Já jsem vlastník a nemusím nic!

Co je vlastnictví?

Vlastnictví je nejsilnějším druhem věcného práva. Na rozdíl od závazkových práv (např. nájem, kupní smlouva), která působí jen mezi stranami kontraktu, působí vlastnictví vůči všem.
Vlastnické právo procházelo značným vývojem. V minulosti bývaly různé vrstvy i skupiny obyvatel často charakterizovány právě tím, zda smějí či nesmějí vlastnit například pozemek či jiný majetek. Vlastnictvím půdy mohlo být podmiňováno volební právo či občanství. A koneckonců ještě v době relativně nedávné bylo “soukromé vlastnictví” takřka zakázaný pojem, neboť vše bylo všech. Taková omezení jsou minimálně u nás už minulostí a nyní nás ve vlastnictví něčeho limituje zpravidla pouze výše vašeho konta.

Co vše tedy lze vlastnit?

Dá se říci, že vše, co někomu patří, tedy všechny věci hmotné i nehmotné, případně práva.
Vlastnictví hmotných věcí asi netřeba blíže představovat: vlastníkem auta, bytu nebo alespoň mobilního telefonu či kola je většina z nás. Vlastnit můžeme ale i různé patenty, práva, ochranné známky a jiné věci, které sice mohou být zaneseny někde na papíře či v elektronické databázi, ale obecně mají povahu nehmotnou. Zvláštní kategorii pak představují zvířata, která byla dlouho z hlediska práva za věci považována. Současný občanský zákoník je za věc nepovažuje, ovšem nějaká jeho ustanovení pro ně použít můžeme, například ustanovení o kupní smlouvě a podobně.

Druhy a formy vlastnictví

Vlastnictví můžeme dělit především z pohledu jeho subjektu – tedy kdo, resp. kolik osob určitou věc vlastní.

• Výlučné vlastnictví – kdy vlastník vlastní určitou věc celou a sám. Používá se často v kontextu společného jmění manželů – ke zdůraznění toho, že v rámci manželství určitá věc nespadá do společného jmění manželů (viz níže), ale náleží pouze jednomu manželovi. Nelze ale vyloučit použití tohoto pojmu i v jiném případě, kdy zdůrazňujeme, že nemá věc vlastníků více.
• Podílové spoluvlastnictví (též někdy nazýváno podílové vlastnictví) – znamená, že jedna věc náleží současně více osobám. Nepleťte si to ale se situací, kdy například nemovitost náleží družstvu či právnické osobě, v takovém případě o podílové spoluvlastnictví nejde. Jde například o to, že se svými dvěma bratry zdědíte společně byt po zesnulém otci a tak se stanete podílovými spoluvlastníky. V rámci podílového spoluvlastnictví je dle práva každý spoluvlastníkem celé nerozdělené věci a výše jednotlivých podílů pak určuje například podíl při hlasování (například vás oba bratři přehlasují v tom, jak s bytem naložit) či při rozdělování výnosů (například z pronájmu bytu atd.).
• Bezpodílové spoluvlastnictví (někdy bylo též nazýváno bezpodílové vlastnictví) – je dříve užívaný pojem, který byl později nahrazen pojmem “společné jmění manželů.” Jedná se o běžnou úpravu vlastnictví v rámci manželství (od níž se ovšem manželé mohou smluvně odchýlit).

Se spoluvlastnictvím nemá ovšem nic společného takzvané duplicitní vlastnictví. Jedná se vlastně o situaci, která by teoreticky ani neměla nastat, ale v praxi čas od času nastane, kdy jsou v katastru nemovitosti uvedeny k jedné a téže nemovitosti dva (výluční) vlastníci, aniž by tedy byli spoluvlastníky či manželi. Pokud jsou předkládány k zápisu různé listiny svědčící o vlastnictví různých osob k téže nemovitosti, tento katastrální úřad není oprávněn posuzovat jejich platnost a nemůže z toho důvodu odmítnout nějakou zapsat. Proto v takovém případě provede zápis tzv. duplicitního vlastnictví tak, že na samostatném listu vlastnictví vyznačí vlastnictví k dané nemovitosti ve prospěch všech, z rozporných listin vyplývajících vlastníků. Katastrální úřad by měl v takovém případě vyrozumět všechny osoby, kterých se daná skutečnost týká a vyzvat je k nápravě. Té je možné docílit prostřednictvím soudního sporu, nebo například jednostranným uznáním vlastnického práva jiné osoby.

