NSS: Část kurýrů Rohlíku pracovala ve švarcsystému

Když smlouva nestačí: případ Rohlík a jeho kurýři

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci Rohlíku patří k nejvýznamnějším judikátům posledních let v oblasti švarcsystému. Ne proto, že by přineslo převratnou novou definici závislé práce, ale proto, že s mimořádnou podrobností ukazuje, jak soudy skutečně přemýšlejí, když hodnotí vztah mezi firmou a „externími spolupracovníky“.

V kauze nešlo o drobné formální pochybení. Inspektorát práce dospěl k závěru, že část kurýrů vykonávala práci, která naplňovala všechny znaky závislé práce, přestože byla formálně nastavena jako podnikání OSVČ. Tento závěr potvrdil městský soud a následně – po procesní korekci – i Nejvyšší správní soud.

Co inspekce a soudy skutečně řešily

Podstatné je zdůraznit, že soudy nehodnotily „platformovou ekonomiku“ jako celek ani neoznačily rozvoz potravin za činnost, kterou by bylo nutné vždy vykonávat v pracovním poměru. Řešily konkrétní nastavení vztahu mezi Rohlíkem a jeho kurýry.

Z dokazování vyplynulo zejména to, že:

• kurýři vykonávali práci osobně a nebylo běžné, že by se nechávali zastupovat,
• práce probíhala soustavně a dlouhodobě, s pravidelnou fakturací,
• rozvoz byl organizován výlučně prostřednictvím systémů Rohlíku,
• kurýři vystupovali vůči zákazníkům jménem Rohlíku a v jeho vizuální identitě,
• firma měla detailní přehled o jejich pohybu, výkonu i dodržování interních standardů.

Jinými slovy: Rohlík neřešil jen výsledek (doručení nákupu), ale proces jako takový – jak, kdy a kde bude zakázka splněna.

Míra kontroly jako klíčový indikátor

Nejvyšší správní soud se opakovaně vrací k jednomu zásadnímu kritériu: zda míra řízení a kontroly odpovídá běžnému obchodnímu vztahu, nebo ho přesahuje.

U obchodní spolupráce je typické, že si objednatel stanoví cíl a základní parametry, zatímco způsob provedení zůstává na dodavateli. V posuzovaném případě však soudy dospěly k závěru, že Rohlík kontroloval nejen výsledek, ale i každodenní výkon práce v rozsahu, který je charakteristický spíše pro zaměstnanecký vztah.

Tento závěr nebyl založen na jediném znaku, ale na souhrnném hodnocení celé reality spolupráce.

Formální smlouvy versus faktický stav

Rohlík argumentoval tím, že smlouvy s kurýry umožňovaly odmítání zakázek, využití vlastního vybavení či zapojení náhradníků. Soudy však opakovaně zdůraznily, že rozhodující není text smlouvy, ale to, jak vztah funguje v praxi.

Pokud určité možnosti existují pouze „na papíře“, aniž by byly reálně využívány, nelze je považovat za znak podnikatelské autonomie. Totéž platí pro ekonomickou závislost: fakt, že OSVČ může teoreticky pracovat i pro jiné klienty, neznamená, že je skutečně nezávislá, pokud je jeden odběratel dominantním zdrojem příjmů.

Outsourcing hlavní činnosti: důležité upřesnění

Pozitivním momentem rozhodnutí je jednoznačné odmítnutí teze, že by podnikatel nesměl outsourcovat svou hlavní činnost. Nejvyšší správní soud výslovně připustil, že i klíčové procesy firmy mohou být zajišťovány externě – za předpokladu, že nejde o zastřený výkon závislé práce.

Tento závěr je důležitý zejména v kontextu praxe některých inspektorátů práce, které v poslední době inklinují k paušálnímu zpochybňování outsourcingu „core businessu“.

Argument, že zvolený model spolupráce je pro obě strany výhodný, soudy nepřijaly. Nižší daňové zatížení či flexibilita nejsou právně relevantní, pokud jsou naplněny znaky závislé práce. Právní kvalifikace vztahu se neodvíjí od subjektivní spokojenosti stran, ale od objektivních okolností jeho výkonu.

Co si z rozhodnutí odnést

Případ Rohlíku je cenný tím, že velmi plasticky ukazuje, jak snadno se může i sofistikovaný smluvní model dostat za hranici zákona, pokud firma začne své „dodavatele“ řídit stejným způsobem jako zaměstnance.

Zároveň je varováním před falešným pocitem bezpečí, že dobře napsaná smlouva problém vyřeší. Nevyřeší, pokud realita vypadá jinak.

Rozhodnutí soudů problém švarcsystému nevyřeší. Jeho kořen leží jinde – v extrémním rozdílu mezi zdaněním práce zaměstnance a OSVČ. Tento rozdíl vytváří silnou motivaci hledat „šedé zóny“, ať už na straně firem, nebo pracovníků.

Dlouhodobým řešením by mohlo být zavedení mezikategorie pracovníků, typicky OSVČ ekonomicky závislých na jednom hlavním klientovi. Tito lidé by měli základní pracovněprávní ochranu a současně daňové zatížení, které by nebylo tak extrémní jako dnes.

Takové řešení by mohlo snížit tlak na represivní kontroly, přinést právní jistotu firmám i pracovníkům a lépe reflektovat realitu moderní ekonomiky – včetně digitálních platforem.