Co už stát trestat nechce – a co naopak víc: změny kriminalizace od roku 2026

Když čas nehraje ve prospěch pachatele: prodloužení promlčení u vraždy

Jednou z nejvýraznějších změn novely trestního zákoníku účinné od ledna 2026 je prodloužení promlčecí doby u trestného činu vraždy. Zatímco dosavadní právní úprava stanovila promlčení trestní odpovědnosti u základních skutkových podstat vraždy na patnáct let, nově se tato doba prodlužuje na třicet let. Stát tím vysílá jasný signál, že u nejzávažnějších trestných činů nemá být plynutí času faktickým štítem proti trestní odpovědnosti.

Změna reaguje především na povahu samotného činu. Vražda představuje nevratný zásah do nejvyšší chráněné hodnoty – lidského života – a její následky nelze nijak napravit. Zákonodárce tak zdůrazňuje, že zájem společnosti na potrestání pachatele přetrvává i po dlouhých letech, a to bez ohledu na to, zda se jednání podařilo objasnit bezprostředně po jeho spáchání.

Důležitým argumentem pro prodloužení promlčecí doby je rovněž vývoj kriminalistiky a forenzních metod. Moderní technologie, zejména v oblasti DNA analýzy a práce s digitálními stopami, umožňují identifikovat pachatele i po několika desetiletích. Kratší promlčecí doba by v takových případech mohla vést k situaci, kdy je pachatel sice odhalen, ale již není možné jej trestně stíhat.

Nová úprava se tak přibližuje řešením známým z řady evropských států a potvrzuje trend posilování trestní odpovědnosti u nejzávažnější kriminality. Zatímco v jiných oblastech novela trestního zákoníku represi omezuje, u vraždy naopak jasně říká, že zde princip „zapomenutí“ nemá místo.

Zanedbání povinné výživy: trestní právo jen v krajních případech

Zcela odlišný přístup než u nejzávažnější kriminality volí novela trestního zákoníku u trestného činu zanedbání povinné výživy. Zde zákonodárce otevřeně vychází z poznání, že dosavadní trestněprávní řešení často neplnilo svůj účel. Přes vysoký počet odsouzení zůstával dluh na výživném neuhrazen, míra recidivy se dlouhodobě pohybovala kolem padesáti procent a pobyt pachatele ve vězení situaci dítěte zpravidla dále zhoršoval.

Nová úprava proto výrazně omezuje rozsah trestní represe. Trestní odpovědnost má nově přicházet v úvahu především tehdy, pokud neplacení výživného vystaví oprávněnou osobu, typicky nezletilé dítě, nebezpečí nouze. Trestní právo se tak vrací ke své roli krajního prostředku, který má zasáhnout až tam, kde selhávají jiné právní nástroje.

Změna je postavena na realistickém hodnocení dopadů trestu. U chronických neplatičů neměl opakovaný trestní postih preventivní efekt a další záznam v rejstříku trestů často vedl k ještě horší zaměstnatelnosti pachatele. Výsledkem byl začarovaný kruh, v němž narůstal dluh, zatímco dítě zůstávalo bez reálné ochrany.

Novela současně neznamená rezignaci státu na ochranu oprávněných osob. Těžiště ochrany se přesouvá do oblasti civilního práva a sociálních nástrojů, zejména prostřednictvím náhradního výživného a efektivnějšího vymáhání. Trestní právo má zasáhnout až tam, kde je ohrožena základní životní potřeba dítěte, nikoli jako automatická reakce na každý dluh.

Recidivní majetková kriminalita: méně paragrafů, více prostoru pro soud

Významnou změnou novely trestního zákoníku je zrušení samostatných recidivních skutkových podstat u vybraných majetkových trestných činů. Týká se to zejména krádeže, zpronevěry, podvodu a dalších obdobných deliktů, u nichž dosavadní úprava automaticky zpřísňovala trestní sazby pouze na základě předchozího odsouzení pachatele. Právě tato konstrukce byla dlouhodobě předmětem kritiky, a to jak z odborných, tak z kriminologických důvodů.