U nemovitostí bývají zmiňovány ještě další formy vlastnictví. Někdy se setkáváme s pojmy soukromé či osobní vlastnictví (byt v osobním vlastnictví, či byt v OV). Zde ale nejde o nějaký speciální typ vlastnictví upravený zákonem – v daném případě se zpravidla zdůrazňuje, že nejde o družstevní vlastnictví. V tomto kontextu také hovoříme o “převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví.”

Pojmem soukromé vlastnictví můžeme také někdy odlišovat vlastnictví, které nenáleží státu, obci či krajům (event. i právnickým osobám).

Jak lze vlastnictví nabýt?

Způsobů nabytí vlastnictví je více:

• smlouvou (kupní, darovací, směnnou),
• rozhodnutím soudu (např. vypořádáním dědictví).
• či ze zákona (na základě skutečností uvedených v zákoně přivlastněním, nálezem, přírůstkem, zpracováním, vydržením atd).

Smluvní nabytí vlastnického práva je nejčastější. U věcí movitých se nabývá vlastnické právo již samotnou účinností smlouvy. V případě koupě věci v obchodě je podmínkou i předání věci.

Výhrada vlastnického práva je ujednání v kupní smlouvě, kterým si prodávající zajišťuje zaplacení kupní ceny. Díky němu se kupující stane vlastníkem až v okamžiku zaplacení kupní ceny. Do té doby je pouhým držitelem dané věci.

U nemovitostí, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, se vlastnické právo nabývá vkladem do příslušného katastru nemovitostí. K účinkům převodu vlastnického práva k nemovitosti proto dochází vždy zpětně k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.

Jak nás vlastnictví omezuje?

Jiří Lábus ve filmu Vlastníci svým sousedům říká: “já jsem vlastník a nemusím nic!” V tom ale nemá tak docela pravdu, protože nás různé okolnosti i právní normy omezovat mohou. Přímo v občanském zákoníku nalezneme sekci “omezení občanského práva”, která se dokonce přímo na sousedské vztahy vztahuje.

Stojí zde například, že vlastník se zdrží všeho, co působí, že, voda, kouř, pachy, hluk a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka. Jsou-li úmyslné, pak jsou zcela zakázány a v případě neúmyslných imisí se posuzuje jejich přiměřenost vzhledem k místním zvyklostem.

Svůj pozemek si také nesmíme upravit tak, že tím ohrozíme stabilitu (oporu) sousedního pozemku. S omezením vlastnického práva pak souvisí i možnost vstupu na sousedův pozemek například za účelem údržby nebo účelem hospodářským. Samozřejmě se tak musí dít v přiměřené míře. Jde o případy, kdy by například opadávající sousedova fasáda nešla opravit jinak, než z našeho vlastního pozemku.

S vlastnictvím bývá spojena také povinnost svou věc hlídat a zabezpečit, aby nemohla někomu ublížit. Pokud se tak stane, můžeme nést odpovědnost za škodu. Škodu může jiným způsobit například naše zvíře (jakkoli platí výše uvedené, že se nejedná o věc), ublížit mohou odpadávající kusy střechy ze zchátralé budovy. Máme také povinnost zabezpečit své vozidlo či zbraň, povinnost dodržet ve své budově či na svém pozemku protipožární a ekologické normy atd.). Vlastnictví svého majetku si tedy může užívat dle libosti, ale nesmíme přitom zapomínat na práva a zdraví ostatních.