Stejnopohlavní svazky a práva rodiny: výchova a adopce

Výchova a adopce dětí

Významný průlom v právním postavení stejnopohlavních párů přinesla novela zákona v oblasti pěstounské péče. Nově je partnerům umožněno stát se společnými pěstouny, čímž se jejich právní postavení přibližuje manželským párům, kteří tuto možnost již dlouhodobě mají. Společné pěstounství partnerů tak představuje další krok k odbourávání přetrvávajících právních nerovností.

Pokud jde o adopci, novela přinesla částečný posun, i když stejnopohlavní páry stále nemají možnost klasické společné adopce dětí, jakou mají manželé. Zcela nově je však uzákoněno tzv. přiosvojení, které umožňuje, aby si druhý partner osvojil dítě, které již žije v rámci jejich rodinného svazku. Typickým příkladem je situace, kdy se v partnerství dvou žen narodí dítě. Biologickou matkou je automaticky žena, která dítě porodila, zatímco druhá partnerka nemá právní vztah k dítěti. Pokud otec dítěte není uveden v rodném listě, může druhá partnerka dítě soudně přiosvojit. Tento proces vyžaduje souhlas biologické matky a opatrovníka dítěte jmenovaného soudem. Po úspěšném přiosvojení získává druhá partnerka veškerá rodičovská práva, včetně rozhodování o vzdělání, zdravotní péči a každodenních záležitostech dítěte.

V případě adopce dětí z dětských domovů novela zásadní změny nepřinesla. Stejnopohlavní páry i nadále nemohou společně adoptovat dítě. Nicméně již od roku 2016 platí, že jeden z partnerů může dítě adoptovat jako jednotlivec. Tuto možnost otevřel nález Ústavního soudu, který shledal, že zákaz adopce registrovanými partnery byl diskriminační. Dítě, které bylo takto adoptováno jedním z partnerů, však může být následně přiosvojeno druhým partnerem, pokud splňuje podmínku tzv. právní volnosti, což znamená, že dítě nemá jiné právně uznané rodiče.

Navzdory těmto pokrokům zůstávají významné právní překážky. Pokud k přiosvojení nedojde, druhý partner nemá k dítěti žádná právní práva ani povinnosti. To platí i v případě, kdy dítě s partnerem dlouhodobě žije a považuje ho za svého rodiče. Tato situace přináší komplikace v každodenním životě, například při návštěvě lékaře, hospitalizaci dítěte nebo rozhodování o jeho zdravotní péči. Druhý partner nemá bez přiosvojení oprávnění jednat v zájmu dítěte, což může vést k zbytečným administrativním problémům a stresovým situacím.

V konečném důsledku novela představuje významný krok vpřed, ale zároveň zdůrazňuje přetrvávající rozdíly v právním postavení stejnopohlavních párů a manželských svazků. Je zřejmé, že proces zrovnoprávnění bude i nadále pokračovat, a to jak na legislativní, tak na společenské úrovni.

Co když legálně adoptuji dítě jinde?

Řada zemí již umožňuje homosexuálním párům legálně adoptovat děti, což otevírá otázku, jak české úřady nahlížejí na adopce uskutečněné v zahraničí. Tato problematika je zvláště aktuální pro stejnopohlavní páry, které se rozhodnou adoptovat dítě v zemi, kde taková praxe není omezena. Jak by se například zachovaly české úřady k adopci dítěte českým občanem a jeho zahraničním partnerem, pokud by k adopci došlo v USA? Odpověď není přímočará, protože český právní řád v tomto ohledu stanovuje přísná pravidla.

Česká justice obecně odmítá uznat zahraniční rozhodnutí o adopci dítěte stejnopohlavním registrovaným párem, pokud je toto rozhodnutí v rozporu s českým právem. V roce 2016 byl tento postoj potvrzen nálezem Ústavního soudu, který zamítl návrh Krajského soudu v Praze na zrušení některých ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém. Návrh usiloval o uznávání zahraničních adopcí homosexuálními páry, a to na základě ochrany rodinného života a nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud však konstatoval, že zákonodárce má právo stanovit pravidla pro osvojování a zároveň bránit tomu, aby tato pravidla byla obcházena prostřednictvím zahraničních právních úprav.

