Rozúčtování tepla: do jaké míry je spravedlivé?

Právní rámec pro rozúčtování stanovuje zákon o službách a na něj navazující vyhláška ministerstva pro místní rozvoj. Je tomu několik let, kdy byl upraven systém rozúčtování, podle kterého se vypočítávají náklady na vytápění bytových domů napojených na teplárnu nebo s vlastní společnou kotelnou. Cílem úpravy rozúčtování bylo, aby se majitelé některých bytů nemohli nechat vytápět ostatními, a tím tak ušetřili na nákladech. Úprava tedy směřovala k větší spravedlnosti při rozúčtování.

V každém bytovém domě je totiž několik skupin bytů. Jednak jsou to tzv. středové byty, které jsou z většiny stran obklopené jinými, důsledně vytápěnými prostorami. Obyvatelé těchto bytů si časem zvyknou na to, že topit vlastně příliš nemusí. Někdy se navíc diví, proč jejich sousedé nejsou stejně šetrní jako oni.

Druhým extrémem jsou pak obyvatelé rohových bytů pod střechou či v přízemí, kteří musí vyvinout značné úsilí, aby svůj příbytek pořádně vytopili, a mračí se na své sousedy, kteří jim „nepomáhají“.

Rozlišujeme přitom základní a spotřební složku ceny. V rámci základní složky platíme de facto za “možnost vytápění”, tedy za to, že systém vytápění v domě je, musí se nějakým způsobem udržovat a spravovat a my jsme k němu připojení a můžeme jej kdykoliv využít. Tato složka může činit dle rozhodnutí SVJ či družstva 30 – 50 % z celkové ceny za vytápění a následně se dělí dle podlahové plochy bytu. Počítá se přitom poměr velikosti započitatelné podlahové plochy bytu k celkové započitatelné podlahové ploše bytů a nebytových prostorů v zúčtovací jednotce.

Většinou se doporučuje v případě rozpočtu pomocí indikátorů použít poměr 50 % základní a 50 % spotřební složka, v případě nainstalovaných měřičů tepla pak počítat základní složku 40 % a spotřební 60 %.

Pro úplnost dodejme, že původní úprava dovolovala rozdělit náklady na teplo ve společenství vlastníků jednotek či bytovém družstvu ze 40 až 50 procent podle podlahové plochy a zbytek na skutečnou spotřebu každého bytu (. Již dříve se však zohledňovalo i špatné umístění v domě, například v přízemí či pod střechou.

Současná vyhláška upravuje tento poměr na výše zmíněných 30 až 50 procent, je tedy možné se od podlahové plochy více odchýlit a dát důraz až z poloviny na skutečnou spotřebu. Přináší však zejména změnu v odchylce od průměrné ceny za teplo na metr čtvereční. Pokud by například hypoteticky dosud stálo roční vytopení metru čtverečního v domě 100 korun, mohla se účtovaná cena lišit o 40 procent každým směrem podle toho, jak moc obyvatelé (nájemníci či vlastníci) topili. Rozmezí tedy bylo 60 až 140 korun. V současné době činí 80 na 200 korun. Viz následující tabulka:

Spotřební složka vychází z náměrů měřičů, jiným slovy z toho, jak reálně v bytě topíte a jak se tato spotřeba odrazí na měřičích. Pořídíte-li si tedy termostatické hlavice, nastavíte nízké teploty vytápění a nevadí vám přes zimu obléct v bytě svetr, můžete na této složce ušetřit významnou částku. I zde se ale zjištěné hodnoty upravují pomocí různých výpočtových metod, které zohledňují rozdílnou náročnost vytápění jednotlivých místností v bytových jednotkách dle jejich polohy (např. nad nevytápěným sklepem, pod střechou) a ke světovým stranám (např. sever).

Platí ovšem, že rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období.

Příklad z praxe

V domě je průměrná cena 10 000 Kč. Všechny byty jsou stejně velké.

Tato úprava má tedy dopad na pohyb tepla v domě. Pokud někdo vytápěl vedle svého bytu i ten sousední, měl jistotu, že zaplatí maximálně 140 % průměru a jeho „spořivý“ soused minimálně 60 % průměru, tedy cca 2krát méně než on. Podle nově nastavených pravidel je to dvojnásobek průměru pro toho, kdo vytápí, a 80 % průměru pro toho, kdo se vytápět nechává.

Vyplývá z toho i to, že ti, kdo byt vůbec neobývají či z jiných důvodů vůbec netopí, stejně zaplatí 80 procent průměrné spotřeby domu.

Z uvedeného plyne, že problém v SVJ či BD se rozhodně úplně neřeší. Naopak, v některých případech si lidé ještě připlatí. Navíc není stále důsledně zohledněno, že lidé topí na různé teploty.

Důležité je poznamenat, že každý obyvatel bytu má nárok na vyúčtování mimo jiné právě společného tepla. Pokud by v něm byly nesrovnalosti, neváhejte se bránit. Je zbytečné platit víc, než je nezbytné.

Stáhněte si zdarma čtivý ebook pro předsedy SVJ a BD a jejich členy a vyhněte se právním rizikům, které správu Vašeho domu provázejí.