Zásady trestního řízení: jaká pravidla musí policie, státní zástupce a soud dodržovat?

Rychlý přehled: Jaké jsou základní zásady trestního řízení?

• Presumpce neviny znamená, že dokud není člověk pravomocně odsouzen, musí se na něj hledět jako na nevinného.
• In dubio pro reo znamená, že neodstranitelné důvodné pochybnosti o skutkovém stavu se vykládají ve prospěch obviněného.
• Zásada legality ukládá státnímu zástupci stíhat trestné činy, o kterých se dozví, nestanoví-li zákon výjimku.
• Zásada oficiality znamená, že orgány činné v trestním řízení zásadně postupují z úřední povinnosti.
• K základním principům patří také právo na obhajobu, zákaz nucení k sebeobviňování, veřejnost a ústnost řízení před soudem a požadavek na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Pokud je proti vám vedeno trestní řízení a nejste si jistí, zda policie, státní zástupce nebo soud respektují vaše procesní práva, obraťte se na nás. Advokát posoudí váš konkrétní případ a vysvětlí vám, jaká práva můžete v dané fázi řízení uplatnit.

Trestní řízení není v životech většiny z nás zrovna běžná věc, takže se o něj logicky moc nezajímáme a mnoho toho o něm nevíme. Přečteme si, jak se vyvíjí korupční kauza významného politika a jak dopadl senior „terorista“, ale tím náš zájem zpravidla končí. Co kdyby se ale ve vaší společnosti ztratila velká suma peněz a vy byli (byť neprávem) obviněni ze zpronevěry? A co když se vaše čtrnáctileté dítě připlete s partou k nějakému nezákonnému jednání? Může být vůbec stíháno? Pokusili jsme se základní zásady a principy trestního řízení shrnout v našem článku a doplnili jsme je i o názorné příklady z trestního práva hmotného i procesního.

Základní zásady trestního práva a trestního řízení

Základní zásady trestního práva a základní zásady trestního práva procesního představují pravidla, na kterých stojí jednak samotná trestní odpovědnost, jednak postup orgánů během trestního řízení. Některé vyplývají z Listiny základních práv a svobod. Mezi příklady z trestního práva hmotného patří definice trestných činů, například vraždy či krádeže, a sankce za jejich spáchání.

Příkladem z trestního práva procesního je institut vazby, který omezuje osobní svobodu obviněného, pokud existuje obava z útěku nebo ovlivňování svědků. V teorii trestního práva je jich popsáno mnoho, my se zmíníme alespoň o těch nejvýznamnějších, k nimž patří:

• Zásada zákonnosti, podle níž smíte být potrestáni pouze za to, co je popsáno v zákoně. Například v anglosaském právu je v tomto ohledu ponecháno větší pole působnosti soudcům, proto inspiraci v amerických seriálech spíše nehledejte.
• S touto zásadou se pojí i tzv. zákaz retroaktivity, který znamená, že určité jednání je trestným činem za předpokladu, že je trestné dle zákona již v době jeho spáchání a současně takovým zůstane až do právní moci odsuzujícího rozsudku. Například u trestného činu pohlavního zneužití je dle současné úpravy trestná soulož s dítětem mladším patnácti let. Pakliže by si například známý zpěvák našel patnáctiletou přítelkyni, měl s ní poměr a zákonodárci by zvýšili věk dítěte u daného trestného činu na šestnáct let, celebrita by měla sice s intimnostmi přestat do doby, než bude partnerce šestnáct let, nicméně ke zpětnému potrestání by nedošlo. A naopak, pokud by dotyčný svůj poměr zahájil již ve slečniných čtrnácti letech, a bylo proti němu zahájeno trestní řízení, ale současně by zákonodárci věk u daného trestného činu snížili na čtrnáct let, trestu by se opět vyhnul.
• Zásada humanismu – prolíná se trestním právem na více úrovních. Především je zakotveno, že nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. A výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost. V souladu s touto zásadou byl také zrušen trest smrti.
• Zásada individuální odpovědnosti fyzických osob – podle ní je trestně odpovědná vždy konkrétní osoba. Nemůžeme tedy hovořit o kolektivní vině. Není tím ale vyloučena trestní odpovědnost právnických osob.
• Zásada odpovědnosti za zavinění – znamená to, že pachatel může být potrestán pouze tehdy, pokud určitý následek zavinil. Například pokud by několik spolupachatelů šlo společně loupit do bytu a jeden z nich by jeho majitele zavraždil, nelze při potrestání všech vycházet pouze z celkového následku (vykradený byt a vražda), ale je třeba stanovit individuálně, čeho se kdo dopustil.
• Zásada materiální pravdy uplatňuje se mimo trestního řízení i v civilním nesporném řízení. V současném trestním řádu se tato zásada projevuje především požadavkem, aby orgány činné v trestním řízení zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Znamená to, že orgány činné v trestním řízení musí usilovat o přesné zjištění skutkového stavu, bez ohledu na aktivity stran. Obviněný či jeho obhájce nemusejí být přitom v tomto směru nijak aktivní (protiváhou je zásada formální pravdy, uplatňovaná v civilním sporném řízení, kdy se naopak klade důraz na aktivitu stran a předložené důkazy a je na stranách, aby přesvědčily soud o „své pravdě“).

