Právo Evropské unie: Které oblasti upravuje?

Mnozí se čertí nad tím, že EU zakázala, aby se tuzemák nazýval rumem a pomazánkové máslo máslem. Na první pohled se to může zdát jako řešení hloupostí, má to ale svůj význam. Je totiž třeba nazývat věci jejich pravými jmény. Tuzemák nemá s pravým rumem z cukrové třtiny nic společného. Obvykle se vyrábí z melasového lihu a pouze dochucuje rumovou příchutí.

To stejné platí i pro pomazánkové máslo, které není z másla, ale ze smetany, sušeného mléka a často také hromady škrobu a soli. Neznalý člověk by se tak po otevření těchto výrobků mohl cítit podvedený.

Hlavním cílem Evropské unie však není řešení zahnutosti banánů a názvů potravin, jak by si někteří mohli myslet, ale regulace vztahů mezi členskými státy Evropské unie, institucemi EU a jednotlivci a vytváření jednotného právního rámce k zajištění spolupráce na společných cílech a hodnotách.

Právo EU usiluje o odstranění překážek mezi členskými státy a vytváří jednotný trh, ve kterém mohou podniky a občané volně obchodovat a pohybovat se. Právo EU rovněž chrání základní práva občanů EU a zajišťuje rovné zacházení a ochranu před diskriminací. V neposlední řadě dává EU pravomoci v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která umožňuje členským státům jednat koordinovaně v mezinárodním prostředí.

Platí, že právo EU je vnitrostátnímu právu aplikačně nadřazené, a proto s ním musí být naše zákony i rozhodnutí soudů v souladu. To znamená, že pokud vnitrostátní právo členského státu koliduje s právem EU, právo EU má aplikační přednost.

Právo Evropské unie se dělí na primární a sekundární právo a speciální kategorii tvoří také judikatura Soudního dvora Evropské unie. Pojďme se na toto dělení podívat podrobněji:

Primární právo Evropské unie

Primární právo Evropské unie je základem, na kterém je postavena celá právní struktura Evropské unie. Toto právo vychází především z hlavních zakladatelských smluv EU a mezinárodních smluv mezi Evropskou unií jako celkem a nečlenskými státy nebo mezinárodními organizacemi. Tyto smlouvy se sjednávají a schvalují v rámci EU a následně je ratifikují jednotlivé státy po schválení v národních parlamentech členských států.

Mezi nejdůležitější primární prameny práva EU patří:

• Smlouva o Evropské unii: Neboli také Maastrichtská smlouva. vytvořila Evropskou unii jako nástupkyni Evropských společenství. Upravuje zavedení měnové unie, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a oblasti vnitřní spolupráce.
• Lisabonská smlouva: Je jakousi ústavou Evropské unie. Stanovuje její cíle, hodnoty, institucionální strukturu a základní principy. Obsahuje například definici cílů EU, principy subsidiarity a proporcionality, pravomoci EU a členských států atd.
• Smlouva o fungování Evropské unie: Tato smlouva upravuje fungování jednotlivých politik a činností EU. Obsahuje specifické ustanovení pro jednotlivé oblasti politiky, například vnitřní trh, hospodářskou a měnovou unii, hospodářskou soutěž, zemědělství, rybolov, dopravu, energetiku, ochranu spotřebitelů, sociální politiku, environmentální politiku a další.
• Listina základních práv Evropské unie: Tato listina obsahuje soubor základních práv, která jsou chráněna v rámci EU. Listina zahrnuje práva jako je právo na život, na osobní svobodu a bezpečnost, na ochranu osobních údajů, na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, právo na spravedlivý soudní proces, rovnost před zákonem, práva dětí, ochranu spotřebitelů, práva zaměstnanců, atd.

• Mezinárodní smlouvy: EU má pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy, které se týkají různých oblastí jako je obchod, politika, spolupráce v rámci mezinárodních organizací apod. Mezinárodní smlouvy, které EU uzavře, se pak stávají součástí primárního práva.

Sekundární právo Evropské unie

Sekundární právo Evropské unie tvoří právní akty, které vytvářejí konkrétní pravidla pro specifické oblasti. Tato pravidla jsou odvozena od primárního práva EU a liší se svou povahou a závazností:

Nařízení

• Nařízení jsou nejúčinnějším typem sekundárního práva EU a mají přímou právní účinnost v členských státech bez potřeby jejich implementace do vnitrostátního práva. Jsou to vlastně takové evropské zákony.
• Jsou závazná a všeobecně platná pro všechny osoby a subjekty v členských státech, které spadají do jejich působnosti.
• Nařízení jsou přímo aplikovatelná a nevyžadují další legislativní kroky členských států.

