Právo udělit milost
Udělení milosti prezidentem republiky je pravomoc, kterou znaly již ústavy Československa. Prezident má velmi výjimečné právo zasáhnout do konkrétní kauzy, o níž rozhodovaly trestní soudy a zmírnit či prominout uložený trest. Případně může nařídit, aby nebylo trestní řízení vůbec zahájeno. Může odsouzeného také rehabilitovat.
Související služba
Procházíte trestním řízení nejste si jisti jeho výsledkem?
Posoudíme vaše šance na úspěch u soudu a postaráme se o vaše zastupování u soudu, kde budeme tvrdě vymáhat vaše práva.
Chci pomoci
- Při objednání služby přesně víte, co dostanete a kolik vás to bude stát.
- Vše zvládneme on-line nebo osobně v jedné z našich 5 kanceláří.
- 8 z 10 požadavků vyřešíme do 2 pracovních dnů.
- Pro každý právní obor máme specialistu.
Zákon ani ústava nespecifikují důvody, pro něž smí být milost udělena, lze tedy žádat takřka z jakýchkoliv důvodů, nejčastěji se k ní ovšem sahá z důvodů sociálních či zdravotních. Tedy například, když je odsouzený nevyléčitelně nemocen a trest odnětí svobody tak znamená v podstatě jistotu úmrtí ve vězení. Také v situacích, kdy by odnětí svobody znamenalo například tíživou situaci pro nezletilé děti, které jsou na odsouzeném existenčně závislé, bývá přistupováno k udělení milosti.
Známe však i jiné případy, kdy se prezident rozhodl udělit milost např. z důvodu pochybností o uděleném trestu či postupu orgánu činných v trestním řízení. Jde o kontroverzní kauzy ve věcech odsouzeného vraha Jiřího Kajinka či lánského lesníka Miloše Baláka.
Prezident o milosti rozhoduje samostatně, s výjimkou abolice (viz níže).
Náš právní systém zná přesněji uvedeno tři formy udělení milosti, které se liší svými předpoklady a následky:
- abolice – nařízení, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Obviněný má ovšem v zákonné lhůtě tří dnů od doručení usnesení o zastavení trestního stíhání právo výslovně trvat na tom, aby se v něm pokračovalo. V souvislosti s přímou volbou prezidenta se ovšem tato pravomoc prezidenta podmínila spolupodpisem předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, vláda je pak za ni odpovědná. Tato forma milosti je ze všech tří bezesporu nejkontroverznější. Nejenomže odsouzený není potrestán, pokud tedy na pokračování řízení sám netrvá, ale neproběhne zde vlastně ani (celé) soudní řízení a společnost se tak nemá šanci dozvědět, zda je dotyčný vinen či ne.
- agraciace – odpuštění nebo zmírnění dosud nevykonaného trestu. Jeho podmínkou je, že soudní řízení proběhlo a trest byl již uložen (a případně i započat). Trest může být buď zcela odpuštěn – typicky odsouzený nemusí jít do vězení. Druhou variantou je zmírnění trestu – například zkrácení trestu odnětí svobody u nepřiměřeně dlouhých trestů.
- rehabilitace – zahlazení odsouzení. I v případě, že byl už trest vykonán, lze udělit milost ve formě takzvané rehabilitace. Pak se na dotyčného pohlíží, jako by nebyl trestán, jeho trestní rejstřík je tedy čistý a ani z hlediska posuzování recidivy v trestním řízení se k předchozímu (rehabilitovanému) trestnému činu nepřihlíží.
Tip na článek
Tip: Jak probíhá trestní řízení„?Jaký je jeho průběh a jednotlivá stádia? Tím jsme se zabývali v našem samostatném článku.
Podání žádosti o milost
Žádost o milost může podat kdokoliv ve svůj prospěch i ve prospěch jiné osoby. Podává se v písemné podobě (případně v elektronické podobě přes datovou schránku) a adresuje se ministerstvu spravedlnosti. To je shromažďuje a připravuje k nim prezidentovi podklady, případně je předběžně vyhodnotí.
Žádost by měla obsahovat veškeré identifikační údaje o žadateli i osobě, které se týká (nejedná-li se o totožnou osobu). Dále je třeba označit soud a spisovou značku. Klíčové jsou důvody, proč by mělo být žádosti vyhověno (zejména sociální či zdravotní), případně dokumenty, kterými mohou být tvrzené skutečnosti doloženy.
Ministerstvo spravedlnosti na základě žádosti o milost posoudí veškeré okolnosti daného případu. Může si vyžádat vyjádření ošetřujícího lékaře, zda osoba, pro kterou je milost žádána, trpí závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život. Konečné rozhodnutí je v rukou prezidenta republiky.
Udělování milostí v minulosti
Prezidenti České republiky, počínaje Václavem Havlem, své pravomoci týkající se milostí do určité míry přizpůsobovali. Prezident Havel převedl pravomoc řešit a případně zamítat některé méně významné žádosti o milost na ministra spravedlnosti.
