Kapitoly článku
Základní právní rámec dané problematiky představuje Listina základních práv a svobod a na ni navazující zákon o právech příslušníků národnostních menšin, který vymezuje národnostní menšiny a zaručuje výkon práv jejich příslušníkům. Vychází ze základní premisy, že z příslušnosti k národnostní menšině nesmí nikomu vzejít žádná újma.
Domníváte se, že byla porušena vaše práva?
Provedeme pečlivou analýzu případu a postaráme se o přípravu předžalobní výzvy, žaloby, odvolání nebo rovnou o zastupování u soudu, kde budeme tvrdě vymáhat vaše práva.
Chci poradit se žalobou
Jaký je rozdíl mezi národností a občanstvím?
Pojďme si nejprve vysvětlit základní pojmy, z nichž právní úprava vychází.
Národnost
Národnost chápeme jako příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině. Podstatné je, že si může každý zvolit, k jaké národnosti se vztahuje a může se dokonce hlásit k více národnostem. Tak se může stát, že ze dvou sourozenců žijících v Olomouci se hlásí jeden k národnosti moravské a druhý k české. Není totiž určující ani místo narození, ani místo bydliště či mateřská řeč, ale pouze vlastní vztah k národnosti. Na druhou stranu přihlášení se k určité národnosti může být bráno v ČR jako určité stigma, což pociťují zejména Romové, z nichž se jich k romské národnosti hlásí zhruba 22 000, ačkoli se zde odhaduje počet příslušníků tohoto etnika až na 300 000.
Občanství
Národnost bývá často zaměňována za státní občanství. Zde je ovšem rozdíl podstatný. Státní občanství vyjadřuje příslušnost k určitému státu a umožňuje občanům podílet se na řízení státu především pomocí voleb. Prvotní státní občanství získáme zpravidla po rodičích, kterým se narodíme. Rozhodneme-li se stát občanem jiného státu, nebývá to úplně jednoduché. Za určitých okolností ovšem můžeme mít více než jedno občanství, což lze v některých státech získat například sňatkem. V ČR ale taková možnost získání občanství v zákoně není.
České státní občanství lze nabýt:
1) narozením, 2) osvojením, 3) určením otcovství, 4) nalezením na území České republiky, 5) prohlášením nebo 6) udělením na základě žádosti.
Mezi lidmi panuje obecná představa, že dítě, které se narodí v určité zemi, získává automaticky tamní státní občanství. Tak tomu ale zdaleka není. Pro určení státního občanství novorozence se užívají dva principy: ius sangui a ius soli.
České předpisy (a většina států Evropy, Afriky i Asie) vycházejí při určování státního občanství z principu ius sangui (doslova právo krve). To v praxi znamená, že dítě narozené dvěma Čechům, bude mít české státní občanství bez ohledu na to, zda se narodilo v Bruselu, Rusku či v letadle. A naopak, pokud u nás porodí dítě Ukrajinka, které má dítě se svým ukrajinským partnerem, jejich potomek české občanství automaticky nezíská.
Protikladem uvedené zásady je ius soli (v překladu právo půdy). I ta se u nás ve velmi omezené míře míře uplatňuje: české občanství by získalo dítě, jehož oba rodiče by byli apatridy (tedy bezdomovci v mezinárodněprávním významu, kdy daná osoba nemá žádné státní občanství), případně pokud je na území ČR nalezeno dítě mladší tří let, jehož identita a rodiče jsou neznámí. Jinak se zásada ius soli objevuje především v angloamerické právní oblasti i části Evropy. Pro státní občanství novorozence je podstatné místo narození dítěte. Dítě narozené dvěma Čechům v USA může mít (po splnění určitých podmínek) americké státní občanství.
Tip: Státní příslušnost je pojem obsahově širší než občanství, neboť zahrnuje i právnické osoby náležející k danému státu. Oproti tomu státní občanství je pojem vymezený pouze pro fyzické osoby.
Národnostní menšina
Od národnosti se dostáváme k pojmu národnostní menšina, jež je v rámci České republiky charakterizována jako společenství občanů ČR žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu.
