Rozvod s dětmi po novele: jedno řízení, nová pravidla péče a silnější postavení dítěte

Jedno řízení místo dvou: rozvod a úprava poměrů k dětem v jednom balíčku

Nyní platí, že rozvod a úprava poměrů k nezletilým dětem probíhají odděleně – nejprve soud rozhodne o dětech a až poté může následovat rozvod. V praxi to znamená podání dvou návrhů, dvě různá soudní řízení, dvě spisové značky a často i dvě různá soudní jednání. Výsledkem je delší čekání nejen na samotný rozvod, ale především na jasno v tom, jak bude dítě po rozchodu rodičů žít.

Nová úprava občanského zákoníku, platná od ledna 2026, tento postup mění. Zákon nově předpokládá, že obě otázky – tedy rozvod i péče o děti – se zpravidla vyřeší najednou v rámci jednoho společného řízení. Rodiče podají jediný návrh a soud v jeho rámci rozhodne jak o rozvodu, tak o tom, u koho bude dítě bydlet, jak bude vypadat péče, styk s druhým rodičem a výživné. Pro rodiny to přináší méně formalit, zjednodušení celého procesu a především kratší období nejistoty. Dítě už nebude muset čekat na konečné rozhodnutí v dlouhém dvoufázovém řízení, zatímco rodiče fakticky nežijí spolu.

Je však důležité zdůraznit, že ani po novele nemůže soud rozhodnout o rozvodu dříve, než budou pravomocně upraveny poměry k nezletilým dětem. Rozdíl spočívá v tom, že se vše odehraje v rámci jednoho řízení – pokud už rodiče mají o dětech pravomocné rozhodnutí z předchozího řízení, soud může rozvést manželství i bez dalšího jednání, aniž by se téma dětí znovu otevíralo.

Zákon přitom nezapomíná ani na výjimečné situace, kdy by společné řízení nebylo praktické. Například pokud jeden z manželů rozvod zásadně odmítá a je zřejmé, že se řízení o samotném rozvodu může výrazně protáhnout, soud může rozhodnout nejprve o dětech samostatně. V takovém případě se zohledňuje především zájem dítěte – tedy snaha co nejdříve upravit jeho životní situaci, aniž by muselo čekat na vyřešení sporu mezi rodiči ohledně samotného rozvodu.

Konec „střídavé“ a „výlučné“ péče: důraz na spolupráci, ne na soutěž

V současnosti se při rozhodování o dětech běžně pracuje s označeními jako „střídavá péče“, „výlučná péče“ nebo „svěření do péče jednoho rodiče“. Tyto pojmy ale v praxi často vedou k tomu, že rodiče i jejich právní zástupci vnímají řízení jako spor o výsledek – kdo bude „hlavní rodič“ a kdo zůstane „na styk“. Diskuze se pak zaměřuje spíše na to, kdo péči „získá“, než jak bude vypadat každodenní život dítěte po rozchodu.

Novela účinná od 1. ledna 2026 tento způsob uvažování mění. Nově se nebudou používat výrazy jako střídavá nebo výlučná péče, protože zákon staví na principu, že oba rodiče mají rovné právo i povinnost o dítě pečovat. Dítě má právo na to, aby zůstalo v kontaktu s oběma rodiči a mělo zajištěnou péči z obou stran – a právě podle toho se bude nově rozhodovat.

Soud tedy nebude určovat „typ péče“ formální nálepkou, ale zaměří se na konkrétní uspořádání. Bude stanoveno, kde bude mít dítě obvyklé bydliště, kolik času bude trávit s každým z rodičů a jak budou prakticky vypadat jednotlivé dny, týdny a přechody mezi domácnostmi. Důraz se klade na potřeby konkrétního dítěte – s ohledem na jeho věk, školní docházku, volnočasové aktivity i schopnost rodičů spolu komunikovat.

Znamená to, že modely jako střídání „týden u mámy, týden u táty“ z praxe nemizí – pouze se přestanou formálně označovat jako „střídavá péče“. Soud zkrátka rozhodne, že dítě tráví část času s jedním rodičem a část s druhým. Stejně tak situace, kdy dítě žije převážně s jedním z rodičů a s druhým se pravidelně vídá, budou popsány věcně – bez nálepek. Oba rodiče si přitom ponechají svou rodičovskou odpovědnost, která rozhodnutím o rozsahu péče sama o sobě nezaniká ani se neomezuje.

