Náhradní rodinná péče

E-book zdarma: Jak na rozvod

• Dozvíte se tipy od právníka pro komplikované situace, které mohou nastat.
• Získáte vzor žádosti o rozvod a všechny důležité informace k ní.
• Budete vědět, jak vyřešit situaci s dětmi, alimenty či společným majetkem.

Stáhnout zdarma

Ve chvíli, kdy se o dítě z jakýchkoliv důvodů nemohou starat jeho biologičtí rodiče (ať už krátkodobě či trvale), může být dítě umístěno do nějakého ústavního zařízení typu dětský domov, Klokánek, diagnostický či výchovný ústav (v případě závažných výchovných problémů) nebo do některé z forem náhradní rodinné péče. Druhá varianta je samozřejmě mnohem lepší a měla by být vždy z pohledu státu preferovaná, protože dětem zpravidla poskytuje nejen materiální, ale i citové zázemí.

Formy náhradní rodinné péče

Náhradní rodinná péče byla dříve upravena v zákoně o rodině. Od roku 2014 je tento zákon zrušen a vše je tak zakotveno v novém občanském zákoníku. Obvykle se rozlišují čtyři hlavní formy náhradní rodinné péče, a to adopce (osvojení), pěstounství, poručenství a opatrovnictví. Každá forma má svá specifika a hodí se pro jiný případ, kdy je potřeba se o dané dítě postarat. S každou se pojí také odlišné právní důsledky.

Kdo a kdy může adoptovat dítě

V případě, že biologičtí rodiče dítěte nežijí, nebo jsou jejich vazby k dítěti z různých důvodů natolik narušeny, může dojít k nejzávažnějšímu zásahu v podobě osvojení dítěte jinou osobou. Adoptovat dítě může ten, kdo je zletilý (je mu alespoň 18 let), svéprávný a má takové vlastnosti a způsob života, že to zaručuje, že bude dobrým rodičem (zájemci o adopci musí projít psychologickými vyšetřením, šetřením v místě bydliště a přípravnými kurzy). Osvojit dítě si může jednotlivec, společně tak mohou učinit jen manželé. Registrovaní partneři společně adoptovat nemohou, vždy pouze jako jednotlivci. Mezi osvojitelem a dítětem musí být přiměřený věkový rozdíl, minimálně 16 let. Adoptovat také nemohou někteří blízcí příbuzní, například sourozenec, nebo prarodiče.

Adoptovat je možné jen to dítě, které je tzv. právně volné. Jeho biologičtí rodiče tedy buď musí s adopcí souhlasit, nebo zde musí nastat nějaká závažná situace, kdy se souhlas nevyžaduje (např. rodiče nežijí, jsou nezvěstní, nebo byli zbaveni rodičovské odpovědnosti a práva dát souhlas k osvojení třeba proto, že dítě týrali). Souhlas biologických rodičů také není potřeba, pokud o dítě nejeví delší dobu opravdový zájem.

Někdy také dochází k situaci, kdy dítě žije s biologickým rodičem a k adopci dochází ze strany partnera či partnerky tohoto rodiče. Může se tak stát například za situace, kdy druhý biologický rodič již nežije.

Od 12 let musí dítě s adopcí souhlasit

Další podmínkou pro adopci je samozřejmě souhlas dítěte. O adopci rozhoduje soud a ten by měl vždy názor dítěte zjistit. Pokud je dítěti alespoň 12 let, je jeho souhlas nutný. Pokud se adoptuje malé dítě, které ještě situaci nevnímá a nebude si ji pamatovat, mělo by se o své adopci dozvědět nejpozději se zahájením školní docházky.

Je možné adopci zrušit?

Zákon stanoví různé lhůty pro biologické rodiče, kdy si mohou ještě svůj souhlas rozmyslet. Tak například matka může dát souhlas s adopcí až po uplynutí šesti týdnů od narození dítěte a oba rodiče mohou své souhlasy do tří měsíců po jejich vyslovení odvolat. Adoptivní rodiče si mohou dítě vzít k sobě i před uplynutím těchto lhůt, ale musí počítat s tím, že osvojení ještě není finální. I potom soud obvykle rozhoduje o tzv. péči před osvojením, tedy o určité zkušební době. Adoptivní rodiče pak mohou zrušit adopci ještě po dobu tří let. Poté už osvojení nelze zrušit (kromě rozporu se zákonem).

Pěstounství

Další formou náhradní rodinné péče je pěstounství. Pěstounská péče je na první pohled podobná adopci, ovšem dítěti nezanikají vazby k původní biologické rodině. Pěstoun se o dítě stará, vychovává jej, ale nemá povinnost ho vyživovat. Vyživovací povinnost mají pořád jeho rodiče, kteří by na něj měli platit. Pěstoun naopak dostává dávky od státu, které slouží k zabezpečení dítěte i jako jeho odměna. Pěstounská péče může trvat jen pár měsíců, či mnoho let – podle toho, jak dlouho nejsou rodiče schopni se o dítě postarat. Pěstoun by měl zajistit, aby dítě mělo možnost se s rodiči stýkat a udržovat s nimi vztah. Pěstoun také dítě zastupuje v běžných záležitostech, o těch zásadních musí rozhodnout rodič, nebo soud.

Častou pěstounskou péči zastávají příbuzní (prarodiče) dítěte. V takovém případě totiž adopce není vhodná a ani právně možná.

Poručenství

Poručníka dítěti stanoví soud ve chvíli, kdy jeho rodiče zemřeli, nebo přišli o rodičovskou odpovědnost. Když je situace akutní, jmenuje soud tzv. veřejného poručníka v podobě OSPODu (orgánu sociálně právní ochrany dítěte) do doby, než se najde vhodná fyzická osoba. Poručník má pak k dítěti podobná práva jako rodič (je jeho zákonný zástupce), ale nemá vyživovací povinnost. Pokud se poručník osobně stará, má také nárok na pěstounské dávky. Poručník je pod dohledem soudu, podává mu zprávy a závažnější věci si nechává u soudu schvalovat.

Opatrovnictví

Opatrovníka jmenuje soud ve chvíli, kdy dítěti hrozí nějaký střet zájmů. Typicky pokud se u rozvodu rozhoduje, komu z rodičů bude dítě svěřeno, má pro dobu soudního řízení opatrovníka v podobě OSPODu. Ten má nestranně chránit zájmy dítěte. Další možností je jmenování opatrovníka pro správu jmění dítěte. Opatrovník tedy zpravidla o dítě nijak dále nepečuje a může jím být stanovena i osoba, kterou dítě doposud neznalo.

V případě svěření dítěte do péče na základě rozhodnutí soudu (do péče jiné osoby, pěstounské péče, osobní péče poručníka, osvojení) náleží obdobně jako při péči o vlastní dítě nároky dle předpisů o nemocenském pojištění (peněžitá pomoc v mateřství, ošetřovné) a pracovněprávních předpisů (mateřská a rodičovská dovolená).