Kdy je čin spáchaný z nedbalosti trestný?

Rychlý přehled: Čin spáchaný z nedbalosti je trestný jen tehdy, pokud trestní zákoník u konkrétní skutkové podstaty výslovně stanoví, že postačí nedbalost. Nestačí tedy, že někdo něco zanedbal nebo způsobil škodu. Musí jít o trestný čin uvedený v zákoně, musí být naplněny všechny jeho znaky, musí existovat zavinění alespoň z nedbalosti a zároveň musí být prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a následkem. Podle § 13 odst. 2 trestního zákoníku je jinak k trestní odpovědnosti potřeba úmyslné zavinění.

Co je zavinění v trestním právu

Zavinění je vnitřní vztah pachatele k tomu, co dělá, a k následku, který svým jednáním způsobí nebo může způsobit. V trestním právu nejde jen o to, že nastal škodlivý následek. Orgány činné v trestním řízení musí zkoumat také to, zda pachatel jednal úmyslně, z nedbalosti, nebo zda mu trestněprávní zavinění vůbec nelze přičíst.

Trestní zákoník stanoví, že trestným činem je protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně. K trestní odpovědnosti je zpravidla třeba úmyslné zavinění. Nedbalost postačí jen tehdy, pokud to trestní zákoník výslovně stanoví u konkrétního trestného činu.

Právě to je zásadní rozdíl oproti běžné představě. Nestačí, že někdo jednal neopatrně. Pokud skutková podstata trestného činu nedbalost nepřipouští, nemůže být pachatel za takový trestný čin odsouzen jen proto, že byl nepozorný.

Jinak je tomu u přestupků fyzických osob. U nich zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, stanoví opačný základ: k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění a postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nevyžaduje úmysl.

V praxi proto může stejné jednání skončit různě. Někdy půjde o trestný čin, jindy jen o přestupek nebo občanskoprávní odpovědnost za škodu. Rozhoduje konkrétní zákonná skutková podstata, závažnost následku, míra porušení povinnosti a společenská škodlivost.

Rozdíl mezi úmyslem a nedbalostí

Trestní zákoník rozlišuje dvě základní formy zavinění: úmysl a nedbalost.

U úmyslu pachatel buď chce porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, nebo ví, že svým jednáním takový následek může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Trestní zákoník výslovně doplňuje, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s možným následkem.

U nedbalosti pachatel následek způsobit nechce. Buď ví, že jej způsobit může, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se to nestane, nebo si riziko neuvědomí, ačkoliv vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Rozdíl mezi úmyslem a nedbalostí bývá v praxi složitý. Nejde jen o to, co obviněný tvrdí po činu. Policie, státní zástupce i soud posuzují celou situaci: způsob jednání, předchozí varování, odborné znalosti pachatele, použitý nástroj, délku trvání jednání, intenzitu porušení povinnosti i to, zda se pachatel snažil následku zabránit.

Například řidič, který v obci výrazně překročí rychlost a způsobí nehodu, obvykle nechce nikoho zranit. Přesto může nést trestní odpovědnost za nedbalostní trestný čin, pokud porušení pravidel silničního provozu vedlo k ublížení na zdraví, těžké újmě nebo smrti.

Naopak osoba, která na někoho opakovaně útočí nožem do životně důležitých částí těla, se jen těžko může hájit tím, že „nechtěla nic vážného způsobit“. Z okolností může soud dovodit úmysl, minimálně nepřímý.

Úmyslné jednání

Úmysl se dělí na přímý a nepřímý. Obě formy jsou pro trestní odpovědnost dostačující, pokud zákon vyžaduje úmyslné zavinění.

Přímý úmysl znamená, že pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit chráněný zájem. Typicky ví, co dělá, a právě takový výsledek sleduje.

Příklad: Muž si připraví páčidlo, rukavice a tašku, v noci vypáčí dveře obchodu a vezme z pokladny peníze. Chce se cizích peněz zmocnit a ví, že jedná protiprávně. Tady nepůjde o nedbalost, ale o úmyslné jednání.

Nepřímý úmysl znamená, že pachatel nemusí chtít následek jako hlavní cíl, ale ví, že jej může způsobit, a je s tím srozuměn. Trestní zákoník za srozumění považuje i smíření pachatele s tím, že může porušit nebo ohrozit chráněný zájem.