Zásadní posun se tak týká i samotné argumentace v řízení. Místo boje o konkrétní formu péče by se mělo vést věcné posouzení: kdo se o dítě reálně stará, jak daný režim dítěti prospívá a zda někdo druhému rodiči v péči nebrání. Zákon výslovně zdůrazňuje právo dítěte na kontakt s oběma rodiči, a to nejen osobně, ale i prostřednictvím telefonu, e-mailu či videohovorů. Soudy zároveň získávají větší pravomoc nastavit takové podmínky, které zajistí dodržování domluveného režimu. Pokud jeden z rodičů pravidla porušuje, může to být důvodem k jejich úpravě.

Pro rodiče je důležité vědět, že novela nepředepisuje žádný ideální model péče předem. Neříká, že rozdělení času 50 na 50 je nejlepší, ani že dítě má být automaticky u jednoho z rodičů. Každá situace bude posuzována individuálně a cílem je najít takové uspořádání, které bude nejvíce odpovídat potřebám konkrétního dítěte. Právní terminologie tak ustupuje praktickému pohledu na věc: co dítě skutečně potřebuje a jak se na tom mohou oba rodiče podílet.

Rodičovská odpovědnost po novu: kdy může soud omezit práva rodiče

Do konce roku 2025 platí, že pokud rodič není omezen ve svéprávnosti a soud mu výslovně neomezil, nepozastavil nebo nesuspendoval výkon rodičovské odpovědnosti, má formálně stejná práva a povinnosti jako druhý rodič – bez ohledu na to, zda se o dítě skutečně stará, nebo ne. To v praxi znamená, že i rodič, který se s dítětem vídá minimálně nebo vůbec, má právo spolurozhodovat o zásadních otázkách, jako je volba školy, souhlas s lékařskou péčí nebo stěhování. Druhý rodič pak často musí žádat soud, aby konkrétní spor vyřešil, případně aby zasáhl do rozsahu práv toho druhého.

Novela, která začne platit v lednu 2026, tento nesoulad mezi „papírovým“ a skutečným rodičovstvím neřeší vytvořením nového institutu, ale spíše posílením a zpřesněním stávající úpravy. Zákon potvrzuje, že rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům ve stejném rozsahu. Zároveň však klade důraz na to, že klíčovým vodítkem při jejím výkonu – včetně rozhodování o jeho případném omezení – má být vždy zájem dítěte.

Pokud jeden z rodičů o dítě dlouhodobě nepečuje, nebo v zásadních otázkách systematicky selhává, má soud i dnes k dispozici prostředky, jak jeho podíl na rodičovské odpovědnosti omezit. Může výkon rodičovské odpovědnosti pozastavit, částečně omezit, nebo rodiče této odpovědnosti zcela zbavit. Novela tato oprávnění nemění, ale lépe je provazuje s rozhodováním o péči – aby soudy efektivněji reagovaly na situace, kdy jeden z rodičů o dítě reálně nejeví zájem, ale současně může brzdit zásadní rozhodnutí.

Zákon také nadále vychází z toho, že k omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti by mělo docházet především tam, kde je dítě skutečně ohroženo nebo rodič své povinnosti závažně a dlouhodobě neplní. V praxi se jedná zejména o případy vážného domácího násilí, těžkých závislostí, dlouhodobého výkonu trestu nebo zdravotní nezpůsobilosti rodiče. Tyto situace nejsou výslovně vyjmenovány v zákoně, ale opírají se o důvodovou zprávu k novele i o ustálenou soudní praxi. Klíčovým kritériem zůstává vždy zájem dítěte.

Pro rodiče z toho vyplývají dvě důležité skutečnosti. Za prvé, novela přináší jasnější rámec pro případy, kdy je na místě požadovat zásah do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče – například při dlouhodobé absenci zájmu, opakovaném neplnění povinností nebo ohrožujícím chování. Za druhé, zákon směřuje k větší důslednosti soudů: o závažných otázkách v životě dítěte by neměl rozhodovat rodič, který se reálně nijak neúčastní jeho výchovy, ale současně platí, že druhý rodič nesmí být z rozhodování automaticky vyloučen jen proto, že dítě žije převážně s matkou či otcem.

Cílem novely není potrestat jednoho z rodičů, ale zajistit dítěti ochranu a stabilitu. Zásahy do rodičovské odpovědnosti proto mají být využívány jen tam, kde jsou skutečně na místě – a zároveň mají zabránit tomu, aby nezúčastněný rodič ovlivňoval důležitá rozhodnutí v životě dítěte bez odpovídající péče nebo zájmu.

