Obce a kraje dostanou víc peněz. Co to znamená pro jejich rozpočty – a pro nás všechny?

Víc peněz pro obce i kraje. Co se mění od roku 2026?

Od 1. ledna 2026 se změní poměr, podle kterého stát přerozděluje část výnosů z daní mezi obce, kraje a státní rozpočet. Konkrétně se zvýší podíl obcí ze současných 24,16 % na 25,93 % a krajů z 9,45 % na 10,23 %. Jinými slovy – z každé stokoruny, kterou stát vybere na tzv. sdílených daních (např. DPH nebo daň z příjmů fyzických osob), dostanou samosprávy větší „kus koláče“.

Změna ale není jen o číslech. Mění se také metodika, podle které se peníze mezi jednotlivé obce rozdělují. Dosud měl velký vliv například počet obyvatel nebo rozloha katastru. Nově bude větší důraz kladen na počet žáků a studentů. Obce, které investují do škol a vzdělávání, na tom tedy mohou vydělat.

Proč zrovna školy? Protože právě oblast školství je jednou z těch, kde stát v posledních letech přenáší více odpovědnosti na obce – ať už jde o nepedagogické pracovníky, učební pomůcky nebo údržbu školních budov. Zvýšený podíl na daních tak slouží jako forma kompenzace.

Na první pohled se může zdát, že jde jen o účetní přesuny. Ve skutečnosti ale může mít tato změna zásadní vliv na rozvoj konkrétních obcí – například lepší infrastrukturu, opravené školy nebo kvalitnější veřejné služby. A právě to občané nejčastěji vnímají jako viditelný výsledek hospodaření své obce.

Proč stát obcím přidává, když sám šetří?

Na první pohled to může působit paradoxně – stát má schodkový rozpočet, ale obcím a krajům přidává. Jenže důvodem není štědrost, ale potřeba kompenzovat to, co na ně stát postupně přenáší. Typicky v oblasti školství nebo sociálních služeb.

Obce a kraje mají stále větší odpovědnost, například za financování nepedagogických pracovníků ve školách nebo za nákup učebních pomůcek. A právě zvýšení jejich podílu na sdílených daních má tuto vyšší zátěž vyrovnat.

Zároveň je třeba si uvědomit, že obce sice vykazují dlouhodobě přebytkové hospodaření, ale to neznamená, že „sedí na penězích“ bez plánu. Mnohé z těchto přebytků jsou předem určené na konkrétní investice – často vícero let dopředu plánované a navázané na dotační tituly.

Příkladem je Praha, která má na účtech rezervu na výstavbu metra. Takové prostředky nejsou volné peníze, ale účelově připravené investiční zdroje.

Další důvod, proč obce hospodaří opatrně, je nejistota právního prostředí – třeba kolem veřejných zakázek. Pokud pravidla nejsou předvídatelná, těžko se plánuje.

Zkrátka: přebytkový rozpočet samosprávy neznamená, že peníze nejsou potřeba. Často naopak – jsou pečlivě odložené tam, kde je v budoucnu čekají velké výdaje.

Kolik samospráv opravdu utrácí „zbytečně“?

Představa, že obce a kraje sedí na horách peněz a investují málo, se v debatách objevuje často. Jenže realita je složitější. Většina samospráv hospodaří odpovědně a v souladu se zákonem. Jejich rozpočty totiž podléhají přísným pravidlům – například tzv. fiskální odpovědnosti.

Ta říká, že dluh obce nebo kraje nesmí překročit 60 % průměrných příjmů za poslední čtyři roky. Pokud tuto hranici překročí, musí přijmout tzv. plán nápravy a do roka snížit dluh alespoň o 5 % nadměrné částky. Pokud obec nebo kraj plán nesplní, může Ministerstvo financí omezit jejich přístup k některým dotacím. Taková situace ale bývá spíše výjimkou – většina obcí hospodaří s rezervou a do problémů se dostávají jen ojediněle.

Navíc hospodaření obcí je veřejné a pod dohledem. Každý rozpočet musí být schválen, zveřejněn a po skončení roku zkontrolován – buď krajským úřadem, nebo auditorem. Zveřejnění se týká i závěrečného účtu nebo každé změny rozpočtu během roku.

A proč někdy obce peníze neutratí, i když je mají? Důvodem není lenost, ale často překážky – zdlouhavá povolovací řízení, nedostatek odborníků, složité dotační podmínky. Peníze tak „leží“ ne proto, že by o ně nebyl zájem, ale protože systém je složitý a nejistý.

