Ústavní soud řešil, kdy je nedobrovolná hospitalizace přípustná

Nedobrovolná hospitalizace jako zásah do základních práv

Převzetí osoby do zdravotnického zařízení bez jejího souhlasu znamená přímý zásah do práva na osobní svobodu, které je chráněno jak Listinou základních práv a svobod, tak Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto důvodu zákon připouští nedobrovolnou hospitalizaci pouze ve výjimečných a přesně vymezených případech.

Podle zákona o zdravotních službách je možné osobu hospitalizovat bez jejího souhlasu zejména tehdy, pokud:

• trpí duševní poruchou a bezprostředně a závažně ohrožuje sebe nebo své okolí,
• případně je její stav takový, že bez hospitalizace hrozí vážné zhoršení zdravotního stavu,
  a současně nelze potřebné péče dosáhnout mírnějšími prostředky.

Každé takové převzetí musí být navíc neprodleně přezkoumáno soudem v tzv. detenčním řízení.

O jaký případ šlo

V posuzovaném případě byla stěžovatelka bez svého souhlasu přijata do psychiatrického zařízení a hospitalizována po dobu šesti dnů. Soudy všech stupňů – okresní, krajský i Nejvyšší soud – dospěly k závěru, že převzetí bylo zákonné a že důvody pro omezení osobní svobody trvaly po celou dobu hospitalizace.

Svá rozhodnutí opřely především o lékařskou dokumentaci a znalecký posudek z oboru psychiatrie.

Stěžovatelka se však bránila tím, že soudy nedostatečně hodnotily její vlastní vyjádření a důkazy, příliš nekriticky převzaly závěry znalců a nebyl dostatečně zohledněn zásah do jejího rodinného života, protože byla oddělena od svého malého, kojeného dítěte.

S těmito námitkami se obrátila na Ústavní soud.

Co Ústavní soud soudům vytkl

Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil a konstatoval porušení práva na osobní svobodu a práva na spravedlivý proces. Klíčové bylo jeho upozornění na roli soudu v detenčním řízení.

Podle Ústavního soudu:

• soud nesmí rezignovat na vlastní právní posouzení věci,
• znalecký posudek je důležitým důkazem, ale není sám o sobě rozhodnutím o zákonnosti zásahu,
• soud musí zkoumat, zda zjištěný zdravotní stav skutečně naplňuje ústavněprávní kritéria pro omezení osobní svobody.

Jinými slovy: nestačí, že lékař nebo znalec konstatuje duševní poruchu. Soud musí samostatně posoudit, zda existovala konkrétní, aktuální a dostatečně závažná hrozba, která ospravedlňuje nedobrovolnou hospitalizaci.

Povinnost vypořádat se s argumenty hospitalizované osoby

Ústavní soud rovněž zdůraznil, že soudy mají povinnost vypořádat se se všemi relevantními námitkami dotčené osoby a hodnotit i důkazy, které předloží sama hospitalizovaná osoba, nikoli je předem zlehčovat jen proto, že pocházejí od ní.

V daném případě soudy podle Ústavního soudu nedostatečně reflektovaly individuální okolnosti, včetně rodinné situace stěžovatelky, a nevysvětlily přesvědčivě, proč nebylo možné situaci řešit méně invazivním způsobem.

Rozhodnutí Ústavního soudu je důležité nejen pro tento konkrétní případ, ale i pro budoucí praxi. Jasně stanoví, že detenční řízení není formalita, soudy nesmí automaticky potvrzovat závěry zdravotnických zařízení a ochrana osobní svobody vyžaduje aktivní a důslednou kontrolu zákonnosti zásahu.

Zároveň připomíná, že i osoba s duševním onemocněním zůstává nositelem základních práv, která lze omezit pouze tehdy, pokud je to skutečně nezbytné a řádně odůvodněné.