Směrnice

• Směrnice jsou právními akty, které jsou závazné pro členské státy, co do výsledku. Způsob, jakým státy výsledku dosáhnout už je ale na jejich uvážení. Alepoń tedy v teorii. Někdy jsou totiž i směrnice poměrně úzkého zaměření a na uvážení není prostor.
• Členské státy mají tedy povinnost implementovat směrnice do svého vnitrostátního práva, obvykle prostřednictvím místní legislativy.
• Státy musí o procesu implementace pravidelně informovat Evropskou komisi a dodržet stanovenou lhůtu (obvykle dva roky).

Rozhodnutí

• Rozhodnutí jsou právními akty, které jsou závazné pro konkrétní osobu, subjekt nebo skupinu osob.
• Mohou být zaměřena na jednotlivce, firmy, nebo i členské státy, a mají přímý právní účinek.

Doporučení

• Doporučení jsou nezávaznými právními akty, které mají za cíl navrhnout určité opatření nebo postup členským státům, ale nemají přímý právní účinek.

Stanoviska

• Stanoviska jsou vyjádřením orgánu EU, jako je Evropský parlament nebo Evropská centrální banka. Nejsou závazná a nemají právní účinky.
• Stanovisko může být formulováno v rámci legislativního procesu EU nebo v reakci na specifickou situaci či otázku.

Judikatura a Soudní dvůr EU

Právo EU se rovněž tvoří skrz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (ESD). ESD rozhoduje o otázkách týkajících se výkladu primárního a sekundárního práva EU a o různých druzích žalob.

Rozhodováním Soudního dvora EU vzniká judikatura. Jedná se o soubor rozhodnutí soudů, která interpretují zákony a aplikují je na konkrétní případy, což formuje právní zásady. Některá jeho rozhodnutí jsou rovněž závazná pro všechny orgány EU a členské státy.

Zásada proporcionality a subsidiarity

U práva Evropské unie je důležité zmínit zásadu proporcionality a subsidiarity, které právo EU významně formují. Zásada proporcionality vyžaduje, aby opatření přijatá na úrovni EU byla vhodná k dosažení stanoveného cíle a aby nedocházelo k překročení toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.

Konkrétně to znamená, že by legislativa EU měla být přiměřená ke splnění cíle, kterým je obvykle ochrana práv, zajištění fungování vnitřního trhu nebo ochrana veřejného zájmu. Tento princip pomáhá zajistit, že opatření EU nebudou nadměrná nebo nepřiměřená a že se respektují základní práva a svobody občanů.

Se zásadou proporcionality pak úzce souvisí zásada subsidiarity. Ta stanoví, že EU by měla jednat pouze v případech, kdy je to nezbytně nutné a kdy akce na úrovni EU mohou dosáhnout lepších výsledků než akce přijaté na úrovni vnitrostátních vlád.

To v praxi to znamená, že se Evropská unie soustředí na řešení problémů, které překračují hranice jednotlivých členských států a vyžadují společný přístup. Naopak, záležitosti, které mohou být efektivněji a účinněji řešeny na vnitrostátní úrovni, ponechává na rozhodnutí členských států samotných.

Zásada subsidiarity má respektovat rozmanitost a místní podmínky v různých členských zemích a tím umožňovat flexibilitu a individuální přístup při řešení specifických potřeb a situací na lokální úrovni.

Shrnutí

Právo Evropské unie reguluje vztahy mezi členskými státy, institucemi EU a jednotlivci, vytváří jednotný právní rámec a podporuje spolupráci na společných cílech a hodnotách. Právo EU je nadřazeno vnitrostátnímu právu členských států a dělí se na primární a sekundární právo, doplněné judikaturou Soudního dvora EU.

Primární právo EU zahrnuje klíčové zakládající smlouvy, jako Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvu, a definuje základní principy a cíle Unie. Sekundární právo pak konkrétně upravuje různé oblasti činnosti EU. Soudní dvůr EU rozhoduje o výkladu a aplikaci práva EU, čímž formuje judikaturu a zajišťuje jednotné uplatňování práva EU.