Příklad: Řidič po nehodě vidí, že sražený chodec leží v noci mimo vozovku, krvácí a nehýbe se. Přesto odjede, nezavolá pomoc a spoléhá jen na to, že ho„někdo najde“. U následků nehody se může řešit nedbalost, ale u neposkytnutí pomoci už může jít o úmyslné jednání, protože řidič ví o vážném nebezpečí a vědomě se rozhodne nepomoci.

Nepřímý úmysl se v praxi prokazuje obtížněji než přímý. Soud nemůže automaticky vycházet jen z toho, že pachatel byl lhostejný nebo nezodpovědný. Musí hodnotit všechny okolnosti dohromady.

Příklad: Při hádce muž vykřikne na souseda, že mu naboural auto a že ho snad „zabije“, a následně mu dá facku. Takové jednání může být protiprávní a v některém konkrétním případě případně i trestné, ale samotná slovní výhrůžka „smrtí“ a fyzický útok ještě automaticky neznamenají pokus vraždy. Posuzuje se intenzita útoku, použitý prostředek, místo zásahu, předchozí chování i následky.

V praxi často vidíme, že lidé podceňují právě rozdíl mezi „něco jsem nechtěl“ a „musel jsem vědět, že se to může stát“. Trestní právo nepracuje jen s tím, co pachatel zpětně popíše jako svůj záměr, ale s tím, co lze objektivně dovodit z jeho jednání.

Nedbalost: kdy už nestačí říct „to byla jen chyba“

Nedbalost neznamená pouhou smůlu. Trestní odpovědnost z nedbalosti přichází v úvahu tehdy, když pachatel poruší povinnost opatrnosti a způsobí následek, který mohl a měl předvídat.

Podle § 16 trestního zákoníku existují dvě základní formy nedbalosti: vědomá a nevědomá. Vedle nich zákon zná ještě hrubou nedbalost, která představuje závažnější formu nedbalostního jednání.

Aby šlo o trestný čin z nedbalosti, musí být splněno několik podmínek:

• trestní zákoník musí u daného trestného činu připouštět nedbalost,
• pachatel musí porušit konkrétní povinnost opatrnosti,
• následek musel být předvídatelný,
• pachatel mohl a měl jednat jinak,
• mezi porušením povinnosti a následkem musí být příčinná souvislost,
• čin musí dosahovat potřebné míry společenské škodlivosti.

Typicky se proto zkoumá, zda pachatel porušil dopravní předpisy, bezpečnostní pravidla, pracovní postupy, povinnosti vlastníka nemovitosti, pravidla péče o zvíře nebo odborné standardy určité profese.

Ne každé porušení povinnosti ale automaticky znamená trestný čin. Pokud někdo způsobí malou škodu bez újmy na zdraví, může se věc řešit občanskoprávně nebo jako přestupek. Trestní právo nastupuje až u závažnějších případů, kde nestačí odpovědnost podle jiného právního předpisu. Trestní zákoník výslovně říká, že trestní odpovědnost lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu.

Vědomá nedbalost

Vědomá nedbalost nastává tehdy, když pachatel ví, že může svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se to nestane.

Jinými slovy: riziko si uvědomuje, ale podcení ho. Řekne si například, že to „nějak zvládne“, že „se nic nestane“ nebo že „to už takhle dělal mnohokrát“.

Příklad: Majitel domu ví, že ze střechy se uvolňují tašky. Sousedé ho na to opakovaně upozorní, ale on opravu odkládá, protože předpokládá, že střecha ještě nějakou dobu vydrží. Při silném větru se část krytiny uvolní, spadne na chodník a zraní kolemjdoucího. Majitel nechtěl nikoho zranit, ale o riziku věděl a bez přiměřeného důvodu spoléhal, že k úrazu nedojde.

Další typický příklad je doprava. Řidič ví, že silnice je namrzlá, má sjeté pneumatiky a jede příliš rychle. Přesto pokračuje, protože spěchá a věří, že auto udrží. Pokud způsobí vážnou nehodu, může jít právě o vědomou nedbalost.

