Pracovní doba a její varianty

Pevná nebo pružná pracovní doba?

Mít jasnou představu o pracovní době je pro zaměstnance důležité. Předpokládají se přesčasy, volné víkendy a jak dlouhé jsou směny? Ovšem obzvláště pro zaměstnavatele tu jsou pravidla, které při nastavování pracovní doby musí dodržet, aby provoz šlapal a zároveň aby měli zaměstnanci čas si oddechnout.

Nejprve si pojďme ujasnit, co přesně se za pracovní dobu pokládá. Je to čas, kdy je zaměstnanec povinen vykonávat práci pro zaměstnavatele, a zároveň doba, kdy musí být na pracovišti k výkonu této práce připraven. S jejím začátkem je tedy potřeba, aby byl zaměstnanec pracovišti přítomen, ale také připraven vykonávat svou práci.

Pokud je tedy potřeba, aby se například převlékl do pracovního úboru, doba převlékání se do pracovní doby nepočítá. Zaměstnavatel může požadovat, aby zaměstnanci chodili do práce dříve právě kvůli tomu, abyste ve stanovený čas byli připraveni pracovat.

Povinnosti zaměstnanců

Základní pracovní doba je 40 hodin týdně. Existují výjimky, kdy je stanovená pracovní doba kratší například pro pracovníky v dolech, ale také ve dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém provozu. Pracovní dobu je zaměstnavatel povinen rozvrhnout na určité směny v rámci týdne. Rozdíl mezi pracovní dobou a směnou je takový, že do pracovní doby spadají i přesčasy, kdežto směna je pouze to, co bylo původně rozvrhnuto, práce přesčas se do ni tedy nezahrnuje. Pravidlem pro zaměstnavatele však zůstává, že délka jedné směny nesmí přesáhnout 12 hodin.

Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce.

Pokud je pracovní doba stanovena pevně, musí zaměstnanec na směnu přijít v přesně stanovený čas a zaměstnavatel i pevně stanoví konec pracovní doby. V případě pružné pracovní doby lze s trochou nadsázky říci, že zaměstnanec může přijít a odejít, kdy chce. Zaměstnavatel obvykle stanoví určité základní časové úseky (např. 10 – 14 hod), kdy pracovník musí na pracovišti být k zastižení a pak volitelné úseky, kdy záleží na zaměstnanci, zda bude pracovat. V průměru by však měl i pracovník v pružné pracovní době odpracovat 40 hodin týdně (pokud nemá pracovní dobu zkrácenou). Týdenní pracovní doba musí být naplněna ve vyrovnávacím období, které určuje zaměstnavatel (nejdéle v období 52 týdnů). Ruku v ruce s rostoucí měrou volnosti formy práce pro zaměstnance, roste potřeba zaměstnavatele řídit tým na dálku. Důležité je evidovat čas, který zaměstnanec prací stráví a celkově zefektivňovat veškeré procesy pomocí digitalizace.

Jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s nerovnoměrným rozvržení pracovní doby je tzv. konto pracovní doby, které může zaměstnavatel zavést vnitřním předpisem nebo kolektivní smlouvou. Jedná se o poměrně složitý institut, a proto ho příliš mnoho zaměstnavatelů nevyužívá. Pokud se s ním však pracuje správně, může pomoci zaměstnavateli v situacích, kdy má třeba sezonní výkyvy v poptávce po svém zboží či službách a potřebuje tudíž větší flexibilitu.

Sdílené pracovní místo

Jedna z pravděpodobně nejzajímavějších novinek v pracovním právu je zavedení tzv. sdíleného pracovního místa. Ve zkratce to funguje tak, že dva či větší počet zaměstnanců se střídá na jedné pozici tak, aby naplnili pracovní dobu, která nepřekračuje týdenní pracovní fond.

Jedno pracovní místo tak mohou sdílet ti zaměstnanci, kteří mají sjednaný pracovní poměr se stejným druhem práce a dohodnutou kratší pracovní dobou. V tomto případě však musí být sjednána individuální dohoda mezi zaměstnavatelem a každým zaměstnancem. Takovou dohodu je pak možné rozvázat jak dvoustranně, tak i pouze jednostranně i bez uvedení důvodu a s 15 denní výpovědní lhůtou. Pokud se dohoda rozváže jen s jedním zaměstnancem, nemá to pak žádný vliv na existenci pracovního poměru.

V této právní úpravě se pak počítá i s pevným rozvržením pracovní doby mezi zaměstnanci formou rozvrhu předloženého zaměstnavateli předem v písemné formě a to bez možnosti zástupu mezi zaměstnanci. Případný zástup je pak možný pouze se souhlasem zaměstnance. Toto opatření má zamezit situaci, kdy by oba zaměstnanci byli v neustálé pracovní pohotovosti.

Minimální i zaručená mzda bude v případě sdíleného pracovního místa odpovídat v zásadě poměru (tedy nejčastěji polovině) minimální mzdy jelikož se minimální mzda vztahuje na pracovní pozici jako takovou.

Klíčem k úspěchu pro správné fungování sdíleného pracovního místa je výběr kolegy se kterým bude druhý zaměstnance schopen dobře komunikovat. Dále pak je důležité dbát na přesné rozdělení úkolů. Nestačí pouze určit pracovní dobu, ale je nutné se domluvit i na přebírání odpovědnosti za jednotlivé úkoly. Standardní tedy může být i to, že se pracovní doby zaměstnanců budou překrývat, aby během této doby došlo k předání úkolů a vyřízení dalších organizačních záležitostí.

Důvodem zavedení sdílení pracovního místa je především určitá volnost v pracovněprávních vztazích. Z důvodu rekordně nízké nezaměstnanosti a tím, že především mladí lidé spíše upřednostňují životní styl před kariérou dochází k tomu, že jsou zaměstnavatele nuceni uchylovat se k různým atypickým formám zaměstnávání. Ačkoliv je to pro nás spíše novinkou, v zemích na západ od ČR je to stále více populárnější. V současné době v České republice využívá formu dohody, která je velmi podobná sdílenému pracovnímu místu zhruba 7 % zaměstnavatelů, kdežto například v sousedním Německu využívá sdílené pracovní místo polovina všech společností.

Sdílené pracovní místo s sebou přinese spoustu výhod pro obě stany. Počítá se se zvýšením efektivity zaměstnanců a je kreativnějším řešením faktické situace. Jelikož se říká, že víc hlav víc ví, může eliminovat i možné chyby. Pro zaměstnance to pak je skvělá příležitost jak se ve zbytku týdne rozvíjet i jiným směrem či trávit více času s rodinou.