Manželské povinnosti: Co nařizuje zákon a co napovídá dobrý vztah

Rychlý přehled: Manželé mají rovná práva a povinnosti. Mají si být navzájem povinni úctou, žít spolu, být si věrni, podporovat se, respektovat důstojnost druhého, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Zákon dále řeší právo na informace o příjmech a majetku, přispívání na potřeby rodiny, společné rozhodování, obstarávání běžných záležitostí, vzájemné zastupování a výživné mezi manžely. Ne každé porušení se ale vymáhá stejně: soud může řešit peníze, bydlení nebo děti, ne city a intimitu.

Právní povinnosti manželů podle občanského zákoníku

Základní pravidlo je jednoduché: manželé mají rovná práva a rovné povinnosti. Manželství proto není vztah, ve kterém jeden rozhoduje a druhý se jen přizpůsobuje.

Občanský zákoník v § 687 uvádí, že manželé si mají být navzájem povinni úctou, mají žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.

Tato pravidla znějí částečně jako popis dobrého vztahu. Právní význam ale mají. Mohou se promítnout například při rozvodu, při sporu o výživné mezi  manžely, při řešení společného bydlení, při péči o děti nebo při posuzování toho, zda jeden z manželů jednal v rozporu se zájmem rodiny.

Zákon také dává manželům právo na informace. Manžel má právo vědět, jaké má druhý manžel příjmy, jaký je stav jeho majetku a jaké má současné nebo plánované pracovní, studijní či obdobné aktivity. To může být důležité například při plánování hypotéky, péče o děti nebo rodinného rozpočtu.

Neznamená to však, že soud bude manželům nařizovat, aby spolu hezky mluvili, trávili společně čas nebo obnovili důvěru. Zákon umí řešit konkrétní právní následky – peníze, bydlení, péči o děti, majetek. Neumí vynutit funkční vztah.

Uspokojování potřeb rodiny: peníze i péče mají stejnou váhu

Jednou z nejpraktičtějších manželských povinností je povinnost přispívat na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti. Nejde jen o nájem, hypotéku a energie. Patří sem také jídlo, oblečení, školní potřeby dětí, doprava, léky, kroužky, běžné vybavení domácnosti a další výdaje odpovídající životní úrovni rodiny.

Podle § 690 občanského zákoníku každý z manželů přispívá podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Zákon výslovně říká, že majetkové plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.

Prakticky to znamená, že manžel, který vydělává víc, může přispívat vyšší finanční částkou. Druhý manžel může přispívat hlavně péčí o děti, domácnost, nemocného člena rodiny nebo organizací každodenního života. Péče o rodinu není „nicnedělání“ jen proto, že se neobjevuje na výplatní pásce.

Příklad: Manžel vydělává 90 000 Kč měsíčně, manželka je doma s malým dítětem a má jen rodičovský příspěvek. Manžel hradí většinu nákladů domácnosti, manželka zajišťuje péči o dítě a chod rodiny. Takové rozdělení může být zcela v souladu se zákonem, protože oba přispívají podle svých možností – jeden penězi, druhý péčí.

Pokud manželé nemají společnou domácnost, každý zásadně nese náklady své domácnosti, ale nezbavuje je to povinnosti si pomáhat a podporovat se. Zvláštní pravidlo platí tehdy, když s jedním z manželů žije společné dítě nebo jiné nezletilé dítě svěřené do péče a druhý manžel opustil rodinnou domácnost bez důvodu zvláštního zřetele hodného a odmítá se vrátit. V takovém případě může být povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti.

V praxi často řešíme situaci, kdy jeden z manželů odejde ze společné domácnosti, ale přestane hradit nájem, školku, kroužky nebo jídlo pro děti. Pokud manželství stále trvá, neznamená odchod z bytu automaticky konec finančních povinností vůči rodině.

Rozhodování v rodině: o důležitých věcech se mají manželé domluvit

V rodinném životě se rozhoduje o mnoha věcech: kde bude rodina bydlet, do jaké školy půjdou děti, zda si rodina vezme hypotéku, kdo omezí práci kvůli péči o dítě nebo zda se jeden z manželů pustí do podnikání.

Občanský zákoník stanoví, že o záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti a způsobu života rodiny, se mají manželé dohodnout. Pokud se nedohodnou o podstatné záležitosti rodiny, může soud na návrh jednoho z nich nahradit souhlas druhého manžela. To však platí jen tehdy, pokud druhý manžel odmítá souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, nebo není schopen vůli projevit. Soud má manžele především vést k dohodě.

Ne každá neshoda tedy patří k soudu. Soud nebude rozhodovat, kam pojedete na víkend. Může ale řešit podstatnou otázku, například zda se rodina přestěhuje, zda dítě změní školu nebo jak se bude nakládat s důležitou záležitostí rodiny.

Příklad: Manželka chce přijmout práci v jiném městě a přestěhovat tam celou rodinu. Manžel nesouhlasí, protože by děti musely změnit školu a on by přišel o práci. To už není běžný provoz domácnosti. Jde o podstatnou otázku rodiny, u které je potřeba skutečná dohoda.

Manželé by měli při volbě práce, studia nebo podobných aktivit brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého dítěte, které žije v rodinné domácnosti. To neznamená, že jeden může druhému zakázat kariéru. Znamená to ale, že rodina nemá být postavena před zásadní rozhodnutí bez komunikace a ohledu na ostatní.