Jak se určují příjmy obcí? A co je to motivační podíl?

Systém rozpočtového určení daní přiděluje obcím různé podíly z několika typů daní. Jedním z nejzajímavějších prvků je tzv. 1,5% motivační podíl z daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Ten vzniká podle místa výkonu práce, nikoli podle trvalého bydliště zaměstnance. Obce to motivuje k tomu, aby podporovaly místní zaměstnanost a vytvářely podmínky, které přilákají podnikatele i zaměstnance. Zároveň se tak férověji rozdělují výnosy tam, kde skutečně vzniká ekonomická aktivita.

Systém ale není bez úskalí. Typickým příkladem je daň z příjmů OSVČ. Ta se přiděluje podle trvalého bydliště podnikatele, nikoli podle toho, kde skutečně podniká. To může zvýhodnit převážně rezidenční obce, které však nenesou náklady spojené s podnikáním – například na dopravní infrastrukturu nebo služby.

Motivační složka u zaměstnanců zase může vyvolávat daňovou soutěž mezi obcemi. Ty pak soupeří o to, aby se zaměstnavatelé formálně „hlásili“ právě u nich, přestože místním občanům reálně neposkytují žádné služby navíc. Systém tak ne vždy odpovídá tomu, jak lidé a firmy využívají veřejnou infrastrukturu.

Z právního pohledu je zákon o rozpočtovém určení daní stabilní a srozumitelně definuje, kdo má na jaké příjmy nárok. Jeho slabinou však zůstává nízká flexibilita – na demografické a ekonomické změny reaguje pomalu. Zároveň je pro běžné občany poměrně složitý, což může komplikovat veřejnou kontrolu hospodaření obcí a krajů.

Můžu jako občan ovlivnit, za co moje obec utrácí?

Ano, a není to jen teorie. Rozpočty obcí nejsou uzavřeným dokumentem pro zasvěcené – naopak, zákon obcím ukládá povinnost návrh rozpočtu, jeho schválenou podobu i závěrečný účet zveřejnit. Nejpozději 15 dní před projednáváním musí být návrh dostupný veřejnosti, a to buď na úřední desce, nebo (častěji) na webových stránkách obce.

To ale není všechno. Občané mají právo se k návrhu rozpočtu vyjádřit – ať už písemně, nebo ústně při jednání zastupitelstva. Je to příležitost, jak upozornit na potřeby místních obyvatel, navrhnout změny nebo se zeptat, proč se s penězi nakládá určitým způsobem.

Některé obce jdou ještě dál a zavádějí tzv. participativní rozpočtování. V jeho rámci mohou lidé sami navrhovat konkrétní projekty – třeba opravu hřiště, výsadbu stromů nebo nové lavičky. O návrzích se hlasuje a vítězné projekty se pak skutečně realizují.

Možnost ovlivnit veřejné výdaje je jedním z nejkonkrétnějších způsobů, jak se zapojit do veřejného života. A také způsobem, jak dohlížet na to, že obec využívá své prostředky efektivně a v souladu s potřebami obyvatel.

Zajímat se o obecní rozpočet není zbytečné – je to jeden z nejpřímějších způsobů, jak ovlivnit kvalitu života tam, kde skutečně žijete.

Shrnutí

Změny v rozpočtovém určení daní, které vstoupí v platnost od roku 2026, nejsou jen technickou úpravou čísel. Odrazí se v každodenním fungování obcí a krajů – v tom, kolik budou mít peněz na školy, silnice, sociální služby nebo kulturní akce. Zvýšení podílu samospráv na sdílených daních není dar, ale kompenzace za rostoucí odpovědnost, kterou na ně stát přenáší. I když se může zdát, že obce hromadí peníze a málo investují, realita bývá jiná: investice brzdí byrokracie, složitý systém dotací a obava z nejisté budoucnosti. Systém přerozdělování daní má své logické základy, ale i slabá místa – například v tom, jak zohledňuje skutečné místo ekonomické aktivity. Dobrou zprávou je, že rozpočet obce není tajemství. Každý občan se k němu může vyjádřit, sledovat, jak se s veřejnými penězi nakládá, a v některých případech dokonce přímo rozhodovat o konkrétních projektech. Rozpočet tak není jen dokument pro úředníky, ale nástroj, který – pokud se s ním dobře pracuje – může výrazně zlepšit kvalitu života v místě, kde žijeme.