Další důležité zásady trestního řízení

• Zásada ne bis in idem znamená, že nikdo nesmí být znovu trestně stíhán za tentýž skutek, pokud o něm již bylo pravomocně rozhodnuto. Zákon ale připouští využití mimořádných opravných prostředků, například obnovy řízení. Výjimkou je, pokud se objeví v případu zcela nové zásadní skutečnosti a dojde k obnově řízení. S uvedenou zásadou ale není v rozporu například situace, kdy v rámci určitého chování pachatele dojde současně k trestnému činu a přestupku dle jiného zákona. V takovém případě půjde o dva samostatné skutky, které lze dvakrát potrestat.
• Zásada presumpce neviny, která říká, že na obviněného je třeba až do právní moci odsuzujícího rozsudku pohlížet jako na nevinného. V praxi ale občas tato zásada pokulhává, protože lidé vycházejí spíše z přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. To ovšem mezi zásady trestního řízení rozhodně neřadíme. Presumpce neviny zároveň znamená, že obviněný nemusí dokazovat svou nevinu – prokázání viny je úkolem orgánů činných v trestním řízení.
• Zásada in dubio pro reo neboli „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ navazuje na presumpci neviny. Pokud i po provedeném dokazování zůstanou důvodné pochybnosti o skutkových okolnostech a nelze je odstranit dalšími důkazy, musí orgány rozhodnout ve prospěch obviněného. Neznamená to však, že každá jednotlivá nejasnost automaticky vede ke zproštění obžaloby – musí jít o důvodné a neodstranitelné pochybnosti významné pro rozhodnutí o vině.
• Zásada oficiality znamená, že orgány činné v trestním řízení postupují zásadně z úřední povinnosti, tedy z vlastní iniciativy a bez toho, aby jejich postup musel někdo navrhovat.
• Zásada legality znamená, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud právní předpis nestanoví výjimku.
• Zásada obžalovací stanoví, že soud může rozhodovat o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Není však vázán právním posouzením skutku uvedeným státním zástupcem v obžalobě, takže může za splnění zákonných podmínek použít jinou právní kvalifikaci. Obžalovanému přitom musí zůstat zachováno právo účinně se proti takovému posouzení hájit.
• Zásada zákazu sebeobviňování stanoví, že obviněný nesmí být žádným způsobem nucen poskytnout důkazy svědčící o jeho vině.
• Zásady veřejnosti a ústnosti znamenají, že hlavní líčení je zásadně veřejné a soud rozhoduje na základě důkazů, které jsou před ním ústně provedeny. Veřejnost může soud v zákonem stanovených případech vyloučit, například pokud je třeba chránit utajované informace, mravnost nebo bezpečnost či jiný důležitý zájem svědků. Veřejnost a ústnost trestního řízení posilují kontrolovatelnost soudního rozhodování a právo obžalovaného účinně se řízení účastnit.

Jednotlivé zásady spolu vytvářejí základ práva na spravedlivý proces v trestním řízení. Obviněný musí mít zejména možnost hájit se, vyjadřovat se k důkazům, využít pomoc obhájce a být považován za nevinného, dokud jeho vina není pravomocně vyslovena soudem.

V praxi bývá častým omylem představa, že pokud policie člověka obvinila, musí nyní on sám dokazovat svou nevinu. Je tomu naopak – vina musí být prokázána orgány činnými v trestním řízení. Obhajoba proto často nespočívá jen v předkládání „vlastních důkazů“, ale také v upozorňování na rozpory a pochybnosti v důkazech obžaloby.

Máte pochybnosti, zda byly při vašem trestním řízení dodrženy zásady presumpce neviny, právo na obhajobu nebo pravidla dokazování? Obraťte se na nás. Advokát může postup orgánů prověřit a navrhnout další způsob obhajoby podle konkrétní fáze řízení.

Vedle procesních zásad je pro posouzení konkrétního případu důležité také to, zda vůbec mohou být splněny podmínky trestní odpovědnosti dané osoby.

Kdo smí být trestně stíhán?

Trestní zákon stanoví několik podmínek, které musí nastat současně pro to, aby mohlo dojít k trestnímu stíhání.

Pachatelem může být: fyzická osoba, která dovršila patnáct let věku, a je příčetná.

Jako nepříčetný by byl označen člověk, který kvůli duševní poruše nepochopil protiprávnost svého jednání nebo ho nemohl ovládnout. Pokud je taková schopnost pouze snížená, hovoříme o zmenšené příčetnosti.

Osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné. Pokud by dítě mladší 15 let spáchalo přestupek nebo trestný čin, příslušný orgán by jej samozřejmě vyšetřoval, nicméně následně by řešil věc soud pro mládež, který může rozhodnout o určitém opatření jako je zařazení do výchovného programu nebo ochranné léčení.

