Nejste jako spotřebitel diskriminováni?

Kapitoly článku

• Střetnutí dvou skupin práv
• Jak se zmíněné dva principy proti sobě uplatňují?
• Diskriminace spotřebitelů v praxi
• Ochrana spotřebitelů

Střetnutí dvou skupin práv

Chystáme-li se vstoupit do určitého smluvního vztahu, například poskytnout pronájem či uskutečnit prodej, uplatňuje se obecně autonomie vůle, včetně svobodného výběru smluvního partnera. Současně nám ale zákon o ochraně spotřebitele stanovuje zákaz diskriminace spotřebitele, dle kterého prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat. Také antidiskriminační zákon zakazuje diskriminaci mimo jiné i ve věcech přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování, s tím, že fyzická osoba má právo v právních vztazích, na které se vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována.

Dochází-li ke střetu dvou různých práv, pak je třeba je nějakým způsobem vzájemně poměřit, které z nich upřednostnit. Především je třeba zkoumat, zda má daná osoba nějaký objektivní důvod pro rozdílné zacházení s různými subjekty a mělo by dojít k porovnání závažnosti základních práv stojících v kolizi. Nutno říci, že se výsledek může případ od případu dle okolností výrazně lišit.

Jak se zmíněné dva principy proti sobě uplatňují?

Pojďme si nejprve definovat, co se rozumí pod pojmem diskriminace spotřebitele. Chápeme ji jako obchodní praktiky, které při obdobných obchodech či poskytovaných službách nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými – cílem zákazu diskriminace v oblasti ochrany spotřebitele je tedy uzavírání shodných smluv za stejných podmínek.

Teorie přitom rozlišuje dva typy diskriminace – přímou a nepřímou. Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, při kterém s někým zacházíme méně výhodným způsobem než s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodů, které jsou nepřípustné. Jako nepřímou diskriminací pak chápeme situaci, kdy například zavedu určité pravidlo, které se nejeví jako zaměřené na určitou skupinu osob, ale při své aplikaci diskriminaci vyvolá. Nepřímá diskriminace se mnohem hůře prokazuje.

Diskriminace spotřebitelů v praxi

Podle závěrů a pravidelných průzkumů České obchodní inspekce stále k případům diskriminace dochází, byť zjištěné a prokázané případy se pohybují každoročně v jednotkách či malých desítkách případů. Je ale zřejmé, že zdaleka vše se neodhalí a problém je tak ve skutečnosti podstatně větší. Problémem je zejména diskriminační jednání, kterého se dopouštějí někteří prodávající vůči zahraničním návštěvníkům, ať se jedná o tzv. servisní přirážky nebo dvojí ceny za stejné plnění. Stále se objevují případy diskriminace spotřebitelů romského etnika, k nimž v některých lokalitách stále dochází. Podle závěrů ČOI docházelo rovněž ke stanovení různých cen za stejné služby nebo diskriminaci z důvodu věku.

Ochrana spotřebitelů

Ten, kdo byl takovým jednáním dotčen, právo domáhat se u soudu, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Je pak na posouzení soudu, aby vyhodnotil, co co je jednáním v mezích práva.

Svou troškou do mlýna v definici toho, co je či není diskriminace spotřebitele, přispěl také Ústavní soud v kontroverzním případu Brioni. Rozhodnutím České obchodní inspekce i řady soudů, včetně Nejvyššího soudu bylo tehdy shledáno, že se jistý provozovatel hotelu dopustil diskriminace, když požadoval po ruských občanech  podepsání prohlášení, že nesouhlasí s anexí Krymu jako podmínku pro ubytování v hotelu. Ústavní soud se tehdy v poměrně kontroverzním nálezu stěžovatele zastal. Poukazoval přitom jak na autonomii vůle, tak také na to, že obsah jednotlivých práv se může v určitých situacích lišit. Ve svém odůvodnění mimo jiné využil i literární odkaz na doktora Galéna z Bílé nemoci od Karla Čapka (Galén odmítal poskytnout svůj lék lidem, kteří mohou zastavit válku a uplatňoval tak dvojí metr). Nález byl přijat velmi nejednoznačně a vzbudil rozhořčené ohlasy jak ze strany neodborné veřejnosti, tak také z právnické obce.

Obdobné vášně vzbuzuje také možnost uplatnění svobodné vůle ve chvíli kdy chceme uzavřít nájemní smlouvu jako vlastník bytu. Názory státních institucí se v tomto směru mohou lišit. Některá rozhodnutí soudů stanovila, že soukromý vlastník má mnohem méně limitů autonomie vůle a smí si například rozhodnout, zda (ne)uzavře smlouvu s příslušníkem určité skupiny lidí (invalidy, Romy, homosexuály). Dovodil to třeba litoměřický soud ve svém rozsudku z roku 2015. Jedním dechem ale dodával, že například na realitního makléře jsou v tomto směru uplatňována zcela jiná kritéria. Ten by takovou volbu již činit nesměl. O hotelech nemluvě.

Nutno dodat, že bývalá ombudsmanka a posléze zástupkyně ombudsmana, Anna Šabatová, v tomto ohledu tak benevolentní zdaleka nebyla. Podle ní je jednoznačně nemožné odmítnout někomu přístup k bydlení jen proto, že náleží k určitému etniku.