Podle informací z nejnovějšího sčítání lidu vyplívá, že se k jiné než české národnosti hlásí asi 640 000 občanů a k české a současně i jiné národnosti dalších přibližně 360 000 občanů. Jaká u nás mají menšiny práva a jak je lze vymáhat?
Podle informací z nejnovějšího sčítání lidu vyplívá, že se k jiné než české národnosti hlásí asi 640 000 občanů a k české a současně i jiné národnosti dalších přibližně 360 000 občanů. Jaká u nás mají menšiny práva a jak je lze vymáhat?
Základní právní rámec dané problematiky představuje Listina základních práv a svobod a na ni navazující zákon o právech příslušníků národnostních menšin, který vymezuje národnostní menšiny a zaručuje výkon práv jejich příslušníkům. Vychází ze základní premisy, že z příslušnosti k národnostní menšině nesmí nikomu vzejít žádná újma.
Provedeme pečlivou analýzu případu a postaráme se o přípravu předžalobní výzvy, žaloby, odvolání nebo rovnou o zastupování u soudu, kde budeme tvrdě vymáhat vaše práva.
Pojďme si nejprve vysvětlit základní pojmy, z nichž právní úprava vychází.
Národnost chápeme jako příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině. Podstatné je, že si může každý zvolit, k jaké národnosti se vztahuje a může se dokonce hlásit k více národnostem. Tak se může stát, že ze dvou sourozenců žijících v Olomouci se hlásí jeden k národnosti moravské a druhý k české. Není totiž určující ani místo narození, ani místo bydliště či mateřská řeč, ale pouze vlastní vztah k národnosti. Na druhou stranu přihlášení se k určité národnosti může být bráno v ČR jako určité stigma, což pociťují zejména Romové, z nichž se jich k romské národnosti hlásí zhruba 22 000, ačkoli se zde odhaduje počet příslušníků tohoto etnika až na 300 000.
Národnost bývá často zaměňována za státní občanství. Zde je ovšem rozdíl podstatný. Státní občanství vyjadřuje příslušnost k určitému státu a umožňuje občanům podílet se na řízení státu především pomocí voleb. Prvotní státní občanství získáme zpravidla po rodičích, kterým se narodíme. Rozhodneme-li se stát občanem jiného státu, nebývá to úplně jednoduché. Za určitých okolností ovšem můžeme mít více než jedno občanství, což lze v některých státech získat například sňatkem. V ČR ale taková možnost získání občanství v zákoně není.
České státní občanství lze nabýt:
1) narozením, 2) osvojením, 3) určením otcovství, 4) nalezením na území České republiky, 5) prohlášením nebo 6) udělením na základě žádosti.
Mezi lidmi panuje obecná představa, že dítě, které se narodí v určité zemi, získává automaticky tamní státní občanství. Tak tomu ale zdaleka není. Pro určení státního občanství novorozence se užívají dva principy: ius sangui a ius soli.
České předpisy (a většina států Evropy, Afriky i Asie) vycházejí při určování státního občanství z principu ius sangui (doslova právo krve). To v praxi znamená, že dítě narozené dvěma Čechům, bude mít české státní občanství bez ohledu na to, zda se narodilo v Bruselu, Rusku či v letadle. A naopak, pokud u nás porodí dítě Ukrajinka, které má dítě se svým ukrajinským partnerem, jejich potomek české občanství automaticky nezíská.
Protikladem uvedené zásady je ius soli (v překladu právo půdy). I ta se u nás ve velmi omezené míře míře uplatňuje: české občanství by získalo dítě, jehož oba rodiče by byli apatridy (tedy bezdomovci v mezinárodněprávním významu, kdy daná osoba nemá žádné státní občanství), případně pokud je na území ČR nalezeno dítě mladší tří let, jehož identita a rodiče jsou neznámí. Jinak se zásada ius soli objevuje především v angloamerické právní oblasti i části Evropy. Pro státní občanství novorozence je podstatné místo narození dítěte. Dítě narozené dvěma Čechům v USA může mít (po splnění určitých podmínek) americké státní občanství.
Tip: Státní příslušnost je pojem obsahově širší než občanství, neboť zahrnuje i právnické osoby náležející k danému státu. Oproti tomu státní občanství je pojem vymezený pouze pro fyzické osoby.
Od národnosti se dostáváme k pojmu národnostní menšina, jež je v rámci České republiky charakterizována jako společenství občanů ČR žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu.
Zdůrazněme dvě základní fakta:
Z nejnovějšího sčítání lidu vyplynula následující příslušnost k národnostním menšinám (zdroj Wikipedie). V tabulce rozlišujeme, zda se občané hlásili k určité národnosti výhradně, případně se hlásili ke dvěma či více národnostem (z nichž tou první byla v drtivé většině případů národnost česká).
Tip: Každý občan České republiky má sociální práva, která mu nikdo nemůže vzít. V reálu je má však spousta z nás nějakým způsobem omezena. Přečtěte si, jaká máta sociální práva a co je to sociální vyloučení.
Je zcela zřejmé, že se na našem území pohybuje i řada občanů cizích států, kteří se řadí k cizím národnostem. Jejich počet nyní dramaticky vzrostl vlivem ruského vpádu na Ukrajinu, v jehož důsledku na naše území přišlo v uplynulých měsících několik set tisíc občanů Ukrajiny.
Dle odhadu úřadů nyní v zemi pobývá něco přes 300 tisíc Ukrajinců, což představuje zřejmě největší počet příslušníků cizího národa u nás. Přesto nejde o nejpočetnější národnostní menšinu ve smyslu výše zmíněného zákona. Vše bude záležet na budoucím vývoji, možnostech a oboustranné vůli zde zůstat a získat státní občanství ČR (či ne). Je ale velmi pravděpodobné, že se v budoucnu ukrajinská národnostní menšina u nás rozroste.
Národnostní menšiny se mohou podílet na správě věcí veřejných a mít aktivní účast v kulturním, společenském a hospodářském životě. K tomu vláda zřizuje svůj poradní orgán – Radu vlády pro národnostní menšiny, jejímž předsedou či předsedkyní je jeden z členů vlády (v současnosti je jím premiér Petr Fiala). Jejími členy jsou zástupci orgánů veřejné moci (kancelář ombudsmana, zástupce Svazu měst a obcí atd.) a zástupci národnostních menšin navržení sdruženími jejich příslušníků.
Základní okruh práv stanovuje zákon. Jsou jimi mimo jiné:
Zákon o právech národnostních menšin sám o sobě neobsahuje žádné sankce za porušení práv. Posouzení, zda došlo či nedošlo k porušení práv menšin je často právním oříškem. Menšinový zákon totiž není ve vztahu k Listině jediným a komplexním prováděcím zákonem, protože sám odkazuje na další zákony. Často vznikají složité právní otázky o tom, který právní předpis má v danou chvíli přednost a jak situaci vyhodnotit. Určitě se vám vyplatí v takové situaci se poradit s advokátem, který může situaci správně posoudit. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo zakotvené Listinou základních práv a osob, lze teoreticky postupovat při jeho vymáhání až k Ústavnímu soudu, kde je pro jednání zastoupení advokátem nezbytné.
Potřebujete pomoci s podáním žaloby nebo zastoupením u soudu? Ať spor teprve začíná, nebo už je řízení dávno rozjeté, rádi vám se vším pomůžeme. Provedeme důkladnou analýzu, posoudíme vaše reálné šance a navrhneme další postup. To vše do 48 hodin od objednávky služeb.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
