Kauza Dieselgate aneb jak žádat o náhradu škody na životním prostředí

Kauza známá pod názvem Dieselgate otřásla automobilovým průmyslem a ukázala, že manipulace s emisními testy mohou mít dalekosáhlé důsledky nejen pro spotřebitele, ale také pro životní prostředí. Skandál odhalil, že několik výrobců automobilů, zejména koncern Volkswagen, instalovalo do vozidel software, který při testování záměrně snižoval naměřené hodnoty emisí oxidů dusíku (NOx). V reálném provozu však tato auta vypouštěla až několikanásobně více škodlivin, než povolovaly evropské normy.

Tento případ není pouze otázkou klamání spotřebitelů nebo neetického podnikání. Jde o reálné poškození životního prostředí, které se projevilo zvýšenou koncentrací škodlivin v ovzduší, zhoršením kvality života obyvatel a dopady na zdraví lidí i ekosystémů. Z právního hlediska tedy vyvstává otázka: kdo a jakým způsobem by měl nést odpovědnost za tyto ekologické škody? V době, kdy se otázky udržitelnosti a ekologické odpovědnosti stávají stále důležitějšími, je tato problematika aktuálnější než kdy dříve.

Co říká právo

Pojem škoda na životním prostředí má v českém právu i evropském kontextu jasně daný význam. Podle zákona o předcházení ekologické újmě a o její nápravě se ekologickou újmou rozumí negativní měřitelná změna přírodního zdroje, například půdy, vody, chráněných druhů nebo přírodních stanovišť, způsobená lidskou činností. Tento zákon vychází z evropské směrnice 2004/35/ES, která stanovuje rámec odpovědnosti za škody na životním prostředí v celé EU.

Na rozdíl od klasické majetkové škody (například zničené věci či snížené hodnoty majetku) má ekologická újma kolektivní charakter. Nezasahuje jednotlivce, ale celou společnost. V českém právním systému mohou k náhradě ekologické újmy přistoupit zejména orgány veřejné správy – typicky Ministerstvo životního prostředí nebo obce – případně i neziskové organizace, které se ochranou přírody zabývají.

V kontextu Dieselgate je však situace složitější. Poškození životního prostředí vzniklo hromadně, napříč státy a bez přímého poškození konkrétního pozemku. Přesto lze argumentovat, že šlo o protiprávní jednání, které mělo za následek zvýšení emisí a tím i ekologickou újmu. V takovém případě by měl existovat právní nárok na nápravu či odškodnění – ať už formou finanční kompenzace, nebo prostřednictvím ekologických opatření.

Dieselgate jako příklad environmentální újmy

Kauza Dieselgate se stala symbolem moderního ekologického podvodu. Zatímco výrobci deklarovali splnění emisních limitů, ve skutečnosti jejich automobily produkovaly až čtyřicetkrát vyšší množství oxidů dusíku, které jsou pro lidské zdraví i přírodu mimořádně nebezpečné. Tyto látky přispívají ke vzniku smogu, kyselých dešťů a zhoršují kvalitu ovzduší, což má přímý dopad na ekosystémy i zdraví obyvatel měst.

Z environmentálního hlediska se tak jedná o typický případ kolektivní ekologické újmy – miliony vozidel po celém světě přispěly k dlouhodobému znečištění, které nelze jednoduše odstranit. V některých zemích, například v Německu či USA, byla tato skutečnost zohledněna při ukládání vysokých pokut výrobcům. V USA musel Volkswagen zaplatit přes 30 miliard dolarů nejen jako odškodnění spotřebitelům, ale i na ekologická opatření – například obnovu ovzduší a investice do elektromobility.

V Evropě je situace komplikovanější, protože právní rámec pro odškodnění ekologické újmy je více roztříštěný. Přesto lze argumentovat, že Dieselgate představuje modelový případ, kdy by mělo být možné uplatnit nárok na ekologickou náhradu – zejména ze strany státu či obcí. Ty mohly být poškozeny zvýšeným znečištěním a měly by mít právo žádat nápravu v podobě kompenzačních opatření nebo finančních prostředků.

Odškodnění spotřebitelů vs. náhrada ekologické škody

V rámci aféry Dieselgate se po celém světě rozběhly tisíce soudních sporů. Zatímco v USA výrobci automobilů vyplatili miliardy dolarů individuálním zákazníkům, v Evropě se za Dieselgate odškodnění spotřebitelů prosazovalo pomaleji. V České republice se poškození zákazníci mohli připojit k hromadné žalobě, která požadovala náhradu za sníženou hodnotu vozidla a klamavé jednání výrobce.