U vědomé nedbalosti je klíčové prokázat, že pachatel riziko skutečně vnímal. Důležité mohou být předchozí upozornění, odborná kvalifikace, zkušenosti, zjevnost nebezpečí nebo jeho vlastní vyjádření.

Nevědomá nedbalost

Nevědomá nedbalost nastává tehdy, když pachatel neví, že může svým jednáním způsobit trestněprávně významný následek, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl.

Tady je podstatné, že pachatel riziko skutečně nevnímal. Zákon mu ale přesto vytýká, že ho vnímat měl. Jinak se bude hodnotit laik, jinak profesionál. Jiná opatrnost se očekává od běžného chodce, jiná od lékaře, stavebního technika, řidiče autobusu nebo vedoucího pracovníka odpovědného za bezpečnost práce.

Příklad: Řidič po setmění vyjede bez rozsvícených světel. Nevšimne si, že vozidlo není vidět, a srazí cyklistu na krajnici. Nemusel chtít nikoho ohrozit a riziko si v danou chvíli nemusel uvědomit. Přesto měl a mohl vědět, že za snížené viditelnosti musí světla zapnout a že neosvětlené vozidlo může ohrozit ostatní.

Příklad z pracovního prostředí: Vedoucí pracovník nechá zaměstnance používat stroj bez ochranného krytu, protože si neuvědomí, že právě tento kryt je nezbytný pro bezpečný provoz. Pokud má přitom odpovídající funkci, školení a odpovědnost za bezpečnost, může se posuzovat, zda takové riziko měl a mohl předvídat.

Nevědomá nedbalost neznamená, že pachatel „o ničem nevěděl, a proto je automaticky bez odpovědnosti“. Právě naopak. Soud zkoumá, zda si riziko mohl a měl uvědomit podle konkrétní situace.

Hrubá nedbalost

Hrubá nedbalost je vyšší stupeň nedbalosti. Trestní zákoník ji vymezuje tak, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem.

Laicky řečeno jde o situace, kdy pachatel neporuší povinnost jen lehce nebo omylem, ale zjevně a výrazně ignoruje základní pravidla opatrnosti. Hrubá nedbalost se může projevit jak u vědomé, tak u nevědomé nedbalosti.

Příklad: Majitel odjede na delší dobu pryč a nechá psy zavřené bez dostatečného přístupu k vodě a krmivu. Pokud tím způsobí zvířeti smrt nebo trvalé následky na zdraví, může jít o zanedbání péče o zvíře z nedbalosti. Trestní zákoník u tohoto trestného činu výslovně pracuje s hrubou nedbalostí.

Hrubá nedbalost má význam i pro výši trestu nebo kvalifikovanou skutkovou podstatu. Například u některých trestných činů nestačí obyčejná nedbalost, ale zákon vyžaduje právě hrubé porušení pravidel nebo hrubou nedbalost.

Typické trestné činy z nedbalosti

Nedbalostní trestné činy se v praxi objevují hlavně tam, kde někdo poruší povinnost opatrnosti a způsobí vážnější následek.

Časté oblasti jsou zejména:

• dopravní nehody,
• pracovní úrazy,
• lékařská a jiná odborná pochybení,
• špatně zajištěné stavby, střechy nebo výkopy,
• požáry a jiné nebezpečné situace,
• zanedbání péče o zvířata,
• porušení důležitých bezpečnostních nebo provozních pravidel.

Trestní zákoník upravuje například usmrcení z nedbalosti podle § 143, těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 a ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148. U ublížení na zdraví z nedbalosti zákon vyžaduje mimo jiné porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení, funkce nebo uložené podle zákona.

Dalším příkladem je obecné ohrožení z nedbalosti podle § 273 trestního zákoníku. To může dopadat na situace, kdy někdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí například požárem, výbuchem, plynem, elektřinou nebo jiným podobně nebezpečným jednáním.

Nedbalostní trestné činy jsou podle § 14 trestního zákoníku vždy přečiny. To ale neznamená, že jsou bezvýznamné. I přečin může vést k trestu odnětí svobody, zákazu činnosti, peněžitému trestu, záznamu v rejstříku trestů nebo k povinnosti nahradit škodu.

