Facka už není výchova. Jak novela rodinného práva mění tělesné tresty a výživné od roku 2026

Jak novela mění pravidla výchovy a výživného dětí od roku 2026

Novela jasně stanoví, že výchova dítěte má probíhat bez použití tělesných trestů, působení duševního strádání a jiných ponižujících nebo znevažujících prostředků. Tím se posiluje ochrana důstojnosti dítěte jak při každodenním soužití, tak i v případech, kdy soud posuzuje vhodnost výchovných metod rodičů nebo jiných pečujících osob.

Změny jsou i v oblasti výživného. Novela zpřesňuje, že soud při jeho stanovení nepřihlíží pouze ke skutečným příjmům rodiče, ale také k příjmům, kterých by mohl dosahovat s ohledem na své vzdělání, zdravotní stav, kvalifikaci a reálné možnosti na trhu práce. Nejde přitom o nový princip — zohledňování tzv. potenciálního příjmu je v judikatuře dlouhodobě ustáleným pravidlem, jehož cílem je zabránit obcházení vyživovací povinnosti. Nejde tedy o změnu dosavadní soudní praxe, ale především o její výslovné zakotvení do psaného práva.

Výslovné zdůraznění, že dítě má mít životní úroveň zásadně srovnatelnou se životní úrovní rodičů, rovněž odpovídá dlouhodobému výkladovému přístupu soudů a nepředstavuje věcnou změnu jejich rozhodování. Nově bude také možné – za splnění stanovených podmínek – postoupit přiznané výživné jiné osobě, například k účelu jeho efektivnějšího vymáhání.

Součástí změn je i nové oprávnění vlády stanovit nařízením vyšší sazbu úroku z prodlení u výživného pro nezletilé děti. Cílem této úpravy je zvýšit motivaci k včasnému plnění vyživovací povinnosti a zároveň lépe kompenzovat případné prodlení v platbách.

Zákaz tělesných trestů v zákoně: změna přístupu

Fyzické tresty dětí mohou být už nyní v závažnějších případech postižitelné – jako přestupek nebo trestný čin – ale občanský zákoník dosud výslovně neříká, že do výchovy nepatří. Tento závěr se odvozoval z obecných ustanovení o ochraně dítěte, judikatury a mezinárodních závazků, přičemž převládal názor, že určité mírné tělesné tresty – například plácnutí přes ruku – jsou výchovně přípustné. V praxi to ale vedlo ke vzniku nejasné šedé zóny: zatímco část společnosti vnímala „výchovnou facku“ jako přijatelnou, jiní ji považovali za naprosto nepřijatelnou. Jasné zákonné vymezení chybělo.

To se od ledna 2026 mění. Novela nově výslovně stanoví, že součástí rodičovské odpovědnosti je péče o dítě bez použití tělesných trestů, působení duševního strádání a dalších ponižujících forem zacházení. Zároveň zákon uvádí, že tyto prostředky se vždy dotýkají důstojnosti dítěte. Jinými slovy: pokud nějaké jednání zasahuje důstojnost dítěte, nemůže být považováno za přijatelný výchovný prostředek – ani v podobě jednorázového fyzického trestu.

Z právního pohledu se tím vytváří silný rámec pro posuzování nevhodných výchovných metod. Orgány sociálně-právní ochrany dětí, soudy i znalci získají jasnou zákonnou oporu pro závěr, že opakované fyzické tresty nebo ponižující zacházení jsou v rozporu s rodičovskou odpovědností a mohou být důvodem k zásahu – například omezení styku, svěření dítěte do péče druhého rodiče nebo i omezení rodičovské odpovědnosti.

To ale neznamená, že jednorázové selhání bude automaticky vést k trestnímu stíhání. Novela směřuje především k celkové změně přístupu – k podpoře nenásilné výchovy. Pokud se na tělesné tresty upozorní – třeba ze školy, od lékaře nebo sousedů – věc může začít řešit OSPOD a v krajním případě i soud. Smyslem není kriminalizovat rodiče, ale vyslat jasný signál: dítě není „malý dospělý, kterému je dovoleno dát občas pohlavek“, ale plnohodnotná lidská bytost, jejíž důstojnost zasluhuje ochranu.

