Ústavní soud má být poslední instancí ochrany základních práv. Nálezy jsou konečné, nikdo je už nepřezkoumá. O to naléhavější je otázka: co když se Ústavní soud splete?
Ústavní soud má být poslední instancí ochrany základních práv. Nálezy jsou konečné, nikdo je už nepřezkoumá. O to naléhavější je otázka: co když se Ústavní soud splete?
Vadný nález – rozhodnutí odporující ústavním principům či elementární právní logice – neohrožuje jen jednotlivce, ale i důvěru v právní stát. Jestliže selže poslední ochránce ústavnosti, není už nikdo, kdo by nespravedlnost napravil. Proto musí být kritika excesů součástí veřejné debaty.
Příkladem je nález sp. zn. IV. ÚS 2404/23 ze dne 27. 11. 2024, jímž byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, přestože podle stěžovatele šlo o zásah do práva na zákonného soudce, soudní ochranu a rovnost účastníků.
Nález přináší závěry, které:
Nejvážnější vadou je fakt, že senát se odchýlil od své vlastní judikatury, aniž věc předložil plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Tento mechanismus má bránit svévolným odchylkám a zajišťovat jednotu rozhodovací praxe.
Když jej senát obešel, rozhodoval v nesprávném obsazení – a zasáhl tak do práva účastníků na zákonného soudce. Ještě horší je, že rozhodnutí neobsahuje žádné vysvětlení, proč nebyla otázka plénu předložena. To není detail, ale zásadní procesní vada: bez odůvodnění se vytrácí předvídatelnost a soudržnost judikatury.
Výsledkem je, že o stížnosti nerozhodl orgán k tomu určený, ale senát, který si svévolně přisvojil pravomoc pléna. Legitimita celého přezkumu je tím zásadně zpochybněna.
Vyřešte libovolný právní problém s týmem Dostupného advokáta! Do 24 hodin vám navrhneme řešení vaší situace a spočítáme, kolik vás to bude stát. Cena za vypracování návrhu je 390 Kč. Když si u nás navržené služby objednáte, máte vypracování návrhu zdarma.
Ústavní soud se dlouhodobě vyjadřuje k principu zákonného soudce a k otázce jeho vyloučení pro podjatost. Podle ustálené judikatury jde o výjimečný postup, odůvodnitelný jen závažnými a konkrétními skutečnostmi. Rozvrh práce soudů má přitom sloužit jako záruka proti libovůli a manipulaci s přidělováním věcí.
Dřívější rozhodnutí ÚS vymezila dvojí test nestrannosti [1] – subjektivní (osobní přesvědčení soudce) a objektivní (okolnosti vyvolávající legitimní pochybnosti navenek). Rozhodující je právě hledisko objektivní: k vyloučení soudce musí existovat ověřitelné a dostatečně intenzivní důvody, které by mohly reálně narušit důvěru veřejnosti v soudní rozhodování [2]. Samotný kontakt soudce s účastníkem či jeho zástupcem nepostačuje – nutná je prokázaná povaha a závažnost tohoto vztahu.
V napadeném nálezu se však ÚS od této linie odchýlil. Za důvod podjatosti považoval pouhé subjektivní sdělení soudce o dřívějším obecnějším rozhovoru s právní zástupkyní jedné ze stran, aniž by byl zjišťován obsah, intenzita vztahu či provedeny navržené důkazy. Odmítl tak aplikovat kritéria „evidentnosti“ a mimořádnosti důvodů a spokojil se s hypotetickou možností ovlivnění.
Tento přístup fakticky otevírá cestu k obcházení rozvrhu práce: soudce se může vyloučit prostým oznámením, bez konkrétních důvodů. Připustíme-li, že postačí jakákoli obecná informace, vzniká prostor pro účelovému přerozdělování věcí a selektivní výběr soudců. To je obzvlášť znepokojivé v situaci, kdy v projednávaném sporu krátce po vyloučení zákonného soudce nastoupil náhradník, jenž měl úzké profesní vazby na nového advokáta žalované.
Navíc ÚS doplnil nedostatek důkazů vlastními spekulacemi o možných mimoprocesních znalostech soudce, zatímco konkrétní navrhované důkazy označil za „nadbytečné“. Takový závěr je problematický: teprve jejich provedení mohlo ukázat, zda šlo o banální kontakt bez vlivu na věc, nebo o účelové jednání směřující k obcházení rozvrhu práce. Podle Listiny (čl. 36 odst. 1) má účastník řízení právo označit důkazy a soud je povinen se s nimi řádně vypořádat. Odmítnutí bez věcného odůvodnění proto nelze považovat za jinak přípustnou procesní ekonomii – jde o ústavně neakceptovatelné opomenutí důkazů [3]. Odmítnutí bez věcného odůvodnění proto nepředstavuje procesní ekonomii, ale ústavně neakceptovatelné opomenutí důkazů.
Ústavní soud ve svém nedávném nálezu předvedl zarážející nekonzistenci. Dva soudci v téže kauze – a dva zcela rozdílné přístupy k otázce jejich možné podjatosti.
