Přestěhování dítěte bez souhlasu druhého rodiče je protiprávní

Nastavení péče o dítě

Dítě, kterého se nález Ústavního soudu týkal, bylo svěřeno do péče matky s tím, že se s otcem vidělo vždy šest dní v měsíci (jedno odpoledne a víkend za čtrnáct dní). Otec jej vždy vyzvednul a zase předával v místě bydliště matky. Bydliště obou rodičů přitom byla ve stejném městě.

Možností porozvodové péče o děti je několik. V zásadě se jedná o péči:

• Výlučnou péči jednoho z rodičů – zatím přetrvávající model porozvodové úpravy výchovy a výživy dítěte. Dítě je svěřeno jednomu z rodičů (zpravidla matce) s tím, že druhému rodiči je určeno, kdy smí dítě vídat a stanoveno výživné.
• Střídavá péče se dostává čím dál tím více do popředí. V jejím rámci žije dítě střídavě s jedním a druhým rodičem například v intervalu jednoho týdne či 14 dní. Konkrétní časový rozvrh může být ale stanoven třeba po dnech. Výhodou je kontakt dítěte s oběma rodiči. Nevýhodou pak může být časté stěhování dítěte či ztížená možnost návštěvy školy, kroužků či kamarádů. Vyplatí se proto, aby rodiče bydleli blízko sebe a současně, aby byli alespoň na základních věcech týkajících se výchovy dítěte ve shodě.
• Vyživovací povinnost je možné stanovit i v tomto případě. Typicky, pokud má jeden z rodičů výrazně nižší příjmy než druhý, případně, když se dohodnou, že jeden z rodičů bude platit většinu nákladů (oblečení, kroužky atd.) a druhý mu bude příslušnou část hradit na účet.
• Společná péče znamená, že se oba rodič nadále podílejí na výchově dítěte stejným dílem. Zde je třeba ale maximální soulad mezi rodiči na tom, jak v praxi tento typ výchovy bude probíhat. Soud totiž v tomto případě nestanovuje v podstatě žádné povinnosti typu který den o dítě pečuje který z rodičů. Společná péče může být vhodná třeba v rodinách, které i po rozvodu nadále žijí společně, nebo naopak v situacích, kde jsou děti již starší a většinu času nesdílí domácnost s rodiči (například navštěvují internát v jiném městě).
• Poslední variantou je pak svěření do péče jiné osoby. Týká se to situací, kdy soud neshledá ani jednoho z rodičů způsobilým k péči o dítě. Může tak o něj pečovat například babička či jiná blízká osoba, event. i jiná osoba či výchovné zařízení. Rodičům je stanoveno výživné.

Takto nastavená pravidla se ovšem neobešla bez problémů, které avizovali oba rodiče. Matka usilovala o další omezení styku dítěte s otcem a v tomto směru také podala návrh na soud. Odůvodňovala to dlouhodobými neshodami a nemožnosti efektivní komunikace. Také otec nebyl spokojen s nastavením průběhem předávání dítěte a podal jednak návrh na výkon rozhodnutí o styku a později také návrh na svěření dítěte do jeho výlučné péče.

Stěhování s dítětem

Matka se s dítětem odstěhovala téměř 500 kilometrů daleko, změnila synovi trvalé bydliště bez souhlasu otce či opatrovnického soudu, přihlásila jej do tamní základní školy a k místní dětské lékařce.

Podle Občanského zákoníku vykonávají rodiče rodičovskou odpovědnost ve vzájemné shodě. Platí, že hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí. Současně platí, že jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče.

Jinými slovy by neměl kterýkoliv z rodičů sám rozhodovat o změně bydliště či školy, pokud by zde nebylo zmiňované nebezpečí z prodlení.

Stěhování jednoho z rodičů je samozřejmě možné, ale úprava styku dítěte s druhým rodičem a nutnost dohody obou rodičů by měla být prioritou.

V námi sledovaném případě ale přestěhování matky fakticky zamezilo vídání se dítěte s otcem. Ten proto podal návrh na nařízení předběžného opatření spočívajícího v zatímním svěření nezletilého do jeho péče, na určení základní školy v místě původního bydliště rodiny a určení dětského lékaře tamtéž. Obdobný návrh podal také OSPOD.

Opatrovnický soud nejprve vyhověl návrhu OSPOD a nařídil předběžné opatření, kterým dočasně svěřil dítě do péče otce. Matka se ovšem odvolala a odvolací soud jí vyšel vstříc, když návrh OSPOD zamítnul. Matka sice změnila trvalé bydliště nezletilého bez souhlasu otce, ale podle soudu nebylo možné dovodit, že došlo k ohrožení normálního vývoje nezletilého. Odvolací soud také zamítnul návrhu otce na nařízení „běžného“ předběžného opatření (resp. potvrdil v tomto ohledu prvostupňové rozhodnutí soudu). Odvolací soud sice připustil, že reálné realizace péče je velmi složitá, ale fakticky neučinil nic pro nápravu této situace.

Otec v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně argumentoval tím, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Domáhal se proto zrušení rozhodnutí těchto soudů.

Ústavní soud mu přisvědčil, když vyslovil následující: „Dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu. Ve všech rozhodnutích týkajících se péče o dítě a styku s dítětem musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé.“

Vzniklou situaci Ústavní soud připodobnil k vnitrostátnímu únosu a judikoval, že podobně jako u únosů mezinárodních i v těchto případech dochází k porušení základních práv rodičů i nezletilých dětí.

Podle názoru Ústavního soudu je povinností soudů v podobných případech reagovat a stěhování rodičů musí zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. Navíc je vhodné, aby k vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost přispěl dostatečnou měrou i rodič, který se odstěhoval například tím, že k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Jedná se koneckonců o rozhodnutí jednoho z rodičů, kterým by ten druhý neměl být trestán.

Soudy měly dle názoru Ústavního soudu povinnost zajistit efektivní ochranu základního práva na rodinný život dítěte i jeho otce, ačkoliv konkrétním řešením nemusela být přímo otcem navrhovaná změna výlučné péče v jeho prospěch. Měla být ovšem zohledněna významná vzdálenost obou rodičů a nutnost změny

Ústavní soud výslovně připustil, že matka v tomto ohledu konala protiprávně. Jak bylo již zmíněno, reakcí soudů přitom nemusí být otočení situace o 180 stupňů tak, že by matku potrestaly a dítě svěřily do výlučné péče otce (jak on sám požaduje). Na druhou stranu je nezbytné v dané situaci nastavit styk s dítětem, tedy především místo a způsob předávání dítěte. Není totiž možné, aby negativní důsledky protiprávního jednání matky nesl bez dalšího otec. Soudy by mu svým rozhodnutí měly umožnit alespoň nějakou formu styku s dítětem. Mohou k tomu například využít prostředky beznávrhového předběžného opatření.