Prozatímní rozhodnutí: rychlé a vyvážené řešení naléhavé situace

Od ledna 2026 se do českého rodinného práva zavádí nový institut – prozatímní rozhodnutí. Jde o nástroj, který má umožnit rychlou a dočasnou úpravu péče a styku s dítětem v situacích, kdy je třeba zasáhnout rychle, ale zároveň není na místě použít klasické předběžné opatření.

V současné praxi rodiče v naléhavých případech většinou žádají právě o předběžné opatření. Soud o něm často rozhoduje velmi rychle – někdy i bez výslechu druhého rodiče, jen na základě jednostranného návrhu a přiložených listin. Výsledkem je situace, kdy jeden z rodičů se o zásadní změně v poměrech dítěte dozví až z doručeného usnesení, aniž by měl možnost se k věci předem vyjádřit.

Nový institut prozatímního rozhodnutí má tuto nerovnováhu napravit. Cílem je skloubit potřebu rychlého zásahu s právem všech zúčastněných – včetně dítěte, pokud je toho schopné – být slyšeni. Soud tak bude moci rozhodnout o dočasném nastavení péče nebo styku jak v již probíhajícím řízení, tak i před jeho zahájením. Vždy však až poté, co budou mít všichni účastníci možnost reagovat na návrh a předložit své vyjádření. Rozhodnutí se sice může opírat pouze o písemné podklady, ale nebude možné jej vydat jednostranně „za zády“ druhého rodiče.

Důležité je také omezení, které zákon stanoví pro samotný obsah prozatímního rozhodnutí. Tímto způsobem nebude možné dítě standardně svěřit do péče osob mimo rodinu – například do zařízení nebo zcela nepříbuzné osoby. Výjimkou budou jen zvláštní situace, jako je případné osvojení nebo jiný zásah podle zvláštních zákonných úprav. V běžné praxi půjde především o dočasné rozhodnutí, kde bude dítě bydlet, jak bude vypadat kontakt s druhým rodičem nebo jak se bude dočasně vykonávat péče.

Zákon zároveň nastavuje jasné časové rámce. Soud má rozhodnout bez zbytečných průtahů, nejpozději do tří měsíců od podání návrhu. Samotné prozatímní rozhodnutí pak bude platit pouze po nezbytně nutnou dobu, nejdéle však po dobu tří měsíců od okamžiku, kdy se stane vykonatelným. Pokud bude třeba tento režim prodloužit, musí tak soud učinit novým rozhodnutím – tedy opět po vyhodnocení situace a za účasti všech zúčastněných stran.

Zákon se věnuje i otázce odvolání. V některých případech nebude proti prozatímnímu rozhodnutí odvolání přípustné – zejména když rozhodnutí vychází z návrhu účastníků. V jiných, například pokud soud rozhodne bez návrhu, bude odvolání možné. I tím se potvrzuje, že smyslem tohoto nástroje je především flexibilní a přechodné nastavení, nikoli zásadní a trvalý zásah do života dítěte a rodiny.

Nový institut tak přináší větší vyváženost mezi rychlostí řízení a právem na spravedlivý proces. Má sloužit jako účinná pomoc ve chvíli, kdy je potřeba nastavit provizorní režim a zároveň zachovat rovnováhu mezi rodiči – a především respektovat zájmy dítěte.

Když rodič nerespektuje rozsudek: kontakt na dálku, přísnější sankce a možnost změny péče

V roce 2025 bývá vymáhání soudního rozhodnutí o styku dítěte s rodičem často zdlouhavé a neefektivní. I když má rodič rozhodnutí soudu v ruce, v praxi naráží na řadu překážek. Druhý rodič může styk různě omezovat – odvolává se na nemoc dítěte, jiné aktivity nebo prosté „nechce jet“. Výsledkem je, že rodič, který má právo na kontakt, se ho domáhá obtížně, a možnosti postihu jsou v praxi často omezené. Soud sice může uložit pokutu nebo změnit péči, ale k tomu dochází spíše výjimečně a s časovým odstupem.

