Nejvyšší správní soud nedávno rozhodl případ matky, která plácala svého syna vařečkou – nebo, jak sama tvrdila, lehkou obracečkou. Tvrdila, že šlo o sebeobranu a přiměřené výchovné opatření. Soud to však viděl jinak. Jeho verdikt potvrzuje zásadní věc: i když český zákon výslovně zakáže fyzické tresty dětí až od roku 2026, už dnes jsou nepřípustné. Proč? A co na to říká současná i nová legislativa?
Případ matky z jižní Moravy, který skončil až u Nejvyššího správního soudu (NSS), ukazuje, že i zdánlivě „nevinné“ plácnutí může mít právní dohru. Je ale třeba zdůraznit, že nešlo o jednorázový exces. Podle úřadů se žena dopustila přestupku tím, že opakovaně fyzicky trestala svého osmiletého syna vařečkou po zadku – nejméně dvakrát týdně po dobu několika měsíců. Úředníci jí uložili napomenutí a povinnost uhradit tisíc korun za náklady řízení. Jenže matka s tím nesouhlasila.
Bránila se tím, že nešlo o žádné násilí, ale o výchovný prostředek – a navíc že se „jen“ bránila agresivnímu synovi, který ničil domácnost a napadal ji i jejího partnera. Tvrdila také, že nešlo o vařečku, ale o lehkou dřevěnou obracečku, navíc s vtipným nápisem “na prdel”. Celou věc proto napadla u soudu. Ani Krajský soud v Brně jí však nedal za pravdu, a tak se obrátila na Nejvyšší správní soud.
NSS její argumenty odmítl a potvrdil rozhodnutí úřadů i nižšího soudu. Klíčový závěr zní: jakýkoli tělesný trest vůči dítěti je nepřiměřený výchovný prostředek, protože zasahuje do jeho lidské důstojnosti. Není podstatné, čím, jak silně nebo za jakých okolností k trestu došlo. Tělesné tresty jsou podle soudu v rozporu s principy ochrany dětí, mezinárodními úmluvami a Listinou základních práv a svobod.
Případ se tak stal precedenčním a přinesl jasný signál: i „lehké plácnutí“ může být v očích práva přestupek.
Přišla vám pokuta nebo předvolání k řešení přestupku? Sankce za něj mohou být vysoké a nevyplatí se absolvovat řízení bez porady s advokátem. Pečlivá argumentace se vyplatí také tehdy, pokud chcete na cizí přestupek upozornit.
Ačkoliv mnozí rodiče mají pocit, že mají „právo si dítě usměrnit, jak uznají za vhodné“, právní realita je dnes přísnější, než by se mohlo zdát – a od roku 2026 bude ještě jasnější. Současná legislativa sice výslovně nezakazuje fyzické tresty, ale už dnes stanoví jasné mantinely: žádný výchovný prostředek nesmí ohrožovat zdraví dítěte, jeho vývoj nebo důstojnost (viz § 884 odst. 2 občanského zákoníku).
Co z toho plyne v praxi? Plácnutí, facka, zatažení za ruku – byť myšlené „v dobré víře“ – mohou být považovány za nepřiměřené, pokud naruší důstojnost dítěte. Právě na tento výklad se odvolávají české soudy i úřady, a Nejvyšší správní soud ho nyní potvrdil jako správný a plně v souladu s evropskou judikaturou.
Od 1. ledna 2026 se situace ještě zpřesní. Nově je doplněna domněnka, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření a povinnost rodičů pečovat bez tělesného trestání, duševního strádání nebo jiných ponižujících opatření
Tato změna neznamená zcela novou regulaci, ale spíše potvrzení toho, co už platí – jen srozumitelněji a bez prostoru pro dvojí výklad. Novela má především preventivní charakter: rodičům má být od začátku jasné, že fyzické tresty nejsou přijatelné v žádné formě.
Cílem nové úpravy je ochránit děti před ponižujícím zacházením a zároveň dát jasný návod rodičům, kde končí „výchova“ a začíná porušování práv dítěte.
Dopustili jste se trestného činu ublížení na zdraví? Jaké tresty vám hrozí a kolik zaplatíte na odškodném? To se dozvíte v našem článku.
Verdikt Nejvyššího správního soudu (NSS) je v mnoha ohledech přelomový. Především proto, že jasně potvrdil, co si možná řada rodičů stále nechce připustit: jakýkoliv tělesný trest dítěte je porušením jeho důstojnosti, a tedy nepřijatelným výchovným prostředkem. A to i v případě, že rodič jedná v dobré víře, „jen“ plácne dítě po zadku nebo se cítí být vyprovokován agresivním chováním dítěte.
Soud se přitom opíral nejen o český právní řád, ale také o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Podle ESLP mají i děti právo nebýt vystaveny ponižujícímu zacházení, a to ani v prostředí vlastní rodiny. Právě důraz na lidskou důstojnost dítěte tvořil jádro odůvodnění rozsudku. NSS jednoznačně uvedl, že ani „lehké“ fyzické tresty není možné považovat za přiměřené – z pohledu práva jsou vždy nepřípustné.
Zásadní je, že soud odmítl zkoumat, jak často, jak silně a za jakých okolností k trestání docházelo. Podle něj totiž už samotný fakt, že k tělesnému trestu došlo, znamená zásah do důstojnosti dítěte. Jinými slovy: není důležité, zda se jednalo o vařečku, obracečku nebo ruku – ani jak moc dítě „zlobilo“.
Rozhodnutí tak vysílá jasný signál: domácí prostředí není právním vakuem. I doma mají děti svá práva – a jedním z nich je právo na důstojnost a ochranu před násilím v jakékoli podobě.
