Základní právní rámec dané problematiky představuje Listina základních práv a svobod a na ni navazující zákon o právech příslušníků národnostních menšin, který vymezuje národnostní menšiny a zaručuje výkon práv jejich příslušníkům. Vychází ze základní premisy, že z příslušnosti k národnostní menšině nesmí nikomu vzejít žádná újma.
Související služba
Domníváte se, že byla porušena vaše práva?
Provedeme pečlivou analýzu případu a postaráme se o přípravu předžalobní výzvy, žaloby, odvolání nebo rovnou o zastupování u soudu, kde budeme tvrdě vymáhat vaše práva.
Chci poradit se žalobou
- Při objednání služby přesně víte, co dostanete a kolik vás to bude stát.
- Vše zvládneme on-line nebo osobně v jedné z našich 6 kanceláří.
- 8 z 10 požadavků vyřešíme do 2 pracovních dnů.
- Pro každý právní obor máme specialistu.
Jaký je rozdíl mezi národností a občanstvím?
Pojďme si nejprve vysvětlit základní pojmy, z nichž právní úprava vychází:
Národnost
Národnost chápeme jako příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině. Podstatné je, že si může každý zvolit, k jaké národnosti se vztahuje, a může se dokonce hlásit k více národnostem. Tak se může stát, že ze dvou sourozenců žijících v Olomouci se hlásí jeden k národnosti moravské a druhý k české. Není totiž určující ani místo narození, ani místo bydliště či mateřská řeč, ale pouze vlastní vztah k národnosti. Na druhou stranu přihlášení se k určité národnosti může být bráno v ČR jako určité stigma, což pociťují zejména Romové, z nichž se jich k romské národnosti hlásí zhruba 22 000, ačkoli se zde odhaduje počet příslušníků tohoto etnika až na 300 000.
Občanství
Národnost bývá často zaměňována za státní občanství. Zde je ovšem rozdíl podstatný. Státní občanství vyjadřuje příslušnost k určitému státu a umožňuje občanům podílet se na řízení státu především pomocí voleb. Prvotní státní občanství získáme zpravidla po rodičích, kterým se narodíme. Rozhodneme-li se stát občanem jiného státu, nebývá to úplně jednoduché. Za určitých okolností ovšem můžeme mít více než jedno občanství, což lze v některých státech získat například sňatkem. V ČR ale taková možnost získání občanství v zákoně není.
České státní občanství lze nabýt:
- narozením,
- osvojením,
- určením otcovství,
- nalezením na území České republiky,
- prohlášením,
- v souvislosti se svěřením do ústavní, pěstounské nebo jiné formy náhradní péče,
- udělením na základě žádosti.
Mezi lidmi panuje obecná představa, že dítě, které se narodí v určité zemi, získává automaticky tamní státní občanství. Tak tomu ale zdaleka není. Pro určení státního občanství novorozence se užívají dva principy: ius sangui a ius soli.
České předpisy (a většina států Evropy, Afriky i Asie) vycházejí při určování státního občanství z principu ius sangui (doslova právo krve). To v praxi znamená, že dítě narozené dvěma Čechům, bude mít české státní občanství bez ohledu na to, zda se narodilo v Bruselu, Rusku či v letadle. A naopak, pokud u nás porodí dítě Ukrajinka, které má dítě se svým ukrajinským partnerem, jejich potomek české občanství automaticky nezíská.
Protikladem uvedené zásady je ius soli (v překladu právo půdy). I ta se u nás ve velmi omezené míře míře uplatňuje: české občanství by získalo dítě, jehož oba rodiče by byli apatridy (tedy bezdomovci v mezinárodněprávním významu, kdy daná osoba nemá žádné státní občanství), případně pokud je na území ČR nalezeno dítě mladší tří let, jehož identita a rodiče jsou neznámí. Jinak se zásada ius soli objevuje především v angloamerické právní oblasti i části Evropy. Pro státní občanství novorozence je podstatné místo narození dítěte. Dítě narozené dvěma Čechům v USA může mít (po splnění určitých podmínek) americké státní občanství.
Státní příslušnost
S národností a občanstvím se pak často pojí také pojem státní příslušnost. A často dochází k různým záměnám mezi těmito třemi pojmy. Co to tedy ta státní příslušnost je a jak se liší od národnosti a občanství?
Státní příslušnost je právní vztah mezi jednotlivcem (fyzickou osobou) nebo právnickou osobou a státem, který zakládá podřízenost subjektu právnímu řádu daného státu. Tento vztah určuje, že stát má vůči státnímu příslušníkovi určité povinnosti (např. ochranu v zahraničí) a státní příslušník vůči státu určité závazky (např. dodržování zákonů, placení daní).
Státní příslušnost vs státní občanství
Tyto pojmy bývají zaměňovány nejčastěji a jsou si také nejpodobnější. Státní příslušnost je pojem obsahově širší než občanství, neboť zahrnuje i právnické osoby náležející k danému státu. Oproti tomu státní občanství je pojem vymezený pouze pro fyzické osoby. S pojmem státní příslušnosti se přitom nejčastěji setkáme v kontextu mezinárodního práva.