Od ledna 2026 se situace mění. Novela zákona přináší konkrétní nástroje pro rychlejší a účinnější vymáhání rozhodnutí. Především výslovně zavádí pojem nepřímý styk – tedy právo dítěte zůstat v kontaktu s rodičem prostřednictvím telefonu, videohovorů, e-mailu nebo jiných forem komunikace na dálku. Soud tak bude moci výslovně určit nejen režim osobního styku, ale také to, kdy a jak má probíhat komunikace na dálku – například pravidelný videohovor ve stanovené dny a časy. Rodič, u něhož dítě žije, má pak povinnost takový kontakt aktivně umožnit a podporovat. Blokování komunikace bude považováno za porušení soudního rozhodnutí.

Zpřísňují se také sankce za neplnění rozsudku. Nově zákon stanoví minimální výši pokuty – alespoň 5 000 Kč za porušení soudního rozhodnutí. Zároveň soudům ukládá povinnost rozhodnout o návrhu na výkon rozhodnutí nejpozději do dvou měsíců od zahájení řízení. To má omezit dosavadní praxi, kdy návrhy na postihy zůstávaly dlouho bez vyřízení a rodič, který rozsudek nerespektoval, nemusel čelit žádným okamžitým důsledkům.

Významně se posiluje i možnost změnit samotnou úpravu péče. Pokud jeden z rodičů opakovaně a úmyslně brání dítěti v kontaktu s druhým rodičem, může soud přistoupit ke změně – a svěřit dítě do péče druhého rodiče. Zákon tím jasně vyjadřuje, že dítě má právo být v kontaktu s oběma rodiči, a že toto právo nelze bezdůvodně narušovat. Pokud jeden rodič tato pravidla dlouhodobě ignoruje, může přijít o svou výlučnou roli v péči o dítě.

Novela tím vysílá jednoznačný vzkaz: soudní rozhodnutí o styku není pouhé doporučení, ale závazné pravidlo, které musí být dodržováno. Rodič, který toto rozhodnutí nerespektuje, musí počítat s konkrétními důsledky – nejen v podobě pokuty, ale i zásahu do samotné úpravy péče o dítě.

Shrnutí

Novela, která vstupuje v účinnost 1. ledna 2026, zásadně proměňuje podobu rozvodu rodičů a soudního rozhodování o dětech. Nově se rozvod a úprava poměrů k nezletilým – tedy péče, styk i výživné – budou zpravidla projednávat v jednom společném řízení. Odpadne tak dosavadní dvojkolejnost a s ní spojené zdlouhavé období nejistoty, kdy dítě i rodiče čekají na rozhodnutí ze dvou různých soudních řízení.

Zákon také opouští formální dělení péče na střídavou, výlučnou nebo společnou. Namísto boje o nálepky se klade důraz na to, jak konkrétně bude péče vypadat: kde dítě bude bydlet, jak bude trávit čas s každým z rodičů a jak se oba zapojí do jeho každodenního života. Dítě má právo na péči obou rodičů – a soudy mají povinnost toto právo aktivně chránit.

Posiluje se rovněž role rodičovské odpovědnosti. Soudy dostávají jasnější nástroje, jak omezit nebo upravit zapojení rodiče, který o dítě dlouhodobě nepečuje, zanedbává své povinnosti nebo ho ohrožuje. Zároveň však platí, že druhý rodič nemá být ze života dítěte vyloučen automaticky, pokud je kontakt bezpečný a má pro dítě smysl.

Významnou novinkou je i institut prozatímního rozhodnutí, který umožní rychle a dočasně nastavit režim péče a styku – například pokud je třeba upravit situaci ještě před koncem řízení. Tento nástroj zajišťuje, že dítě nebude muset žít v právní nejistotě, a přitom všichni účastníci, včetně dítěte, dostanou prostor se vyjádřit.

Změny se dotýkají také vymáhání soudních rozhodnutí. Novela výslovně zavádí nepřímý styk – tedy komunikaci na dálku (telefon, e-mail, videohovor) – a zpřísňuje sankce za jeho blokování. Stanovuje minimální pokutu za nerespektování rozsudku a zároveň dává soudům povinnost rozhodovat o návrzích na výkon rozhodnutí rychleji. Pokud jeden z rodičů systematicky brání kontaktu dítěte s druhým, může to nově vést až ke změně péče.

Celkově novela přesouvá pozornost od soudních sporů mezi rodiči ke skutečným potřebám dítěte. Upřednostňuje dohodu, rovnováhu a kontinuitu péče. Rozvod i úprava poměrů se tak stávají procesem, který má být méně konfliktní a více zaměřený na nejlepší zájem dítěte.