Projednávaný případ se týkal českého občana a jeho partnera z Trinidadu a Tobaga, kteří žili ve Spojených státech. V New Jersey adoptovali dvě děti s americkým občanstvím. Pár se obával právních komplikací při cestách do České republiky, a proto požádal Okresní soud v Nymburce o uznání adopce. Soud však jejich žádost zamítl s odkazem na ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém, který zakazuje uznání rozhodnutí odporujících českému právu a veřejnému pořádku. Krajský soud v Praze, který řešil odvolání, došel k závěru, že tato podmínka je neústavní, protože neumožňuje reflektovat skutečný stav věcí a chránit rodinný život adoptovaných dětí. Obrátil se proto na Ústavní soud, který však návrh zamítl a potvrdil, že český právní řád má v této oblasti jasně stanovené limity.

Podle platného práva může být zahraniční adopce uznána pouze tehdy, pokud je v souladu s českými zákony a veřejným pořádkem. To znamená, že české úřady nepřijmou adopci uskutečněnou stejnopohlavním párem, pokud oba partneři nejsou v českém právním systému považováni za právoplatné rodiče. V praxi to znamená, že pokud je dítě adoptováno v zahraničí pouze jedním z partnerů, například biologickým otcem nebo jediným právním rodičem, jeho rodičovství bude v ČR uznáno. Druhý partner však nebude mít žádná právní práva ani povinnosti vůči dítěti.

Tato situace přináší pro stejnopohlavní páry zásadní právní nejistoty. Pokud druhý partner není právně uznán jako rodič, vznikají problémy nejen při zajišťování péče o dítě, ale i při základních administrativních úkonech, jako je zápis dítěte do školy, rozhodování o zdravotní péči nebo cestování do zahraničí.

Současná legislativa naznačuje, že uznání zahraniční adopce může být možné v případě, že jeden z partnerů vystupuje jako jediný adoptivní rodič. Tato situace však neřeší otázku plné právní ochrany obou partnerů a jejich dětí. Mnozí odborníci, včetně právníků a ochránců lidských práv, upozorňují, že tento stav je v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, které by mělo mít nárok na právní ochranu obou rodičů.

I když novela zákona z roku 2025 přinesla některá zlepšení v oblasti práv stejnopohlavních párů, otázka uznávání zahraničních adopcí zůstává nadále otevřená a vyžaduje širší společenskou i politickou diskusi.

Co když partnerství nevyjde?

Stejně jako jakékoliv jiné soužití dvou osob, nemusí ani svazek dvou osob stejného pohlaví trvat věčně, a rozchod partnerů je reálnou možností. Doposud se proces ukončení registrovaného partnerství lišil od rozvodu manželství svou jednoduchostí a rychlostí. Partneři podávali návrh k soudu na zrušení partnerství, přičemž celý proces byl často formální a méně komplikovaný než rozvod. S novelou zákona účinnou od roku 2025 se však pravidla mění a ukončení partnerství se nyní více přibližuje klasickému rozvodovému řízení. Tato změna má zajistit větší právní ochranu a jasná pravidla, zejména v situacích, kdy je třeba řešit otázky péče o děti nebo majetkové spory.

V případech, kdy partneři společně pečují o dítě, například v rámci přiosvojení, musí soud při ukončení partnerství rozhodnout o uspořádání péče o dítě. Postup je obdobný jako u rozvodu manželství. Soud zvažuje svěření dítěte do výlučné péče jednoho z partnerů, střídavou péči nebo jinou formu péče, vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Klíčovým kritériem při rozhodování je zachování stability a zajištění emoční i materiální péče pro dítě. Soud také upravuje styk druhého partnera s dítětem a případné výživné, které je povinen hradit partner, jenž nemá dítě ve své péči.

Další zásadní změnou je způsob řešení majetkových vztahů při ukončení partnerství. Novela zákona zavádí pravidla obdobná těm, která platí pro manžele při rozvodu. Pokud partneři během svého soužití nabyli společné jmění, například nemovitosti, úspory nebo jiné hodnotné majetky, musí být toto jmění vypořádáno. V případě dohody mohou partneři majetek rozdělit podle vlastních preferencí. Pokud se však nedohodnou, rozhodne o rozdělení soud, který zohlední především podíl každého z partnerů na společném jmění, jejich potřeby i další relevantní okolnosti.

Vedle majetkových otázek mohou vznikat spory ohledně bydlení. Například pokud partneři společně obývali nemovitost, kterou jeden z nich vlastnil, může soud rozhodnout o dočasném setrvání druhého partnera v nemovitosti, a to s ohledem na jeho situaci nebo potřeby dětí. Tyto případy jsou obvykle řešeny individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.

