Nutná obrana a krajní nouze

Kapitoly článku

• Okolnosti vylučující protiprávnost
• Nutná obrana
• Krajní nouze
• Příklady krajní nouze

Okolnosti vylučující protiprávnost

Trestný čin a trestní odpovědnost je spojována s určitými znaky, které musí společně nastat. Tím základním je protiprávnost takového jednání, tedy rozpor se zákonem. Současně ale zákon stanovuje, že existují okolnosti, které protiprávnost vylučují.

Některé jednání by teoreticky bylo možné považovat za trestný čin, pokud bychom na ně pohlíželi zcela izolovaně (například vezmu legálně drženou střelnou zbraň, střelím člověka naproti mně a zraním jej). V kontextu situace (uvedený člověk se vloupal ke mně do bytu a rovněž mě ohrožoval zbraní) se může jednat právě o okolnost, která protiprávnost vylučuje. Takové jednání pak není od počátku trestné.

Trestní zákoník uvádí příklady situací, kdy je protiprávnost vyloučena. Jedná se o:

• krajní nouzi,
• nutnou obranu,
• přípustné riziko,
• oprávněné použití zbraně.

Nutná obrana

Institut nutné obrany bývá spojován s mnoha mýty a nejasnostmi. Musím v rámci obrany čekat, až pachatel zaútočí? Mohu použít střelnou zbraň, když má útočník “jenom” nůž? Zavřou mě, pokud způsobím útočníkovu smrt? Pojďme se tedy podívat, jak jednání v nutné obraně v praxi vypadá.

Podmínky, které musí nastat, aby byla naplněna definice nutné obrany, jsou:

• Hrozící či trvající útok – existuje protiprávní jednání útočníka, vůči kterému se následně bráním a tím útočníkovi způsobím určitou škodu. Důležité je, že útok může být “pouze” hrozící, nemusím tedy pochopitelně čekat, až na mě někdo zaútočí, pokud proti mně stojí se zbraní v ruce a vyhrožuje mi. Jde o to, že ve velmi blízké budoucnosti takový útok může nastat. Pokud víme, že jej někdo plánuje za týden, nemůžeme své jednání omlouvat nutnou obranou. Stejně tak, pokud byl útok již ukončen. Pokud například útočník leží bezvládně na zemi a žádné nebezpečí od něj již zjevně nehrozí, je nepřípustné jej dále napadat.
  Útokem může být i jednání nepříčetné osoby či dítěte. Zejména v případě dětí bude ale na místě řešit situaci jinak než fyzickou sebeobranou.
  U zvířete půjde o útok například, pokud jej proti mě jeho majitel poštval. V takovém případě je zde pes či jiné zvíře v podstatě v pozici nástroje útočníka.
• Jedná se o útok proti zdraví, majetku, svobodě, důstojnosti (či jinému zájmu chráněnému trestním zákonem). Pokud by šlo ale třeba o jednání policisty, který by v rámci výkonu své služby oprávněně někoho zadržel (a omezil na svobodě), jedná se o dovolený čin, který nelze považovat za útok proti svobodě. Obrana zadrženého by v takovém případě nemohla být považována za nutnou obranu.
• Obrana není zjevně nepřiměřená způsobu útoku – tím se pochopitelně nemyslí, že by měla být zcela ekvivalentní útoku, tedy že na bodnou zbraň smím reagovat také pouze bodnou zbraní. Takový požadavek zákona by byl nesmyslný hned z několika důvodů – jednak nemusím mít obdobnou zbraň v danou chvíli u sebe, dále při útoku stokilového muže na padesátikilovou ženu jim patrně při použití stejných zbraní nehrozí stejné následky a obecně: nutná obrana má být schopna odrazit útok, tedy musí být vlastně silnější než útok samotný. Dřívější judikatura (zejména za minulého režimu) vymezovala meze dovolené nutné obrany poměrně úzce. Proto zákonodárci od roku 1993 tento koncept rozšířili. Odmítnutí zjevné nepřiměřenosti má zabránit takovým excesům, kdy někdo například užije střelnou či bodnou zbraň proti zloději v samoobsluze, či bojové umění zápasníka karate proti dětem, které kradou jablka. V takovém případě by se jednalo o vybočení z mezí nutné obrany.