Z hlediska práva životního prostředí je však třeba odlišit soukromoprávní odškodnění spotřebitelů a veřejnoprávní náhradu ekologické újmy. Zatímco první směřuje ke konkrétním osobám, druhá se týká společnosti jako celku. V případě Dieselgate lze argumentovat, že kromě individuálních nároků by měly existovat i kolektivní ekologické kompenzace, které by směřovaly například na zlepšení kvality ovzduší nebo podporu ekologické dopravy.

V praxi se takové opatření uskutečnilo například v Německu, kde část pokut zaplacených výrobcem automobilů směřovala do fondu pro ekologické projekty. Tento přístup představuje důležitý precedens pro další kauzy – ukazuje, že ekologická odpovědnost firem může mít nejen trestní, ale i reparační rozměr.

Precedenty a aktuální vývoj

Kauza Dieselgate vytvořila silný právní precedent. V Německu i dalších evropských zemích se začaly objevovat soudní rozsudky, které uznávají právo spotřebitelů na odškodnění i odpovědnost výrobců za ekologické dopady jejich jednání. Evropský soudní dvůr v roce 2020 potvrdil, že instalace tzv. „porážkového zařízení“ je nelegální a že výrobci nemohou tvrdit, že šlo o ochranu motoru.

Zároveň tato aféra otevřela širší diskusi o greenwashingu a o odpovědnosti korporací za dopady jejich činnosti na životní prostředí. Mnohé evropské státy zpřísnily legislativu a zavádějí nové nástroje, jako jsou kolektivní žaloby nebo zelené daně, které mají motivovat firmy k udržitelnějšímu chování.

Dieselgate se tak stala symbolem přechodu od pouhé morální odpovědnosti ke skutečné právní odpovědnosti za ekologické dopady podnikání. Do budoucna lze očekávat, že podobné případy, například v oblasti elektromobility, těžby surovin nebo energetiky, budou častější. Právo na zdravé životní prostředí se stává stále důležitější součástí právního řádu i podnikatelské etiky.

Co když došlo ke škodě na životním prostředí u vás?

Pokud se jednotlivec, obec nebo organizace domnívá, že došlo k poškození životního prostředí, existuje několik právních možností, jak se bránit. Základem je identifikovat škodu a prokázat souvislost s konkrétním jednáním – v případě Dieselgate například s provozem automobilů, které překračovaly emisní limity.

Poškozené subjekty mohou:

• Podat podnět k orgánům ochrany životního prostředí (např. MŽP nebo ČIŽP),
• Uplatnit žalobu o náhradu škody podle občanského zákoníku,
• Zapojit se do kolektivní žaloby nebo ji iniciovat, pokud jde o hromadnou újmu.

Právní zastoupení advokátem je v těchto sporech téměř nezbytné, protože dokazování i právní argumentace bývají složité. Důležité je také hlídat promlčecí lhůty, které mohou běžet od okamžiku, kdy se o škodě poškozený dozví.

Obce či města mohou rovněž žádat o kompenzační opatření – například financování projektů na zlepšení ovzduší nebo podporu veřejné dopravy. Takové kroky nejen napravují způsobenou škodu, ale i posilují důvěru veřejnosti v právní systém a odpovědnost podniků.

Pokud máte podezření, že došlo k poškození životního prostředí ve vašem okolí, neváhejte se obrátit na odborníka. Pomůžeme vám posoudit váš případ a navrhnout nejvhodnější postup pro získání spravedlivé náhrady.

Shrnutí

Kauza Dieselgate ukázala, že manipulace s emisními testy mohou mít nejen ekonomické, ale i závažné dopady na životní prostředí. Právní rámec náhrady ekologické újmy vychází z českého zákona o předcházení ekologické újmě a evropské směrnice 2004/35/ES, které ukládají povinnost nahradit škodu způsobenou znečištěním půdy, vody nebo ovzduší. Na rozdíl od běžné majetkové škody má ekologická újma veřejný charakter a její nápravu mohou požadovat stát, obce nebo ekologické organizace. Dieselgate se tak stala příkladem, kdy by měl výrobce nést odpovědnost za zvýšené emise a zhoršení kvality ovzduší, i když škoda postihla celé společnosti. V praxi lze uplatnit odškodnění buď individuálně, například pro spotřebitele poškozené klamavým jednáním, nebo kolektivně – prostřednictvím kompenzačních fondů a ekologických opatření. Případ Dieselgate zároveň otevřel cestu k širší právní odpovědnosti firem za ekologické dopady a ukázal význam aktivní ochrany práva na zdravé životní prostředí.