumace i co se stane, když nemá pohřeb kdo zaplatit.
Zákon o pohřebnictví přesně vymezuje základní pojmy. „Pohřbením“ se rozumí buď uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti, nebo jejich zpopelnění v krematoriu.
Zákon rozlišuje:
Se všemi pozůstatky musí být nakládáno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku. Zákon zakazuje například neoprávněné otevření rakve, urny nebo hrobu.
To znamená, že pohřeb není jen rodinná záležitost – je to přísně regulovaný právní proces.
Jedna z nejčastějších otázek pozůstalých zní, za jak dlouho po úmrtí je pohřeb. Zákon stanoví klíčovou lhůtu: Pokud nikdo nesjedná pohřeb do 96 hodin od oznámení úmrtí, musí pohřbení zajistit obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo bylo tělo nalezeno.
To neznamená, že pohřeb musí proběhnout přesně do 96 hodin. Lhůta se týká sjednání pohřbu. Pokud se rodina nebo jiná oprávněná osoba přihlásí a sjedná pohřeb v této době, obec už nezasahuje.
Zákon dále řeší uložení těla:
Tělo musí být uloženo v chladicím zařízení s teplotou 0 až +5 °C. Avšak pokud doba do pohřbení přesáhne 1 týden nebo to vyžaduje stav těla, v mrazicím zařízení pod −10 °C.
Když se rodina ptá, jak dlouho trvá pohřeb, většinou tím nemyslí paragrafy. Myslí tím ten poslední okamžik rozloučení – kolik času budou mít, aby se nadechli, aby položili květinu, aby se rozloučili. Právo ale tuto otázku chápe jinak. Neurčuje, zda má obřad trvat půl hodiny nebo hodinu. Délku smutečního rozloučení nechává na rodině a na dohodě s pohřební službou nebo krematoriem.
Zákon se soustředí na něco jiného – na důstojnost, hygienu a bezpečí. Upravuje, za jakých podmínek může být tělo vystaveno, jak dlouho je to možné a kdy už musí být zajištěny přísnější podmínky uchování.
Nekonzervované tělo může být vystaveno v otevřené rakvi nejvýše jeden týden od úmrtí. Pokud je tělo konzervováno, lze tuto dobu překročit. V určitých situacích je nutné použít mrazicí zařízení, zejména pokud by doba do pohřbení přesáhla týden nebo to vyžaduje stav těla.
Z právního pohledu tedy otázka „jak dlouho trvá pohřeb“ ve skutečnosti znamená něco jiného: jak dlouho mohou být pozůstatky uchovávány před pohřbením, za jakých hygienických podmínek, kdy je nutné chlazení nebo mrazení a kdy musí být splněny všechny zákonné povinnosti.
Samotný obřad – chvíle ticha, hudby a posledních slov – zůstává především lidskou záležitostí. O jeho podobě a délce rozhodují pozůstalí společně s vypravitelem pohřbu a provozovatelem pohřební služby nebo krematoria.
V okamžiku, kdy někdo blízký zemře, musí se najít osoba, která převezme odpovědnost za poslední rozloučení. Tou je vypravitel pohřbu. Může jím být fyzická i právnická osoba – zjednodušeně řečeno ten, kdo do 96 hodin od oznámení úmrtí sjedná pohřbení. Právě tento krok je klíčový. Pokud se nikdo nepřihlásí v zákonné lhůtě, přechází povinnost zajistit pohřeb na obec.
Vypravitel pohřbu není jen organizátor obřadu. Je to osoba, která vstupuje do právních vztahů s pohřební službou, krematoriem či provozovatelem pohřebiště. Pohřební služba může tělo převzít teprve tehdy, je-li úmrtí řádně doloženo listem o prohlídce zemřelého. V případech, kdy je úmrtí předmětem trestního řízení, je navíc nutný souhlas státního zástupce. Bez těchto dokumentů nelze s tělem nakládat.