Zatímco „zákonného“ soudce ÚS vyloučil kvůli nepotvrzené debatě s právní zástupkyní jedné strany, u náhradního soudce přehlédl daleko silnější a navíc doložené vazby na nového advokáta protistrany. Šlo přitom o jeho bývalého místopředsedu, dlouholetého kolegu i spoluautora odborných publikací. Společně přednášeli, spolupracovali, jeden vedl druhému rigorózní práci. Přesto ÚS konstatoval, že nejde o důvod k pochybám o nestrannosti.
Takové „dvojí měřítko“ je v přímém rozporu s principem rovnosti před zákonem. Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že kritéria pro vyloučení soudce musí být aplikována konzistentně. Pokud stačí pouhé podezření, nelze obhájit přehlížení zjevně užších a prokazatelných vztahů.
Nejvyšší soud přitom celou otázku bagatelizoval tvrzením, že jde jen o běžný kolegiální vztah mezi soudci. Jenže dotyčný advokát už soudcem nebyl – a právě proto se z „kolegiálního vztahu“ stává vztah s bývalým nadřízeným, u něhož riziko vlivu či loajality logicky přetrvává. Přesto Ústavní soud nejen že nevzal v úvahu vlastní předchozí judikaturu, ale fakticky legitimizoval i pochybení Nejvyššího soudu.
Problém přitom nespočívá jen v jednotlivých vazbách, ale v jejich kumulaci. ÚS je posuzoval izolovaně, nikoli v souhrnu. Pokud by byly vyhodnoceny společně, obraz nestrannosti náhradního soudce by se rozplynul.
Ústavní soud se v nálezu ocitl v roli, kterou sám popírá – podrobně hodnotil skutkový stav a doplňoval jej vlastními spekulacemi, místo aby pouze zkoumal ústavnost. Sám přitom uznal závažné nedostatky nižších soudů:
Přesto ÚS uzavřel, že celkový přezkum byl „dostatečný“, protože se věcí částečně zabýval Nejvyšší soud. Takový závěr fakticky legitimizuje nedbalou práci krajského a vrchního soudu a redukuje zásadní pochybení na pouhé „podpůrné“ omyly.
ÚS navíc se odmítl zabývat klíčovými důkazy k otázce odebrání věci původnímu soudci, čímž zůstaly zásadní okolnosti neobjasněné. Důvěru dále oslabuje, že o žalobě pro zmatečnost rozhodoval týž soud, jen jiný soudce – tedy kolega a bývalý spolupracovník advokáta protistrany. To vyvolává otázky, zda přidělování kauz u Krajského soudu v Ostravě skutečně zajišťuje nestrannost.
Ústavní soud sice správně popsal, že kauza byla nejprve u Okresního soudu ve Vsetíně a teprve po půl roce postoupena do Ostravy, ale vůbec se nezabýval načasováním a výměnou právních zástupců. Dočasná zástupkyně žalované zmizela krátce po vyloučení zákonného soudce a nahradil ji P. Z., bývalý místopředseda ostravského soudu a někdejší nadřízený nového soudce.
Není bez významu, že přidělování kauz na Krajském soudě v Ostravě dlouhodobě kritizovala i veřejná ochránkyně práv. Sama předsedkyně soudu čelila ostré kritice i ze strany Ústavního soudu, který její praxi označil za „insolvenční inženýrství“ a varoval, že jde o prostředí s rysy klientelismu či dokonce korupce. Přesto ÚS v této konkrétní věci nevyvodil žádné závěry [4].
Rozvrh práce přitom zaručoval, že věc dostane právě tento „náhradní“ soudce – kolega a spoluautor publikací advokáta žalované. Mechanismus, který měl bránit libovůli, se tak změnil v nástroj k cílenému přidělování.
Obavy z korupčního prostředí navíc umocňuje fakt, že právě P. Z. – dnes advokát žalované – v rozhovoru pro iDnes sám přiznal, že „na soudech se běžně uplácí“. Popsal, jak mezi advokáty funguje tvrdá konkurence, kde úspěch závisí na pověsti, že je někdo schopen „zařídit“ rychlejší rozhodnutí. A dodal, že odhalit a potrestat podobné nabídky je prakticky nemožné: „I kdybych si rozhovory nahrával na diktafon, pravděpodobnost úspěchu by byla velmi malá“ [5].
V kontextu minulých skandálů na ostravském soudu, rezignací soudců a pochybností o způsobu přidělování kauz by bylo na místě, aby Ústavní soud uplatnil vyšší míru obezřetnosti. Místo toho ponechal v platnosti rozhodnutí, které nevyvrací ani zdání, že šlo o účelovou manipulaci s přidělením soudce.
Vyřešte libovolný právní problém s týmem Dostupného advokáta! Do 24 hodin vám navrhneme řešení vaší situace a spočítáme, kolik vás to bude stát. Cena za vypracování návrhu je 390 Kč. Když si u nás navržené služby objednáte, máte vypracování návrhu zdarma.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