Státní příslušnost vs národnost
Státní příslušnost a národnost už se od sebe liší o dost podstatněji. Národnost vyjadřuje to, kam se sám člověk vnitřně zařazuje. Jde tedy zejména o kulturní a historickou identitu, která je spojena s jazykem, tradicemi, náboženstvím, společnými dějinami či původem. Z hlediska práva a povinností ale nehraje roli. Na druhou stranu, státní příslušnost je oficiálně platná informace vyjadřující právní vztah mezi jednotlivcem a státem, která s sebou přináší i konkrétní práva a povinnosti.
Tip na článek
Jako občané České republiky jsme také občany Evropské unie. Jak velké má EU pravomoci a na jakých principech funguje právo Evropské unie? To se dozvíte v našem dalším článku.
Národnostní menšina
Od národnosti se dostáváme k pojmu národnostní menšina, jež je v rámci České republiky charakterizována jako společenství občanů ČR žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu.
Zdůrazněme dvě základní fakta:
- národnostní menšiny v kontextu zákona o ochraně národnostních menšin tvoří občané ČR, nejde tedy o turisty, návštěvníky ani uprchlíky
- podstatná je jejich vlastní vůle být považováni za národnostní menšinu.
Občané cizího státu na území ČR
Je zcela zřejmé, že se na našem území pohybuje i řada občanů cizích států, kteří se řadí k cizím národnostem. Jejich počet nyní dramaticky vzrostl vlivem ruského vpádu na Ukrajinu, v jehož důsledku na naše území přišlo v uplynulých měsících několik set tisíc občanů Ukrajiny.
Dle odhadu úřadů v zemi k roku 2025 pobývá něco přes 590 tisíc Ukrajinců, což představuje největší počet příslušníků cizího národa u nás. Přesto nejde o nejpočetnější národnostní menšinu ve smyslu výše zmíněného zákona. Vše bude záležet na budoucím vývoji, možnostech a oboustranné vůli zde zůstat a získat státní občanství ČR (či ne). Je ale velmi pravděpodobné, že se v budoucnu ukrajinská národnostní menšina u nás rozroste.
Práva národnostních menšin
Národnostní menšiny se mohou podílet na správě věcí veřejných a mít aktivní účast v kulturním, společenském a hospodářském životě. K tomu vláda zřizuje svůj poradní orgán – Radu vlády pro národnostní menšiny, jejímž předsedou je člen vlády, v jehož působnosti je agenda lidských práv; není-li takový člen určen, je předsedou Rady předseda vlády. Jejími členy jsou zástupci orgánů veřejné moci (kancelář ombudsmana, zástupce Svazu měst a obcí atd.) a zástupci národnostních menšin navržení sdruženími jejich příslušníků.
Základní okruh práv stanovuje zákon. Jsou jimi mimo jiné:
- svobodná volba příslušnosti k národnostní menšině – z příslušnosti k menšině nesmí nikomu vzejít žádná újma,
- právo na sdružování – v národnostních či politických sdruženích,
- účast na řešení záležitostí týkajících se národnostní menšiny – aktivní účast v kulturním, společenském a hospodářském životě a ve veřejných záležitostech,
- užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku, před soudy a ve věcech volebních. Toto právo je dále specifikováno v jednotlivých předpisech. Například daňový a správní řád v tomto smyslu umožňují, aby občan ČR, příslušející k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky činil podání a jednal v jazyce své národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán či správce daně úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Specifické má ovšem postavení slovenština, která je postavena na roveň češtině. Podle občanského soudního řádu mají účastníci právo jednat před soudem ve své mateřštině. Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo
- vzdělávání v jazyce národnostní menšiny – ve školách, předškolních zařízeních a školských zařízeních. Rovněž lze uplatňovat právo zřizovat soukromé školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny nebo s výukou jazyka národnostní menšiny jako vyučovacího předmětu a soukromá předškolní či školská zařízení. Blíže tato práva upravuje zákon o školských zařízeních.
Uplatňování a ochrana práv národnostních menšin
Zákon o právech národnostních menšin sám o sobě neobsahuje žádné sankce za porušení práv. Posouzení, zda došlo či nedošlo k porušení práv menšin je často právním oříškem. Menšinový zákon totiž není ve vztahu k Listině jediným a komplexním prováděcím zákonem, protože sám odkazuje na další zákony. Často vznikají složité právní otázky o tom, který právní předpis má v danou chvíli přednost a jak situaci vyhodnotit. Určitě se vám vyplatí v takové situaci se poradit s advokátem, který může situaci správně posoudit. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo zakotvené Listinou základních práv a osob, lze teoreticky postupovat při jeho vymáhání až k Ústavnímu soudu, kde je pro jednání zastoupení advokátem nezbytné.