V praxi se často řeší také vedlejší následky. U řidiče může jít o zákaz řízení. U lékaře, řidiče z povolání, technika nebo bezpečnostního pracovníka může mít odsouzení dopad na profesní oprávnění nebo další výkon práce.

Usmrcení a ublížení na zdraví z nedbalosti u autonehody

Dopravní nehody patří mezi nejčastější příklady trestných činů z nedbalosti. Řidič zpravidla nechce nikoho zranit ani zabít. Přesto může být trestně odpovědný, pokud poruší pravidla silničního provozu nebo jinou důležitou povinnost a způsobí tím závažný následek.

Vědomá nedbalost: Řidič jede v hustém městském provozu výrazně nad povolenou rychlostí. Ví, že porušuje pravidla a že v okolí jsou přechody, školy a chodci. Spoléhá ale, že má auto pod kontrolou. Při prudkém brzdění srazí dítě na přechodu. Pokud jsou splněny další zákonné podmínky, může být odpovědný za nedbalostní trestný čin.

Nevědomá nedbalost: Řidič se v noci rozjede bez světel, protože si nevšimne, že nejsou zapnutá. Přehlédne cyklistu a způsobí mu těžká zranění. Riziko si v tu chvíli neuvědomil, ale měl a mohl vědět, že za tmy musí být vozidlo osvětlené.

Hrubá nedbalost: Řidič usedne za volant po požití alkoholu, jede rychle, nevěnuje se řízení a vjede do protisměru. Pokud způsobí smrt nebo těžkou újmu na zdraví, může soud hodnotit jeho jednání jako zvlášť závažné porušení pravidel opatrnosti. Záleží ale vždy na konkrétních okolnostech, míře alkoholu, způsobu jízdy, příčinné souvislosti i následku.

U dopravních nehod se velmi pečlivě posuzuje, zda právě porušení povinnosti řidiče vedlo k následku. Nestačí jen konstatovat, že se stala nehoda. Je třeba zjistit, kdo porušil jakou povinnost, zda bylo možné nehodě zabránit a zda následek nebyl způsoben jinou okolností.

Například u nehody chodce a řidiče se může řešit rychlost vozidla, viditelnost, chování chodce, stav vozovky, reakční doba, technický stav auta i znalecký posudek z oboru dopravy. Právě znalecké posudky často rozhodují o tom, zda půjde o trestní odpovědnost, přestupek, nebo nešťastnou událost bez zavinění.

Jak se nedbalost prokazuje

Prokázat nedbalost neznamená jen ukázat na výsledek. To, že někdo utrpěl újmu nebo vznikla škoda, samo o sobě nestačí.

Orgány činné v trestním řízení obvykle zkoumají zejména:

• jaká konkrétní povinnost měla být porušena,
• z čeho tato povinnost vyplývala,
• zda ji pachatel mohl splnit,
• zda byl následek předvídatelný,
• zda mezi porušením povinnosti a následkem existuje příčinná souvislost,
• zda nezasáhla jiná okolnost, která následek způsobila nebo významně ovlivnila,
• zda nejde jen o občanskoprávní nebo přestupkovou odpovědnost.

U odborníků se přihlíží k jejich profesi, zkušenostem a pravidlům daného oboru. U řidiče z povolání se očekává jiná míra pozornosti než u člověka, který řídí výjimečně. U lékaře, stavebního dozoru nebo provozovatele technického zařízení se bude zkoumat odborný standard.

Nejčastější chyba v praxi je, že obviněný po události tvrdí jen „nechtěl jsem“. To ale u nedbalosti není rozhodující. U nedbalostních trestných činů se právě předpokládá, že pachatel následek nechtěl. Podstatné je, zda ho mohl a měl předvídat a zda porušil povinnost opatrnosti.

Zavinění a nepříčetnost

Zvláštní otázkou je nepříčetnost. Podle § 26 trestního zákoníku není trestně odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání.

Nepříčetnost tedy neznamená jen obecnou diagnózu nebo omezení svéprávnosti. Rozhodující je stav pachatele v době konkrétního činu a jeho schopnost rozpoznat protiprávnost jednání nebo jednání ovládat. V praxi se tato otázka posuzuje zejména znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, případně psychologie.