Dosavadní praxe ukázala, že represivní přístup založený na odstrašení nevedl ke snížení recidivy. Naopak často vedl k ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody i u bagatelnější majetkové kriminality, což v konečném důsledku zvyšovalo zatížení vězeňského systému, aniž by se zlepšila ochrana majetkových práv poškozených. Novela proto opouští automatismus a přesouvá posuzování recidivy zpět do roviny individuálního hodnocení konkrétního případu.

Zrušením samostatných recidivních skutkových podstat se zároveň snižují trestní sazby, zejména odstraněním jejich dolních hranic. Soud tak není nucen ukládat nepodmíněný trest jen proto, že zákon jinou možnost fakticky nepřipouštěl. Naopak získává prostor zohlednit povahu předchozí trestné činnosti, časový odstup, osobní poměry pachatele i jeho aktuální životní situaci.

Cílem změny není tolerance vůči opakované majetkové kriminalitě, ale racionálnější trestní reakce. Recidiva nezmizela z hodnocení závažnosti činu, přestává však být jediným a automatickým důvodem pro výrazně přísnější postih.

Drogy a realita praxe: rozdíl mezi výrobou a zpracováním

Významnou, byť veřejně méně nápadnou změnu přináší novela trestního zákoníku v oblasti tzv. drogových trestných činů. Reaguje tím na dlouhodobou kritiku soudní praxe, která vedla k disproporčně přísnému postihu osob, jež si omamné nebo psychotropní látky opatřovaly a upravovaly výlučně pro vlastní potřebu. Právě v těchto případech docházelo k trestní kvalifikaci jednání jako „výroby“, se všemi závažnými trestněprávními důsledky.

Nová úprava proto důsledně rozlišuje mezi pojmy výroba a zpracování. Za výrobu se má nově považovat pouze technologicky či chemicky náročnější proces, který zpravidla směřuje k distribuci nebo obchodování s drogami. Naproti tomu zpracování, typicky úprava vypěstovaných rostlin nebo hub do stavu způsobilého ke spotřebě pro vlastní potřebu, již nemá automaticky zakládat odpovědnost za závažný drogový trestný čin.

Smyslem této změny není liberalizace drogové politiky ani rezignace na trestní postih drogové kriminality. Cílem je odstranění nepřiměřených rozdílů v trestání, kdy byly osoby bez vazeb na drogový trh sankcionovány obdobně jako distributoři nebo výrobci ve velkém rozsahu. Novela tak reaguje na realitu užívání návykových látek a snaží se lépe odlišit společensky nebezpečné jednání od chování, které má primárně zdravotní a sociální rozměr.

Změny u drogových trestných činů zapadají do celkové koncepce novely: trestní právo má zasahovat tam, kde je to skutečně nezbytné, a nemá suplovat jiné nástroje regulace tam, kde represivní přístup selhává.

Shrnutí: jedna novela, dva směry

Novela trestního zákoníku účinná od ledna 2026 působí na první pohled rozporně: na jedné straně zpřísňuje postih nejzávažnější kriminality, na straně druhé trestní represi v některých oblastech výrazně omezuje. Právě v této kombinaci však spočívá její základní koncepce. Zákonodárce otevřeně opouští představu, že trestní právo má být univerzálním nástrojem řešení všech společenských problémů, a vrací se k pojetí trestní odpovědnosti jako výjimečného, krajního prostředku.

Zpřísnění u trestného činu vraždy jasně ukazuje, kde stát vidí hranici, za kterou nelze ustupovat. Ochrana lidského života a možnost potrestání pachatele i po dlouhé době má absolutní prioritu. Naopak u jednání, kde se dlouhodobě prokazovalo, že trestní postih nevede k žádoucím výsledkům – typicky u zanedbání povinné výživy, drogových deliktů pro vlastní potřebu nebo recidivní majetkové kriminality – dochází k omezení kriminalizace a k posílení jiných právních nástrojů.

Tento selektivní přístup neznamená rezignaci na odpovědnost pachatelů, ale snahu rozlišovat mezi skutečně nebezpečným jednáním a situacemi, kde trestní právo spíše prohlubovalo problémy, které mělo řešit. Novela tak klade důraz na funkčnost, proporcionalitu a smysluplnost trestní represe.

Výsledkem není „měkčí“ trestní právo, ale právo cílenější. Trest má chránit klíčové hodnoty společnosti a současně nezatěžovat systém tam, kde jiná řešení přinášejí lepší a spravedlivější výsledky.