Vypravitel má také právo na vystavení příslušných dokladů. Pokud dojde ke zpopelnění, provozovatel krematoria mu musí vydat doklad o zpopelnění s předepsanými náležitostmi. V případě uložení do hrobu nebo hrobky vystavuje provozovatel pohřebiště doklad o pohřbení a vede zákonem stanovenou evidenci. Tyto dokumenty mají význam nejen pro rodinu, ale i pro další právní úkony, například v dědickém řízení.
Role vypravitele pohřbu tak spojuje lidský rozměr posledního rozloučení s odpovědností za splnění všech zákonných povinností. Je to osoba, která stojí mezi rodinou a systémem – a právě proto je důležité vědět, jaká práva a povinnosti s touto rolí souvisejí.
Tip: Máloco dokáže rodinu rozdělit tak jako peníze. Dědictví bývá často citlivým tématem. A situace je o to složitější, pokud má zůstavitel děti z více manželství. Přečtěte si, na to mají potomci z prvního manželství nárok.
Zákon ukládá provozovatelům krematorií i pohřebišť povinnost vést evidenci o pohřbení nebo zpopelnění a vydávat příslušné doklady. Právě z této evidenční povinnosti v praxi vychází i možnost vystavení potvrzení o účasti na pohřbu.
Ačkoliv zákon tento dokument výslovně nejmenuje jako samostatný typ potvrzení, provozovatel pohřební služby, krematorium nebo provozovatel pohřebiště vám jej běžně na žádost vystaví. Nejčastěji jej lidé potřebují pro zaměstnavatele.
Podle pracovněprávních předpisů má zaměstnanec nárok na pracovní volno při úmrtí blízké osoby.
Typicky jde o tyto situace:
Rozhodující tedy není jen „emocionální blízkost“, ale právně vymezený vztah nebo společná domácnost.
Zaměstnavatel ale může požadovat doložení, že jste se skutečně pohřbu zúčastnili. V takovém případě stačí požádat o potvrzení přímo při sjednávání pohřbu nebo po obřadu.
Praktické tipy:
Pokud víte, že budete potřebovat volno v práci, informujte zaměstnavatele co nejdříve a zeptejte se, zda bude požadovat potvrzení o účasti. Někteří zaměstnavatelé jej nevyžadují, jiní ano.
Požádejte o potvrzení hned při vyřizování pohřbu. Vyhnete se pozdějšímu dohledávání dokumentů, kdy už může být administrativně složitější jej získat.
Zkontrolujte, aby potvrzení obsahovalo alespoň identifikaci provozovatele, datum a místo konání pohřbu a vaše jméno. To obvykle zaměstnavateli postačuje.
Potvrzení o účasti na pohřbu může být důležité i v dalších situacích – například při žádosti o omluvení nepřítomnosti ve škole, při dokládání nároku na pracovní volno u úřadů nebo při řešení pojistných událostí.
V emočně náročné situaci po úmrtí blízkého člověka bývá administrativa to poslední, na co máte sílu. Přesto se vyplatí myslet i na tyto praktické kroky, aby vás později nepřekvapily nepříjemné komplikace v zaměstnání či ve škole.
Velmi citlivá a pro pozůstalé často bolestivá situace nastává tehdy, když se po úmrtí nikdo nepřihlásí k tomu, aby převzal odpovědnost za sjednání pohřbu. Zákon stanoví jasnou hranici – pokud do 96 hodin od oznámení úmrtí nikdo pohřeb nesjedná, přechází povinnost zajistit pohřbení na obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo bylo tělo nalezeno. Stejný postup nastává i tehdy, pokud se nepodaří zjistit totožnost zemřelého do jednoho týdne od zjištění úmrtí.
Obec v takové chvíli nejedná jako rodina ani jako dobrovolník. Jedná v přenesené působnosti, tedy jako vykonavatel zákonné povinnosti. Musí zajistit pohřbení „slušným způsobem podle místních zvyklostí“. To znamená důstojné rozloučení odpovídající běžné praxi v daném místě, nikoli okázalý obřad, ale ani anonymní nebo nedůstojné nakládání s tělem.