Může jít o dlouhodobou duševní poruchu, ale i o krátkodobý stav, pokud splní zákonné podmínky. Příklad: Osobu postihne náhlý epileptický záchvat, při němž nekontrolovaně spadne do regálu, způsobí škodu a zraní dalšího zákazníka. Pokud skutečně nemohla své jednání ovládat ani rozpoznat jeho význam, nepůjde o trestní odpovědnost za nedbalostní čin.

Od nepříčetnosti je potřeba odlišit zmenšenou příčetnost. Podle § 27 trestního zákoníku je zmenšeně příčetný ten, kdo měl pro duševní poruchu v době činu podstatně sníženou schopnost rozpoznat protiprávnost nebo ovládat své jednání. Zmenšená příčetnost trestní odpovědnost sama o sobě nevylučuje, ale může mít význam pro ukládání trestu nebo ochranného opatření.

Alkohol, drogy a trestný čin opilství

Samostatnou kapitolou jsou případy, kdy se člověk přivede do stavu nepříčetnosti požitím alkoholu nebo jiné návykové látky. Tady zákon nepřipouští jednoduchou omluvu typu „byl jsem opilý, nic si nepamatuji“.

Trestní zákoník upravuje trestný čin opilství v § 360. Dopustí se ho ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se dopustí činu jinak trestného. Základní sazba je 3 až 10 let odnětí svobody, ale pokud je u činu jinak trestného stanovena mírnější sazba, použije se tento mírnější trest.

Zákon zároveň stanoví, že úprava opilství ani nepříčetnosti se nepoužije, pokud se pachatel přivedl do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo pokud spáchal trestný čin z nedbalosti spočívající v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti.

Prakticky to znamená, že intoxikace může právní posouzení výrazně zkomplikovat. Jinak se bude posuzovat člověk, který se opil a v nepříčetném stavu něco zničil, jinak člověk, který se opil s plánem někoho napadnout, a jinak řidič, který po alkoholu usedne za volant a způsobí nehodu.

U alkoholu a drog proto nelze automaticky říct, že pachatel „neodpovídá, protože nebyl při smyslech“. Česká právní úprava počítá i s odpovědností za stav, do kterého se pachatel sám přivedl.

Kdy půjde jen o přestupek nebo náhradu škody

Ne každá nedbalost patří do trestního práva. To je důležité zejména v běžných životních situacích.

Pokud někdo například nepozorností rozbije cizí věc, způsobí menší škodu nebo poruší administrativní povinnost, často půjde spíše o občanskoprávní odpovědnost za škodu nebo přestupek. U přestupků fyzických osob přitom zpravidla postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nevyžaduje úmysl.

Trestní právo má být až krajním prostředkem. Podle zásady subsidiarity trestní represe se trestní odpovědnost uplatňuje jen v případech společensky škodlivých, kdy nestačí odpovědnost podle jiného právního předpisu.

Příklad: Člověk při stěhování z nepozornosti poškodí sousedovi dveře. Typicky půjde o náhradu škody. Pokud ale stavební firma hrubě poruší bezpečnostní pravidla, špatně zajistí výkop a dojde k těžkému zranění kolemjdoucího, může už jít o trestněprávní rovinu.

Rozdíl je v závažnosti následku, typu porušené povinnosti a míře předvídatelnosti. Proto je u hraničních případů vhodné posoudit nejen samotný následek, ale i celou skutkovou situaci.

Shrnutí

Čin spáchaný z nedbalosti je trestný pouze tehdy, když trestní zákoník u konkrétního trestného činu výslovně připouští nedbalostní zavinění. Základním pravidlem trestního práva je úmyslné zavinění; nedbalost je výjimka stanovená zákonem.

Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá. U vědomé nedbalosti pachatel riziko vnímá, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že následek nenastane. U nevědomé nedbalosti si riziko neuvědomuje, ačkoliv vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Hrubá nedbalost znamená zřejmou bezohlednost k požadavku náležité opatrnosti.

V praxi se nedbalostní trestné činy nejčastěji řeší u dopravních nehod, pracovních úrazů, požárů, zanedbání péče o zvíře nebo porušení důležitých bezpečnostních pravidel. Vždy je nutné zkoumat konkrétní povinnost, její porušení, předvídatelnost následku a příčinnou souvislost.