Kde končí „přísná výchova“ a začíná ponižující zacházení? Co bude posuzovat soud

To, že nový zákon výslovně zakazuje tělesné tresty, působení duševního strádání a jiné ponižující zacházení, neznamená, že přísná výchova je nepřípustná. Rodič i nadále může stanovovat hranice, ukládat zákazy, omezit přístup k technologiím, trvat na domácích povinnostech nebo dohlížet na to, s kým se dítě stýká. Rozhodující není přísnost sama o sobě, ale způsob, jakým se výchova uplatňuje, a její dopad na dítě.

Soud bude vždy zohledňovat konkrétní okolnosti. Posuzovat se bude především povaha jednání: něco jiného je jednorázové zvýšení hlasu nebo zákaz počítače na týden, něco jiného opakované fackování, fyzické tresty, zamykání dítěte nebo systematické ponižování. I verbální útoky, výsměch, sociální izolace nebo zastrašování mohou mít zásadní dopad, i když nikdy nedojde k fyzickému násilí.

Rozhodující roli hraje také intenzita a opakování. Jednorázově nezvládnutá situace a dlouhodobě se opakující vzorec chování jsou dvě různé věci. Posuzuje se i věk a zranitelnost dítěte – to, co u dospívajícího může být jen nepřiměřeně tvrdé, může u malého dítěte zcela narušit pocit bezpečí. Soud bude přihlížet i k tomu, zda rodič měl k dispozici jiné, přiměřenější prostředky a zda použitý „trest“ nebyl spíše projevem frustrace než výchovným opatřením.

Nová právní úprava dává soudům jasnější rámec. V případech na hraně bude klíčové, zda je dítěti zachována důstojnost, zda rozumí pravidlům a následkům, nebo je naopak vystaveno strachu, studu a dlouhodobému znehodnocování. Přísná, ale srozumitelná a respektující výchova dítě formuje. Ponižující zacházení ho láme. A právě v tom bude soud hledat hranici.

Výživné po novele: dítě se má podílet na životní úrovni rodičů, ne jen přežít

V současnosti platí základní princip, že každý rodič má povinnost své dítě vyživovat a že životní úroveň dítěte má být v zásadě stejná jako životní úroveň rodičů. Podrobnosti, co přesně do takové životní úrovně patří, ale do velké míry dotváří až rozhodovací praxe soudů. V některých případech tak výživné pokrývá spíš jen základní potřeby dítěte – tedy jídlo, bydlení, oblečení – a méně už to, aby se dítě reálně podílelo na životním standardu rodiče s vyššími příjmy.

Novela účinná od ledna 2026 tento princip nijak nepřevrací, ale výrazně jej posiluje. Zdůrazňuje, že životní úroveň dítěte má být výchozím měřítkem – dokonce důležitějším než pouhé zajištění základních potřeb. Zároveň rozšiřuje pojetí odůvodněných potřeb dítěte o prvek budoucí předvídatelné změny. Jinými slovy – soud by měl přihlížet nejen k současným výdajům, ale i k tomu, jak se potřeby dítěte budou měnit například s věkem a školní docházkou. Výživné tak nově zahrnuje i náklady na volnočasové aktivity, přiměřené kulturní vyžití, tábory nebo možnost trávit volno srovnatelným způsobem jako rodič. Pokud to majetkové poměry rodiče umožňují, může být součástí i tvorba úspor pro dítě.

Důležitou novinkou je také zakotvení tzv. potenciality příjmů přímo do textu zákona. Soudy s tímto principem už v minulosti pracovaly, ale nyní získává jednoznačnou oporu. Soud tedy nebude zkoumat jen skutečný příjem rodiče, ale i to, jaký příjem by mohl rozumně dosahovat – s ohledem na své schopnosti, zdravotní stav, vzdělání, praxi a možnosti na trhu práce v místě bydliště nebo zaměstnání. Rodič, který si úmyslně sníží příjem, například přeruší podnikání nebo přejde na minimální mzdu bez vážného důvodu, tak nemůže očekávat, že výživné se mu automaticky sníží.

