Energetický gigant neuspěl v boji s ekologickým spolkem. Ke zneužití jeho díla dle soudu nedošlo

Podstatou celého sporu byla upravená verze reklamního spotu společnosti ČEZ s názvem “Rozsvícení vánočních stromů”. Greenpeace v něm původní spot pozměnil tak, že  do něj přidal záběry poškozených, suchých a vykácených lesů i lesních požárů.  Navíc přidal svůj komentář, že ČEZ svojí činností škodí životnímu prostředí.

S takovou úpravou svého spotu společnost ČEZ nesouhlasila a proti zneužití reklamního klipu se rozhodla bránit. A uspěla. Alespoň tedy v prvním stupni, kdy Městský soud v Praze uložil ekologické organizaci zdržet se neoprávněného užití spotu a společnosti ČEZ se omluvit. Městský soud ve svém rozhodnutí sice obecně připustil použití zákonné licence, ovšem nikoliv v tomto případě. “Dílo” vytvořené spolkem totiž podle něj nesplňuje definici nového díla a jedná se pouze o zneužití díla původního za účelem dehonestace společnosti ČEZ.

Vrchní soud v Praze měl na věc jiný názor a žalobu ČEZu zamítl. Podle něj je upravený reklamní spot ironickým ve vztahu k původní verzi. Zdůraznil také svobodu slova. Také Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dovolání společnosti, neboť je neshledal přípustným.

S obdobnou úvahou uzavřel celou kauzu i Ústavní soud, podle něhož jsou humor, nadsázka, ironie i sarkasmus nutnou součástí společenského dialogu a přispívají ke svobodné výměně názorů. Takové projevy jsou proto chráněny svobodou projevu, pokud tedy nepřekročí obecně akceptovaná pravidla slušnosti.

Naopak zásah do svobody takových projevů je třeba posuzovat s obezřetností. Jedná se tak opět variaci na klasické ústavněprávní téma střetu dvou základních práv či hodnot.

Ústavní soud zdůraznil zejména nutnost zkoumat projevy v celém svém rozsahu a nikoliv izolovaně. Je tedy podle něj rozdíl, zda jde o psaný text, komiks či spot. Podstatný je také jeho záměr, tedy zda například výsledný počin představuje přínos do veřejné diskuze o společenských otázkách, nebo naopak směřuje pouze k nenávisti. Ve druhém jmenovaném případě by pod ochranou svobody projevu takový projev stát nemohl.

Podle Ústavního soudu bylo při shlédnutí pozměněného spotu od počátku jasné, že nejde o oficiální reklamu společnosti ČEZ, ale snahu někoho jiného upozornit na dopady její činnosti na životní prostředí. Společnost takové velikosti a významu je navíc povinna snést únosnou míru kritiky své činnosti, která navíc skutečně životní prostředí významně ovlivňuje. V jednom ze starších rozhodnutí ostatně Ústavní soud citoval Jeana-Jacqueses Rousseaua, který prorocky vyslovil, že „společenský člověk žije neustále mimo sebe sama, nezná jiný život než ten v názoru druhých, a jen z jejich soudu získává pocit vlastní existence.“ Z této „udice“ se pomáhají vymanit schopnosti sebedistance, sebeironie a obecně smysl pro humor. Soudní rozhodnutí v obdobných věcech, dekretující de facto čemu se lidé ještě mohou smát nebo co je již obscénní a urážlivé, by naopak v drtivé většině případů znamenala neústavní omezení svobody projevu. Je zejména na veřejnosti, a nikoliv na soudech, aby zaujali stanovisko ke konkrétní politické karikatuře a k tomu, zda je autorovo hodnocení určité situace nevkusné, nebo naopak vtipné a přesvědčivé.

Významným momentem nového rozhodnutí se stala zákonná licence a její výklad Nejvyšším soudem, který se v něm do jisté míry odchýlil od zákona. Ačkoliv by se zákonná licence pro karikaturu a parodii měla podle (výslovného znění) zákona použít pouze pro autorské právo, lze ji podle Nejvyššího soudu obdobně využít i pro práva s autorským právem související. Parodie tak může spočívat také v pozměnění audiovizuálního díla vložením nových záběrů.

Ústavní soud v této souvislosti doplnil, že soud se od doslovného znění zákona za určitých okolností smí (a musí) odchýlit. Lze tak učinit pouze tehdy, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý ze základních principů právního řádu.

Nález Ústavního soudu byl pozoruhodný ještě v jednom ohledu, a to, když v souvislosti s vysvětlením významu parodie, nadsázky a humoru citoval některé slavné klasiky, mezi nimi i Umberta Eca, který ústy hrdiny románu Jméno růže Viléma z Baskervillu oponuje názoru knihovníka Jorgeho, že „smích je slabost, zhouba a vratkost našeho těla. Je to útěcha sedláků, nevázanost opilců, i církev ve své moudrosti ustanovila chvíle slavnosti, karnevalu a jarmarku, ty denní poluce, které vyženou z těla přebytečné moky a chrání před jinými touhami a jinými ambicemi. Tak ale smích zůstává i nadále něčím nízkým, obranou lidí prostých, znesvěcených mystériem pro lůzu.“ Na to Vilém z Baskervillu uvádí: „Lhali ti, ďábel není vládce hmoty, ďábel je troufalost ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby. Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde, a jde neustále tam, odkud přišel.“ Lze dodat, že humor, satira a parodie jsou životodárné, a to nejen v běžném životě, nýbrž i v životě veřejném, protože dokáží snižovat společenské napětí.

Zdůraznit lze i citaci Václava Havla, který v eseji o rázu československého disentu píše: „…kdo se bere příliš vážně, stává se brzy směšným, a kdo se dokáže trvale vysmívat sám sobě, nemůže skutečně směšný být.“