U osob mladistvých, tedy těch, kterým je mezi 15 a 18 lety, se dále zkoumá rozumová a mravní vyspělost. Jde o to, že pokud mladistvý nemohl rozpoznat protiprávnost nebo ovládat své jednání, pak za takový trestný čin není odpovědný.

Zákon hovoří také o možné trestní odpovědnosti právnických osob. Právnická osoba se pochopitelně sama nemůže dopustit protiprávního jednání, ale může být za určitý okruh trestných činů odpovědná, pokud jsou jí přičitatelné.To znamená, že je spáchal někdo z členů statutárního orgánu či vedení společnosti, případně i zaměstnanec při plnění pracovních úkolů. Podmínkou také je, že k jednání dochází v rámci činnosti právnické osoby nebo v jejím zájmu.

Právnická osoba se samozřejmě z povahy věci nemůže stát pachatelem trestného činu opilství či dvojího manželství, ale lze ji činit odpovědnou například za týrání zvířat nebo poškození věřitele.

Omyl v trestním právu

Omyl v trestním právu může mít zásadní dopad na odpovědnost pachatele a posouzení jeho zavinění. O omylu v trestním právu mluvíme v dvojí souvislosti. Známe jednak pojem „justiční omyl“, kdy dojde k pochybení soudu, který souzenou věc chybně posoudí, tedy například chybně vyhodnotí důkazy a odsoudí nevinného člověka. Taková pochybení jsou spíše výjimečná, ale zcela vyloučit je nelze.

Jinou situací je takzvaný skutkový či právní omyl, který popisuje trestní zákon.
O právní omyl se jedná například při situaci, kdy neznalost právních norem způsobí, že se pachatel dopouští trestného činu, aniž by to tušil. Taková skutečnost může mít význam například právě v případě mladistvých, kteří by i nadále za takový čin byli trestně odpovědní, ale soud by mohl ustoupit od jejich potrestání.

Spíše výjimečně pak může dojít k opačné situaci, kdy se někdo domníval, že páchá trestný čin, ale zákon by dané jednání nijak nepostihoval (například si myslí, že odhodit odpadky na ulici je trestný čin). Takové jednání pak budou sankcionovat maximálně kolemjdoucí, ale nikoliv soud.

Skutkovým omylem pak nazýváme situaci, kdy pachatel nezná nějakou okolnost, kvůli které by dané jednání mohlo být charakterizováno jako trestný čin. A i zde lze najít i opačnou variantu, kdy si pachatel může myslet, že páchá trestný čin, ač tomu tak ve skutečnosti není kvůli určitým skutkovým okolnostem.

Tato druhá varianta byla často skloňovaná při trestních kauzách spojených s filmem V síti. Jeho aktéři měli mnoho důvodů se domnívat, že velmi nevhodným způsobem komunikují s dvanáctiletými dětmi, ač se ve skutečnosti jednalo o zletilé herečky. Zákon v obdobných případech připouští potrestání v případě, že se pachatel domnívá, že páchá přísnější úmyslný trestný čin, ač tomu tak reálně není. Může být přitom potrestán za pokus tohoto přísnějšího činu.

Omyl v trestním právu hraje důležitou roli například v případech znásilnění, kdy se řeší, zda si pachatel byl vědom nesouhlasu oběti. Česká judikatura rozlišuje mezi omluvitelným a neomluvitelným omylem v trestním právu, přičemž pouze první může vést ke snížení trestu.

Co když právo určitou věc detailně neupravuje?

Pokud se v rámci trestního procesu stane, že určitá právní norma danou věc (týkající se procesu či samotného skutku) přesně neupravuje, připouští zákon takzvanou analogii. Tou se rozumí použití jiné právní normy na případ, na který se tato norma přímo nevztahuje, ale má k němu nejblíže.

Využití analogie je v trestním právu spíše výjimečná věc a nikdy nesmí být využita v neprospěch pachatele. To znamená, že například nelze „analogicky“ popsat jako trestný čin něco, co není přímo upraveno v trestním zákoně.

Shrnutí

Trestní řízení se řídí zásadami, které určují postup policie, státního zástupce a soudu a současně chrání práva obviněného, poškozeného i dalších osob. Mezi nejdůležitější patří presumpce neviny a z ní vycházející zásada in dubio pro reo, podle které se neodstranitelné důvodné pochybnosti posuzují ve prospěch obviněného. Zásada legality ukládá státnímu zástupci stíhat trestné činy, o nichž se dozví, zatímco oficialita znamená postup orgánů z úřední povinnosti. Důležitou součástí spravedlivého procesu je také právo na obhajobu, zákaz nucení k sebeobviňování, obžalovací zásada a veřejnost a ústnost hlavního líčení. Vedle těchto procesních pravidel trestní právo stanoví také podmínky trestní odpovědnosti fyzických i právnických osob a pravidla pro posuzování právního či skutkového omylu.