V kombinaci s novým zmocněním vlády stanovit vyšší úrok z prodlení u výživného na nezletilé dítě novela vysílá jasný signál: výživné není dobrovolný příspěvek, ale závazek. Pokud se neplní včas, ponese to pro povinného rodiče finanční následky. Dítě nemá jen „nějak vyjít“, ale žít na úrovni, kterou si jeho rodiče – i po rozchodu – mohou objektivně dovolit.

Postoupení pohledávky na výživné: jak může nově pomoci s vymáháním alimentů

Jednou z nejvýznamnějších, ale současně i nejkontroverznějších novinek v oblasti výživného od ledna 2026 je možnost postoupit dlužné výživné jiné osobě. Až dosud si oprávněný rodič – nejčastěji samoživitel či samoživitelka – musel vymáhat výživné sám: podávat návrhy k soudu, řešit exekuce, komunikovat s úřady i s dlužníkem. To vše často v náročné životní situaci, kdy zároveň zajišťuje běžný chod domácnosti.

Nově bude možné postoupit pohledávku na výživné třetí osobě. Může jít o specializovaný subjekt, který se věnuje vymáhání dluhů, ale klidně i o rodinného příslušníka nebo jinou osobu, která je ochotná pomoci. Postoupit bude možné pouze výživné, které již bylo přiznáno soudem a které je splatné – tedy dlužné částky. Budoucí výživné, které zatím nevzniklo, předmětem postoupení být nemůže.

Úplata za postoupení musí být zaplacena bezhotovostně přes účet – žádné platby v hotovosti, žádné nejasné dohody. Nový věřitel (postupník) získá pohledávku teprve okamžikem, kdy je částka plně uhrazena. Zákon také chrání původního oprávněného – především pokud jde o výživné na nezletilé dítě. Ten, kdo pohledávku koupí, nese plně riziko její nedobytnosti. Postupitel (například rodič) za to neručí, a to ani v případě, že se ukáže, že dluh už v době postoupení fakticky neexistoval, pokud to postupník mohl zjistit. V praxi to znamená, že osoba, která výživné odkoupí, nemůže zpětně žádat po samoživitelce peníze zpět jen proto, že se jí nepodařilo z dlužníka nic získat.

Výjimkou je až případ dalšího postoupení – tedy když novým věřitelem není zranitelná osoba, ale profesionální obchodník s pohledávkami. V takovém případě už ochrana původního oprávněného odpadá.

V momentě, kdy je úplata za postoupení uhrazena, přechází pohledávka definitivně na nového věřitele. Dlužník tak bude nadále povinen platit novému subjektu, nikoliv původní osobě. Pro rodiče, který výživné vymáhal, to může být vítaná úleva – místo vleklých řízení dostane jednorázovou částku (nebo dohodnuté splátky) a uleví si od dalšího vyčerpávajícího řešení s bývalým partnerem.

Výše popsaný mechanismus postoupení pohledávek na výživném však současně vyvolává výraznou kritiku. Podle jeho odpůrců zákon neobsahuje – a ani nemůže obsahovat – dostatečné pojistky proti zneužití. Zkušenosti z praxe totiž ukazjí, že část podnikatelského prostředí je schopna jakoukoli regulaci obejít a vytvořit si na jejím základě výhodný byznys. Obchod s pohledávkami na výživném je přitom obzvlášť rizikový, protože se týká osob v tíživé životní situaci, typicky samoživitelek či samoživitelů v nouzi, kteří mohou být snadným cílem lichvářů a podvodníků.

Ačkoli zákon stanoví, že pohledávku lze postoupit pouze za 100 % její jistiny, podle kritiků to samo o sobě nezabraňuje obcházení smyslu úpravy. Jako příklad lze uvést situaci, kdy by firma pohledávku formálně odkoupila za plnou hodnotu, ale následně by si od rodiče nechala zaplatit vysoké částky za „právní služby“ či „analýzu vymáhání“, čímž by se fakticky část hodnoty pohledávky k dítěti vůbec nedostala. Takové praktiky přitom  nelze zákonem účinně podchytit.