Pokud se obec rozhodne pro zpopelnění, její povinnost tím nekončí. Součástí zajištění pohřbu je i uložení urny s lidskými ostatky na veřejném pohřebišti. Nejde tedy jen o samotný akt kremace, ale o kompletní proces vedoucí k důstojnému uložení ostatků.
Náklady, které obec vynaloží, nejsou automaticky „odepsané“. Obec má právo přihlásit je do dědického řízení jako pohledávku vůči pozůstalosti. Jinými slovy, pokud zemřelý zanechal majetek, mohou být náklady na pohřeb uhrazeny z něj. Jestliže je řízení o pozůstalosti zastaveno například pro nemajetnost, nebo pokud české soudy nemají pravomoc věc projednat, může obec uplatnit nárok na náhradu u ministerstva.
V běžné řeči se těmto případům říká „sociální pohřeb“. Samotný zákon tento pojem nepoužívá, hovoří o zajištění slušného pohřbení obcí. Za tímto technickým označením se ale často skrývají těžké lidské příběhy – osamělost, přerušené rodinné vztahy nebo situace, kdy se blízcí ocitli bez prostředků. Právní úprava má zajistit, aby ani v takových případech nezůstal zemřelý bez důstojného rozloučení.
Tip: Občanské právo ovlivňuje naše životy víc, než si většina lidí uvědomuje. Řeší vlastnictví, závazky, dědictví i ochranu osobnosti. Přečtěte si, kde se vás dotýká, aniž byste o tom možná tušili.
Pohřbením vše nekončí. I poté, co se rodina rozloučí, vstupují do hry přesná pravidla, která mají zajistit důstojnost místa posledního odpočinku i ochranu veřejného zdraví. Zákon proto stanoví konkrétní technické požadavky na hroby a zacházení s lidskými ostatky.
Hrob musí mít určitou minimální hloubku. U dospělých osob a dětí starších deseti let je to alespoň 1,5 metru, u mladších dětí minimálně 1,2 metru. Nejde o formalitu – tyto parametry souvisejí s hygienickými a zdravotními požadavky i s ochranou podzemních vod. Dno hrobu navíc musí ležet nad úrovní kolísání hladiny podzemní vody a mezi jednotlivými hroby musí být zachovány minimální rozestupy.
Velmi důležitým pojmem je takzvaná tlecí doba. Ta představuje minimální období, po které musí být nezpopelněné lidské ostatky uloženy v hrobě. Zákon stanoví, že tato doba nesmí být kratší než deset let. Konkrétní délku může provozovatel pohřebiště stanovit delší, a to s ohledem na místní podmínky a složení půdy. Smyslem této úpravy je zajistit, aby nedocházelo k narušování hrobů dříve, než je přirozený rozklad dokončen.
Exhumace – tedy vyzvednutí lidských ostatků z hrobu – je možná, ale rozhodně ne kdykoli a bez omezení. Pokud ještě neuplynula tlecí doba, je nutný souhlas krajské hygienické stanice, případně rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Ani po uplynutí této doby nejde o čistě soukromé rozhodnutí rodiny; exhumace podléhá pravidlům a musí proběhnout v souladu s řádem pohřebiště a za stanovených podmínek.
Provozovatel pohřebiště má zároveň povinnost vést podrobnou evidenci o každém pohřbení. Zaznamenává údaje o zemřelém, místě uložení, datu pohřbení i dalších skutečnostech souvisejících s hrobovým místem. Tato evidence má význam nejen pro správu hřbitova, ale i pro pozůstalé, například při řešení nájmu hrobového místa, prodloužení nájemní smlouvy nebo při žádosti o exhumaci.
Hrob tedy není jen pietním místem, ale i právně regulovaným prostorem. Pokud vznikne spor o hrobové místo, exhumaci nebo délku nájmu, může se z citlivé rodinné otázky rychle stát právní problém, který vyžaduje pečlivé posouzení všech okolností.