Tento princip nevyhovoval Václav Klausovi, který postup svého předchůdce zrušil a řízení o žádostech o milost proto v plné šíři prováděla Kancelář prezidenta republiky.
Miloš Zeman opět vrátil stav částečně zpět, když rozhodnul, že mu k posouzení mají být Ministerstvem spravedlnosti předávány žádosti pouze v případech, kdy žadatel trpí závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, tedy v takzvaných humanitárních případech. Jak je uvedeno výše, ne vždy tak ale jednal. Ministerstvo tedy postupuje Kanceláři prezidenta republiky k rozhodnutí pouze ty žádosti, které dané kritérium splňují. Není-li tomu tak, pak ministr spravedlnosti žádosti o milost zamítne. Řada výjimek z tohoto principu ovšem nakonec učiněno byla.
Kontroverzní milosti
Kontroverzní omilostnění mají na kontě všichni tři polistopadoví prezidenti.
Václav Havel udělil milost Martinovi Odložilovi, synovi gymnastky Věry Čáslavské. Hádka s jeho otcem se změnila ve fyzickou potyčku, jejímž následkem se otec uhodil do hlavy a zemřel. Soud Odložila nepravomocně poslal na čtyři roky do vězení, ale než o případu stačil rozhodnout odvolací soud, udělil mu prezident Václav Havel milost. Kontroverzní na případu byl jednak fakt, že nešlo o žádný mimořádný případ typu vážně nemocné osoby a zejména: jeho matka, Věra Čáslavská, byla Havlovou přítelkyní i poradkyní.
Václav Klaus má na kontě rovněž udělení nejméně jedné vysoce medializované milosti. Udělil ji jihlavskému podnikateli Zdeňkovi Kratochvílovi, který byl obviněn z tunelování několika firem. Jeho spolupachatelé dostali od soudu tresty odnětí svobody v délce mnoha let, Kratochvílovi ale již soud udělit trest nestačil. Václav Klaus jej předběhl s abolicí pro tohoto muže. Zdůvodnil to jeho vážným psychickým stavem, který mu ani neumožňuje chápat trestní řízení. Kratochvíl přitom i nadále podnikal a řídil velké podniky.
Miloš Zeman má svědomí několik zpochybňovaných milostí. První z nich se týkala doživotně odsouzeného Jiřího Kajínka, který sice svou vinu popíral a proslavil se i svým útěkem z vězení, z trestněprávního hlediska ovšem o jeho vině pochyb nebylo. Přesto si nebyl prezident jist jeho zaviněním a zbytek trestu mu odpustil.
Z relativně nedávné doby pak pochází omilostnění Miloše Baláka, ředitele Lesní správy Lány, formou prominutí a zahlazení nepodmíněného trestu odnětí svobody, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti. Stejně jako Kajínek, ani Balák nesplňoval podmínky, které si prezident pro udělování milostí sám uložil. Veřejnost chápala jako skutečný důvod udělení milosti blízký vztah prezidenta k odsouzenému. Zmíněná kauza dokonce vedla k úvahám senátorů o podání ústavní žaloby na prezidenta.
Převážnou přízeň veřejnosti si prezident Zeman získal, když udělil milost polskému manželskému páru Jaroslawovi a Karolíně Kordysovým, odsouzenému za nelegální obchody s psychotropní látkou. Přesto, že v dané kauze nebyli žádní poškození, uložil jim soud osm let vězení, což se jevilo široké veřejnosti jako příliš přísné, či nespravedlivé. Miloš Zeman jim zbytek jejich trestu odpustil, i když ani zde nebyly dány žádné “sociální” důvody.
Posledním příkladem, který jsme zmiňovali hned v úvodu, je udělení milosti Janě Nečasové (dříve Nagyové), odsouzené v případu zneužití Vojenského zpravodajství. V její kauze došlo k prominutí doby podmínky jejího trestu. Zdůvodnění, podle něhož od případu uběhlo již mnoho let a odsouzená se po tuto dobu chovala řádně, bylo veřejností vnímáno spíše jako ryze formální. Obdobných případů by se daly jistě najít tisíce, ale milosti prezidenta se nedočkají. Uvedené rozhodnutí, jímž Miloš Zeman završil svou sérii kontroverzních milostí, lze označit za postup, který směřuje proti smyslu institutu milosti a může zcela podlamovat důvěru veřejnosti v právní systém.
V souvislosti s prezidentskými volbami řešili někteří novináři, zda by si mohl nový případně prezident udělit milost sám sobě. Podle většiny ústavních právníků to však možné není, a to ani v případě, kdy není nutný spolupodpis předsedy vlády. Bylo by to totiž jednak v rozporu se samotným smyslem milosti, ale i s principy demokratického právního státu.