Shrnutí
Národnostní menšiny v ČR vycházejí z toho, že národnost je osobní příslušnost k národu či etnické skupině, kterou si člověk volí sám (může se hlásit i k více národnostem), zatímco státní občanství a státní příslušnost jsou právní vztah ke státu, z něhož plynou konkrétní práva a povinnosti (např. volební právo, ochrana v zahraničí, povinnost dodržovat zákony a platit daně); české občanství se zpravidla nabývá narozením po rodičích a české právo vychází hlavně z principu ius sanguinis, jen výjimečně z ius soli. Národnostní menšina je v českém právu společenství občanů ČR, kteří se od většiny obyvatelstva liší jazykem, kulturou, tradicemi, tvoří početní menšinu a chtějí být jako menšina vnímáni; nejde tedy o turisty ani uprchlíky, byť například ukrajinští občané dnes tvoří početně velmi významnou skupinu cizinců a část z nich se může časem stát národnostní menšinou ve smyslu zákona. Základní právní rámec představuje Listina základních práv a svobod a zákon o právech příslušníků národnostních menšin, který stojí na zásadě, že z příslušnosti k menšině nesmí nikomu vznikat újma, a garantuje zejména právo svobodně si zvolit národnost, právo na sdružování v národnostních a politických organizacích, účast na veřejném, kulturním, společenském a hospodářském životě (mimo jiné prostřednictvím Rady vlády pro národnostní menšiny), právo užívat jazyk menšiny v úředním styku, před soudy a ve volbách (včetně zajištění tlumočníka, zvláštním postavením slovenštiny) a právo na vzdělávání v jazyce menšiny včetně zakládání škol a školských zařízení s menšinovým jazykem. Ochrana těchto práv je však složitá, protože menšinový zákon neobsahuje vlastní sankce a odkazuje na další předpisy, takže je často nutné kombinovat více právních nástrojů a při závažném zásahu do základních práv lze situaci řešit až ústavní stížností, kde je už povinné zastoupení advokátem.
Často kladené dotazy
Jaký je rozdíl mezi pojmy státní příslušnost a národnost?
Laicky řečeno: státní příslušnost je právní vazba na konkrétní stát, zatímco národnost je vaše osobní, kulturní a historická identita. Státní příslušnost určuje, jaký právní řád se na vás vztahuje, jaký stát vás chrání v zahraničí a kde máte volební právo. Naproti tomu národnost vyjadřuje, ke které skupině se vnitřně hlásíte – podle jazyka, kultury, tradic nebo původu. Můžete mít jen jednu státní příslušnost (někdy dvě), ale cítit se příslušníkem více národností. I proto české právo výslovně zakazuje, aby vám z vaší národnosti vznikala jakákoli újma.
Co je státní příslušnost a kde zjistím, jakou mám?
Je to právní vztah mezi vámi a státem. Z něj plynou vaše práva (například ochrana v zahraničí, volební právo) i povinnosti (dodržování zákonů, daně). Státní příslušnost česká znamená, že jste právně svázáni s Českou republikou – najdete ji napsanou v občanském průkazu nebo cestovním pase. Máte-li např. trvalý pobyt v ČR, ale v dokladech je uvedena jiná státní příslušnost, jste cizinec s právem pobytu, nikoli občan ČR. To je klíčové i při posuzování, zda spadáte pod ochranu zákona o právech národnostních menšin.
Co je to národnost a jak souvisí s národnostní menšinou?
V českém právu jde hlavně o vnitřní osobní volbu – k jakému národu nebo etnické skupině se sami hlásíte. Neurčuje ji stát, místo narození ani mateřský jazyk, ale vaše vlastní identita. Zároveň platí, že přihlášení k národnosti nesmí být důvodem k diskriminaci. Pokud se větší skupina občanů ČR stejné národnosti dlouhodobě odlišuje jazykem, kulturou a tradicemi a má vůli být takto vnímána, vzniká národnostní menšina. Právě na ni pamatuje zákon o právech příslušníků národnostních menšin, který jí přiznává zvláštní jazyková a kulturní práva.
Jak spolu souvisí národnost a občanství u menšin v ČR?
Občanství (resp. státní příslušnost) je právní vztah ke státu, národnost je osobní identita. V ČR můžete mít státní příslušnost českou a současně se hlásit k romské, vietnamské, polské či jiné národnosti. Právě kombinace „občan ČR + jiná než většinová národnost“ je typická pro příslušníky národnostních menšin. Pokud jste cizinec bez českého občanství, máte sice svá základní práva jako člověk, ale na některá specifická práva národnostních menšin (např. účast v určitých orgánech či aktivitách) dosáhnete až ve chvíli, kdy získáte české občanství.
Jaké národnosti v ČR žijí a kdo je chráněný jako národnostní menšina?
V České republice žijí dlouhodobě různé národnosti – např. Romové, Slováci, Poláci, Němci, Maďaři, Ukrajinci, Vietnamci a další. Jen některé z nich ale vystupují jako národnostní menšiny ve smyslu zákona: musí jít o společenství občanů ČR, které se liší jazykem, kulturou a tradicemi a má vůli být považováno za menšinu. Pokud tedy máte státní příslušnost českou, ale jinou národnost, můžete se zapojit do aktivit své menšiny, využívat jazyková a kulturní práva a v případě diskriminace se bránit – například s pomocí advokáta.