Pohřeb je nejen emotivní rodinnou událostí, ale také přísně regulovaným právním procesem, který upravuje zákon o pohřebnictví. Pohřeb musí být sjednán do 96 hodin od oznámení úmrtí, jinak jeho zajištění přechází na obec, která je povinna zajistit důstojné pohřbení podle místních zvyklostí; to platí i tehdy, pokud se nepodaří zjistit totožnost zemřelého. Zákon přesně vymezuje, co je pohřbení, kdo je vypravitel pohřbu a jaká má práva a povinnosti – právě vypravitel sjednává pohřeb, jedná s pohřební službou či krematoriem a přebírá potřebné doklady o zpopelnění nebo pohřbení. Právní úprava zároveň stanoví podmínky pro uchování těla, jeho vystavení, nutnost chlazení či mrazení a řeší také situace, kdy náklady na pohřeb nemá kdo uhradit; obec je může následně uplatnit v dědickém řízení. Samotná délka smutečního obřadu zákonem určena není, ale přísně jsou regulovány hygienické a technické podmínky. Pravidla se vztahují i na hroby, minimální tlecí dobu, exhumaci a evidenci pohřbení. Součástí praxe je rovněž vystavování potvrzení o účasti na pohřbu, které může být důležité například pro zaměstnavatele při čerpání pracovního volna. Pokud mezi pozůstalými vznikne spor o podobu pohřbu, úhradu nákladů, hrobové místo nebo exhumaci, může se citlivá osobní situace rychle proměnit v právní problém vyžadující odborné řešení.
Ano, člověk může za svého života vyjádřit přání ohledně způsobu pohřbení – například zda chce být zpopelněn nebo uložen do hrobu. Takové přání může být uvedeno například v závěti, v samostatném prohlášení nebo ve smlouvě s pohřební službou. Zákon však výslovně nestanoví formální postup, jak má být toto přání sepsáno.
Zákon pracuje s pojmem vypravitel pohřbu – tedy osoba, která pohřeb sjedná do 96 hodin od oznámení úmrtí. Právě tato osoba má zásadní slovo při rozhodování o podobě obřadu a způsobu pohřbení. Pokud se více příbuzných přihlásí současně a mezi nimi vznikne spor, může situace přerůst v právní konflikt. V takovém případě může být nutné obrátit se na soud, zejména pokud jde o ochranu osobnostních práv nebo o respektování projevené vůle zemřelého.
Ten, kdo pohřeb sjedná jako vypravitel, zpravidla uzavírá smlouvu s pohřební službou a zavazuje se k úhradě nákladů. Tyto náklady je následně možné uplatnit v dědickém řízení jako dluh pozůstalosti. Pokud však nikdo pohřeb nesjedná, zajistí jej obec. Ta má právo náklady vymáhat z majetku zemřelého. Odmítnutí zaplatit tedy není jednoduchým řešením – vždy je potřeba vyhodnotit konkrétní situaci, zejména zda existuje majetek v pozůstalosti.
Pokud obec zajistí pohřeb formou zpopelnění, je součástí její povinnosti také uložení urny na veřejném pohřebišti. V ostatních případech záleží na dohodě s krematoriem a vypravitelem pohřbu. Pokud si rodina urnu nepřevezme v dohodnuté lhůtě, může být uložena způsobem stanoveným provozovatelem pohřebiště nebo podle sjednaných podmínek.
Pracovní volno při úmrtí blízké osoby je upraveno pracovněprávními předpisy jako jiná důležitá osobní překážka v práci. Pokud jsou splněny zákonné podmínky, zaměstnavatel nemůže volno svévolně odmítnout. Může však požadovat doložení účasti na pohřbu, typicky formou potvrzení vydaného pohřební službou nebo krematoriem.
Vyřešte libovolný právní problém s týmem Dostupného advokáta! Do 24 hodin vám navrhneme řešení vaší situace a spočítáme, kolik vás to bude stát. Cena za vypracování návrhu je 390 Kč. Když si u nás navržené služby objednáte, máte vypracování návrhu zdarma.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