Co když ale útok nesměřuje přímo proti vám? Například přijdete na benzinovou pumpu, kde míří útočník zbraní na prodavačku. Smíte v takové chvíli nějak zasáhnout? Zákon říká, že k nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy i ten, proti němuž útok nesměřuje. Jedná se o takzvanou pomoc v nutné obraně, kterou chce zákon zabránit, aby nedocházelo k neodčinitelným škodám na zdraví či majetku.

Pozor ale dávejte naopak v případě, že jste útok vyprovokovali. Popichovat hodinu kumpána v hospodě u piva a pak se vymlouvat na nutnou obranu, když nám dá pár facek a vy mu je oplatíte, by vám patrně neprošlo.

Nutnou obranu zná i občanský zákoník, který říká, že „kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě“.

Krajní nouze

Krajní nouze je širší pojem než předcházející nutná obrana. Neodvracíte při ní útok, ale obecně jakékoli bezprostřední nebezpečí. Také zde se jedná o okolnost vylučující protiprávnost.

Na rozdíl od nutné obrany, kde se předpokládá, že obránce můře zvolit (takřka) jakýkoliv prostředek, který útok rychle, efektivně a definitivně odvrátí, v případě krajní nouze je zákon o něco přísnější. Na jednající osobu je kladen větší nárok v tom smyslu, že by se měla v prvé řadě snažit odvrátit nebezpečí jinak. Pokud tedy je možné zvolit v danou chvíli bez větších potíží například útěk, jednání v krajní nouzi se vám nemusí uznat. To, jakým způsobem jste nouzový stav odvrátili, a jaké byly v danou chvíli vaše další možnosti, bude předmětem vyšetřování.

V případě krajní nouze se předpokládá splnění následujících podmínek:

• Odvracení nebezpečí, které hrozí některému ze zájmů chráněných trestním zákoníkem – toto nebezpečí může mít různé příčiny jako vichřice, požár, působení různých strojů či mechanismů, útok zvířete (nepoštvaného člověkem). Ohroženo je přitom zdraví, život, svoboda, majetek či jiné zájmy, jejichž ochranou se zabývá trestní zákoník.
• Nebezpečí hrozí bezprostředně a přímo – nikoli tedy v budoucnu či v minulosti.
• Nebezpečí nebylo možné odvrátit jiným způsobem – vždy je třeba zvolit takové prostředky, které vyvolají co nejmenší škodu. Pokud se můžeme bez problémů před útočícím zvířetem schovat třeba v autě, pak rozhodně není na místě jej zabít.
• Způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo dokonce ještě závažnější než ten, který hrozil – hrozí-li mi pokousání lýtka od drobného psa, pak jej nemohu například usmrtit. Jde také o výrazný rozdíl oproti institutu nutné obrany, kde je míra následku o něco benevolentnější.
• Ten, jemuž nebezpečí hrozilo, neměl z nějakého důvodu povinnost jej snášet – určité osoby mají třeba přímo v popisu povolání, že jsou vystaveni jisté míře nebezpečí, jako třeba hasiči či policisté.

Příklady krajní nouze

Některé příklady krajní nouze jsme již naznačili výše, ale přidejme jich ještě několik: využití cizího majetku – např. použití zbraně proti útočícímu zvířeti, které mě ohrožuje na životě, použití cizího auta k převozu vážně zraněné osoby, pokud jsem mimo civilizaci, rozbití oken a vniknutí do cizího objektu, pokud zachraňuji děti před požárem, vydání cizího majetku například při ozbrojeném přepadení.

Stejně jako nutnou obranu, také krajní nouzi můžeme nalézt i v občanském zákoníku, který zjednodušeně řečeno říká, že jednající v krajní nouzi v takovém případě není povinen k náhradě škody.