Řada rodičů si stále myslí, že „jeden pohlavek přece nikoho nezabil“. Jenže z pohledu zákona už i lehké plácnutí může představovat přestupek, a v některých případech dokonce i trestný čin. Český právní řád totiž chrání děti nejen jako osoby v péči rodičů, ale jako samostatné subjekty s právem na důstojnost, ochranu a bezpečí.
Pokud rodič použije nepřiměřený výchovný prostředek, tedy například tělesný trest, může být potrestán podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Úřady mohou uložit:
V závažných případech, kdy jde o opakované bití, týrání nebo psychický nátlak, může být rodič obviněn z trestného činu týrání svěřené osoby (§ 198 trestního zákoníku) nebo z ohrožování výchovy dítěte. Takové skutky už řeší policie a státní zastupitelství – a hrozí za ně podmínka, ale i vězení.
Důležité je zmínit, že oznámit podezření může kdokoliv – soused, učitel, lékař, a dokonce i anonymní oznamovatel. Zákon navíc některým profesím (např. pedagogům nebo zdravotníkům) ukládá oznamovací povinnost. Pokud někdo týrání dítěte vědomě neoznámí, může se sám dopustit trestného činu nepřekažení trestného činu.
Zkrátka – ani „výchovné“ násilí se už dnes neobejde bez následků.
Když dítě neposlouchá, křičí nebo záměrně provokuje, je těžké zachovat chladnou hlavu. Mnoho rodičů v takové chvíli sáhne po „rychlém řešení“ – třeba plácnutí přes zadek. Jenže odborníci i soudy se shodují: násilí ve výchově nikdy není cestou ke zdravému vztahu mezi rodičem a dítětem. Naopak – zanechává stopy, které si dítě může nést celý život.
Fyzický trest může vyvolat okamžitý strach nebo poslušnost, ale dlouhodobě narušuje důvěru, snižuje sebevědomí dítěte a učí ho, že násilí je běžný způsob řešení konfliktů. Rodič se navíc často dostává do začarovaného kruhu – dítě se brání, chová se hůř, rodič přitvrdí… a problém se prohlubuje.
Existuje však řada efektivních a zároveň nenásilných výchovných přístupů. Základem je:
Dnes existují i programy zaměřené na zvládání vzteku, řešení konfliktů nebo zlepšení komunikace v rodině. Některé kurzy nabízí přímo orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), jiné provozují neziskové organizace.
Zásadní je vědět, že chyba není v tom, že se rodič dostane do krize – ale v tom, když ji začne řešit násilím. Respektující výchova není o slabosti. Je o síle zvládnout těžké situace s rozumem a empatií.
Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím potvrdil, že i zdánlivě „nevinné“ fyzické tresty, jako je plácnutí přes zadek, představují nepřiměřený zásah do důstojnosti dítěte – a tedy porušení jeho práv. Nezáleží na tom, jak silně rodič dítě uhodí, čím to udělá ani jaké byly okolnosti. Samotný akt fyzického trestu je z právního hlediska nepřípustný.
I když český občanský zákoník výslovně zakáže tělesné tresty až od 1. ledna 2026, už dnes platí, že žádný výchovný prostředek nesmí dítě ponižovat nebo ohrožovat jeho zdraví a vývoj. Novela zákona tuto zásadu pouze zpřesňuje a vyjadřuje srozumitelněji – nejde tedy o novou povinnost, ale o potvrzení stávajícího výkladu práva v souladu s evropskými standardy.
Tento případ jasně ukazuje, že rodiče sice mají právo děti vychovávat, ale zároveň nesou odpovědnost za to, aby přitom respektovali jejich práva a lidskou důstojnost. Použití fyzického násilí – jakkoliv mírného – může vést nejen k napomenutí nebo pokutě, ale v závažnějších případech i k omezení rodičovských práv nebo trestnímu postihu.
Namísto trestání existují účinnější a zdravější cesty, jak děti vést a zvládat náročné situace. Respektující výchova není projev slabosti, ale síly – síly ovládnout emoce a jednat s dítětem jako s rovnocennou lidskou bytostí.
Ano, i „nevinné“ plácnutí může být považováno za přestupek, pokud zasahuje do důstojnosti dítěte. Podle Nejvyššího správního soudu je jakýkoliv tělesný trest vůči dítěti automaticky nepřiměřeným výchovným prostředkem, a tedy protiprávním jednáním. Není důležité, jak silné bylo uhození nebo čím k němu došlo – podstatné je, že dítě bylo fyzicky trestáno. Takové jednání může být řešeno jako přestupek podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
Je pravda, že současný občanský zákoník výslovně nezmiňuje zákaz tělesného trestání. Už dnes ale říká, že výchovné prostředky nesmí ohrožovat zdraví dítěte ani se dotýkat jeho důstojnosti. Soudy a úřady vykládají tuto formulaci tak, že fyzické tresty vždy porušují důstojnost dítěte, a proto jsou nepřijatelné. Od 1. ledna 2026 se tento výklad výslovně objeví i v zákoně – půjde tedy o jasné pravidlo bez prostoru pro pochybnosti.
Záleží na míře a opakování takového chování. V mírnějších případech může úřad uložit napomenutí a pokutu. Pokud je násilí opakované nebo závažné, může situaci řešit OSPOD, policie nebo soud, který může omezit nebo i odebrat rodičovská práva. V krajních případech může být rodič obviněn z trestného činu týrání svěřené osoby nebo ohrožování výchovy dítěte.
Přišla vám pokuta nebo předvolání k řešení přestupku? Sankce za něj mohou být vysoké a nevyplatí se absolvovat řízení bez porady s advokátem. Pečlivá argumentace se vyplatí také tehdy, pokud chcete na cizí přestupek upozornit.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