Zdůrazněme dvě základní fakta:
- národnostní menšiny v kontextu zákona o ochraně národnostních menšin tvoří občané ČR, nejde tedy o turisty, návštěvníky ani uprchlíky
- podstatná je jejich vlastní vůle být považováni za národnostní menšinu.
Z loňského sčítání lidu vyplynula následující příslušnost k národnostním menšinám (zdroj Wikipedie). V tabulce rozlišujeme, zda se občané hlásili k určité národnosti výhradně, případně se hlásili ke dvěma či více národnostem (z nichž tou první byla v drtivé většině případů národnost česká).
Občané cizího státu na území ČR
Je zcela zřejmé, že se na našem území pohybuje i řada občanů cizích států, kteří se řadí k cizím národnostem. Jejich počet nyní dramaticky vzrostl vlivem ruského vpádu na Ukrajinu, v jehož důsledku na naše území přišlo v uplynulých měsících několik set tisíc občanů Ukrajiny.
Podle aktuálních údajů vydala ČR ukrajinským uprchlíkům během posledních měsíců přes 381 tisíc víz dočasné ochrany. Dle odhadu úřadů nyní v zemi pobývá něco přes 300 tisíc Ukrajinců, což představuje zřejmě největší počet příslušníků cizího národa u nás. Přesto nejde o nejpočetnější národnostní menšinu ve smyslu výše zmíněného zákona. Vše bude záležet na budoucím vývoji, možnostech a oboustranné vůli zde zůstat a získat státní občanství ČR (či ne). Je ale velmi pravděpodobné, že se v budoucnu ukrajinská národnostní menšina u nás rozroste.
Práva národnostních menšin
Národnostní menšiny se mohou podílet na správě věcí veřejných a mít aktivní účast v kulturním, společenském a hospodářském životě. K tomu vláda zřizuje svůj poradní orgán – Radu vlády pro národnostní menšiny, jejímž předsedou či předsedkyní je jeden z členů vlády (v současnosti je jím premiér Petr Fiala). Jejími členy jsou zástupci orgánů veřejné moci (kancelář ombudsmana, zástupce Svazu měst a obcí atd.) a zástupci národnostních menšin navržení sdruženími jejich příslušníků.
Základní okruh práv stanovuje zákon. Jsou jimi mimo jiné:
- svobodná volba příslušnosti k národnostní menšině – z příslušnosti k menšině nesmí nikomu vzejít žádná újma,
- právo na sdružování – v národnostních či politických sdruženích,
- účast na řešení záležitostí týkajících se národnostní menšiny – aktivní účast v kulturním, společenském a hospodářském životě a ve veřejných záležitostech,
- užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku, před soudy a ve věcech volebních. Toto právo je dále specifikováno v jednotlivých předpisech. Například daňový a správní řád v tomto smyslu umožňují, aby občan ČR, příslušející k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky činil podání a jednal v jazyce své národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán či správce daně úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Specifické má ovšem postavení slovenština, která je postavena na roveň češtině. Podle občanského soudního řádu mají účastníci právo jednat před soudem ve své mateřštině. Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo
- vzdělávání v jazyce národnostní menšiny – ve školách, předškolních zařízeních a školských zařízeních. Rovněž lze uplatňovat právo zřizovat soukromé školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny nebo s výukou jazyka národnostní menšiny jako vyučovacího předmětu a soukromá předškolní či školská zařízení. Blíže tato práva upravuje zákon o školských zařízeních.
Uplatňování a ochrana práv národnostních menšin
Zákon o právech národnostních menšin sám o sobě neobsahuje žádné sankce za porušení práv. Posouzení, zda došlo či nedošlo k porušení práv menšin je často právním oříškem. Menšinový zákon totiž není ve vztahu k Listině jediným a komplexním prováděcím zákonem, protože sám odkazuje na další zákony. Často vznikají složité právní otázky o tom, který právní předpis má v danou chvíli přednost a jak situaci vyhodnotit. Určitě se vám vyplatí v takové situaci se poradit s advokátem, který může situaci správně posoudit. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo zakotvené Listinou základních práv a osob, lze teoreticky postupovat při jeho vymáhání až k Ústavnímu soudu, kde je pro jednání zastoupení advokátem nezbytné.