Vyšší úrok z prodlení a praktické dopady: kdy se vyplatí řešit dluhy na výživném

Ještě v roce 2025 platí, že pokud rodič neplatí výživné včas, může druhý rodič žádat nejen o doplacení alimentů, ale i o úrok z prodlení. V praxi ale tento nárok často zůstává nevyužitý – zejména u nižších dlužných částek rodiče někdy rezignují, protože se jim zdá, že vymáhání „nestojí za to“.

Od ledna 2026 se však situace může zásadně změnit. Nová úprava totiž umožňuje vládě stanovit pro výživné nezletilých dětí zvláštní, a zpravidla vyšší úrok z prodlení než ten, který se běžně používá u jiných dluhů. Tato změna má především motivační efekt – čím déle bude rodič s placením otálet, tím dražší pro něj dluh bude. Zároveň by se měl úrok stát reálnější kompenzací pro rodiče, který se o dítě stará a na peníze čeká.

Pro pečující rodiče, obvykle samoživitele či samoživitelky, to znamená, že se vyplatí dluhy aktivně řešit – a to co nejdříve. Každý měsíc zpoždění přináší nejen další dlužné výživné, ale také vyšší úroky. A pokud vláda nově zavede zvýšenou sazbu právě pro alimenty na děti, efekt prodlení bude ještě citelnější. U větších nedoplatků se proto vyplatí úrok z prodlení výslovně uplatnit – například v žalobě nebo při žádosti o výkon rozhodnutí – a použít jej i jako nástroj tlaku na dlužníka.

Pro rodiče, kteří mají výživné platit, je vzkaz opačný: nejde o výdaj, který lze odkládat bez následků. Pokud se dostanou do objektivně tíživé situace, je rozumnější včas požádat o snížení výživného nebo se domluvit na splátkovém kalendáři. Kdo nechá dluh narůstat, může se brzy dočkat velmi nepříjemného vyúčtování – a to nejen v podobě soudního řízení, ale i kvůli rostoucím úrokům, které už nebudou jen symbolickým dodatkem, ale skutečnou finanční zátěží.

Shrnutí

Od 1. ledna 2026 začne platit novela občanského zákoníku, která posiluje ochranu dětí jak ve výchově, tak v oblasti výživného. Nově se výslovně stanoví, že výchova má probíhat bez tělesných trestů, duševního strádání a ponižujícího zacházení. Soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí tak dostávají jasný právní rámec pro to, aby mohly označit fyzické násilí, ponižování nebo zastrašování za nepřijatelné způsoby výkonu rodičovské odpovědnosti.

To ale neznamená, že přísná výchova jako taková končí – rodiče dál mohou nastavovat pravidla, dávat zákazy nebo trvat na povinnostech. Rozhodující bude způsob, jakým je výchova vedena, a zda dítěti zůstává zachována jeho důstojnost.

V oblasti výživného novela zdůrazňuje, že dítě má mít životní úroveň odpovídající možnostem svých rodičů – nejen základní zajištění, ale i běžný standard života v rodině, včetně volnočasových aktivit, zážitků nebo případné tvorby úspor, pokud to finanční situace umožňuje.

Zásadní změnou je i zakotvení principu, že soud má při stanovení výživného zohlednit nejen skutečný příjem rodiče, ale i to, kolik by mohl vydělávat s ohledem na své vzdělání, zdravotní stav a situaci na trhu práce.

Mezi praktické novinky patří možnost postoupit soudem přiznanou pohledávku na výživné třetí osobě – například subjektu specializovanému na vymáhání. Zákon přitom chrání oprávněného i dítě, a to tím, že omezuje jejich odpovědnost za případnou nedobytnost dluhu.

A nakonec: vláda bude moci zavést zvláštní, pravděpodobně vyšší úrok z prodlení u výživného pro nezletilé děti. Cílem je motivovat rodiče k včasnému placení a zároveň poskytnout oprávněnému reálnou kompenzaci, pokud alimenty nepřicházejí včas.