Nová úprava klade důraz na to, aby bylo ukončení partnerství transparentní a spravedlivé, avšak zavedení formálních pravidel přináší i vyšší administrativní a časové náklady. Stejnopohlavní partneři nyní musejí počítat s tím, že ukončení jejich svazku nebude tak rychlé jako dříve a může vyžadovat aktivní účast u soudu, především pokud se nedokážou dohodnout na klíčových otázkách spojených s dětmi nebo majetkem.

Příběh z advokátní praxe

Jaké právní problémy přináší odlišné právní úpravy homosexuálních svazků napříč Evropou, poznalo již několik klientů naší advokátní kanceláře, například Petr a David. Ti se poznali v roce 2010, kdy oba pracovali v mezinárodní společnosti se sídlem v Německu. Po několika letech vztahu se rozhodli svůj svazek zpečetit a v roce 2015 se vzali v Dánsku, jedné z prvních zemí, která umožnila manželství stejnopohlavních párů.

Když se o několik let později vrátili zpět do České republiky, zjistili, že jejich manželství zde není právně uznáváno. Aby mohli čerpat alespoň omezená práva, která český právní řád nabízí, nechali se v roce 2016 zaregistrovat jako partneři. O několik let později však jejich vztah začal skřípat. V roce 2023 se tedy rozhodli v České republice zrušit své registrované partnerství. Tento proces byl relativně jednoduchý a finančně nenáročný. Oba se domnívali, že tím je jejich právní svazek zcela ukončen.

Po zrušení partnerství se ale objevil zásadní problém. Petr řešil s advokátem naší advokátní kanceláře některé majetkové otázky v zahraničí a byl upozorněn na to, že jejich dánské manželství je stále právně platné. České zrušení partnerství totiž nemělo žádné důsledky pro jejich původní sňatek uzavřený v Dánsku. De facto byli stále manžely, alespoň z pohledu dánského práva. Tato situace je přinutila podniknout další právní kroky. Museli zahájit rozvodové řízení přímo v Dánsku, což zahrnovalo vyřízení mnoha administrativních formalit a náklady spojené s najmutím místního právníka. Celý proces trval téměř rok a stál je mnoho financí i úsilí.

Mohu chtít po bývalém partnerovi výživné?

Jednou z oblastí, kde se práva registrovaných partnerů podobají právům manželů, je otázka výživného po ukončení partnerství. Výživné může být přiznáno bývalému partnerovi za určitých podmínek, a to buď ve formě podpory v případě hmotné nouze, nebo jako kompenzace újmy způsobené rozchodem. Tato úprava reflektuje snahu o zajištění základní životní úrovně partnerů i po skončení jejich právního svazku.

Prvním případem, kdy může být výživné požadováno, je situace, kdy se jeden z bývalých partnerů ocitne v nouzi a není schopen se sám živit. Tato situace může nastat například z důvodu zdravotního postižení, dlouhodobé nemoci, ztráty zaměstnání nebo péče o dítě, která znemožňuje výkon zaměstnání. Výživné v tomto případě závisí na schopnosti a možnostech druhého partnera finančně přispět. Soud při rozhodování zohledňuje nejen aktuální majetkové a příjmové poměry obou stran, ale také délku trvání partnerství a míru vzájemné závislosti partnerů během soužití.

Druhým typem výživného, které může být požadováno, je tzv. sankční výživné. To může žádat ten partner, který se na rozvratu partnerství spíše nepodílel a který utrpěl závažnou újmu v důsledku rozchodu. Sankční výživné je forma kompenzace za nepříznivé následky rozchodu, například za ztrátu životní úrovně nebo příležitostí, které byly obětovány během trvání partnerství (například přerušení kariéry z důvodu péče o domácnost nebo podporu partnerovy kariéry). Tento druh výživného je časově omezen a může být přiznán maximálně na dobu tří let od ukončení partnerství.

Soud při rozhodování o výživném hodnotí celou řadu faktorů, mezi nimiž je klíčová ekonomická situace obou stran, příčiny rozchodu a celkové poměry v době trvání partnerství. Výživné není přiznáváno automaticky a bývalý partner, který jej požaduje, musí prokázat oprávněnost svého nároku. V některých případech může soud rozhodnout o jednorázovém finančním vyrovnání místo pravidelné měsíční platby, pokud to situace obou stran umožňuje a odpovídá jejich potřebám.