Péče o rodinu, běžné záležitosti a zastupování manželů

Každodenní provoz rodiny by se nedal zvládnout, kdyby museli manželé o každé drobnosti uzavírat formální dohodu. Proto zákon počítá s tím, že záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává jeden z nich. V běžných záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně. Typicky jde o běžné nákupy, drobné vybavení domácnosti, úhradu služeb, školní aktivity dětí nebo nezbytné opravy. Výjimkou je situace, kdy druhý manžel třetí osobě předem sdělí, že s jednáním nesouhlasí. Soud může také na návrh jednoho manžela vyloučit následky budoucího jednání druhého manžela vůči třetím osobám.

Příklad: Manželka koupí nový vysavač, protože starý přestal fungovat. Jde o běžnou potřebu domácnosti. Takový nákup zpravidla není nutné předem formálně schvalovat.

Jiná situace nastává u věcí, které běžné rodinné potřeby přesahují. V ostatních záležitostech rodiny je potřeba souhlas druhého manžela. Pokud souhlas chybí, může se manžel, který s jednáním nesouhlasí, za určitých okolností dovolat neplatnosti.

Příklad: Jeden z manželů si bez vědomí druhého vezme vysoký úvěr na rekonstrukci domu nebo rizikovou investici. Tady už nejde o běžný nákup do domácnosti. Bude potřeba zkoumat, zda šlo o záležitost rodiny, společné jmění manželů, souhlas druhého manžela a případně ochranu třetí osoby.

Zákon zná také vzájemné zastupování manželů. Manžel má právo zastupovat druhého manžela v jeho běžných záležitostech. Toto právo ale nemá, pokud druhý manžel předem sdělil nesouhlas osobě, vůči níž má být jednáno, pokud soud zástupčí právo zrušil, nebo pokud spolu manželé nežijí za situace, kdy jeden z nich bez zvláštního důvodu opustil rodinnou domácnost s dítětem a odmítá se vrátit.

Vzájemné zastupování tedy není bianco šek. Manžel nemůže bez dalšího prodat nemovitost druhého, vzít za něj vysokou půjčku nebo rozhodnout o věcech, které zjevně přesahují běžný provoz domácnosti.

Výživné mezi manžely: když jeden táhne za kratší konec

Manželství znamená i finanční solidaritu. Pokud má jeden z manželů výrazně nižší příjem, je nemocný, pečuje o malé děti nebo se ocitl bez prostředků, může vzniknout nárok na výživné mezi manžely. Podle § 697 občanského zákoníku mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Tato vyživovací povinnost má přednost před vyživovací povinností dítěte i rodičů. To je silnější standard než u některých jiných vyživovacích povinností. Cílem není jen zabránit úplné nouzi. Smyslem je, aby manželé po dobu trvání manželství nežili v zásadně nesrovnatelných podmínkách.

Příklad: Manžel vydělává vysoké částky, ale odmítá přispívat na domácnost. Manželka pečuje o malé dítě, má nízký příjem a z vlastních úspor hradí nájem, jídlo i školku. Pokud dohoda není možná, může se domáhat výživného mezi manžely soudně.

Soud při rozhodování zkoumá příjmy, majetek, odůvodněné potřeby, péči o děti, zdravotní stav, možnosti pracovat a celkové poměry obou manželů. Výživné lze žádat nejen v době společného soužití, ale i tehdy, když manželé fakticky žijí odděleně, pokud manželství stále trvá. Výživné mezi manžely je potřeba odlišovat od výživného rozvedeného manžela. Po rozvodu už se nárok posuzuje podle jiných pravidel a zpravidla přísněji.

„Manželské povinnosti“ a intimní život

Výraz „manželské povinnosti“ se v běžné řeči často používá s nadsázkou jako narážka na sex nebo intimní život manželů. Právně i společensky je to ale velmi zavádějící. Manželství nikomu nedává nárok na sex, pohlavní styk ani jiné intimní chování. Základem intimního života musí být vždy dobrovolnost, respekt a souhlas.

To, že jsou lidé manželé, neznamená, že jeden může druhého k intimitě nutit. Trestní zákoník v aktuálním znění pracuje u znásilnění s jednáním proti seznatelné vůli druhého člověka; vedle toho zná i trestný čin sexuálního útoku a sexuálního nátlaku. Ke všem těmto trestným činům může dojít a bohužel dochází i v rámci rodiny. Odmítání intimity může být jedním z projevů krize vztahu. Může se promítnout do rozvratu manželství při rozvodu. Nicméně představa manželských povinností ve smyslu intimního života již v současné společnosti ani právním systému nemá žádnou oporu. Neshoda v intimním životě může být partnerský problém, který se řeší komunikací, terapií nebo rozchodem. Nátlak, zastrašování, ponižování nebo vynucování sexu je ale právně zcela jiná situace a může vyžadovat ochranu, včetně trestněprávního řešení.

Shrnutí

Manželské povinnosti nejsou jen prázdná slova. Občanský zákoník po manželích vyžaduje úctu, podporu, věrnost, společnou péči o rodinu, přispívání na domácnost a společné rozhodování o důležitých otázkách. Některé povinnosti mají hlavně morální význam, jiné lze řešit právní cestou.

Nejčastěji soudně řešitelnými otázkami jsou výživné mezi manžely, přispívání na potřeby rodiny, ochrana rodinné domácnosti, péče o děti a majetkové otázky. Naopak city, důvěru nebo intimní soužití soud vynutit neumí a nesmí.

Lidové označení „manželské povinnosti“ pro intimní život je nejenom nevhodné, ale také právně nesprávné. Intimita v manželství musí stát na souhlasu a respektu. Manželství není souhlasem navždy a neznamená právo druhého člověka k čemukoli nutit.