Progresivní daň, milionářská daň, solidární daň… Pojmy, které v médiích a na sociálních sítích vyvolávají hodně emocí, ale už méně jasných informací. Často se ptáte, jestli se vás progresivní daň z příjmu týká, jak přesně funguje progresivní zdanění v ČR a jak si český systém stojí ve srovnání s progresivním zdaněním v Evropě.
V tomto článku se podíváme na to, co je přesně progresivní daň a jaký je rozdíl mezi rovnou a progresivní daní. Ukážeme si také, jak do současného systému zapadá dnes již zrušená solidární daň. Podíváme se rovněž na to, jak vypadá progresivní zdanění v Evropě a kde se v tomto srovnání nacházejí české sazby. Na závěr si shrneme, co si máte v praxi pohlídat, ať už jste zaměstnanci, OSVČ, nebo pronajímatelé.
Progresivní daň znamená, že čím vyšší máte příjmy, tím vyšší sazbou se zdaňuje jejich část.
Důležité je pochopit jednu věc, u které lidé často zbytečně propadají panice: vyšší sazba se nikdy zpětně neuplatní na celý váš příjem, ale pouze na tu část, která překročí stanovený limit. Pokud se tedy svým příjmem přehoupnete přes hranici pro vyšší sazbu, nepřijdete o část výdělku jen proto, že jste limit překročili – pouze menší výsek vašeho příjmu nad tuto hranici podléhá vyššímu procentu.
Z toho plyne rozdíl mezi mezní a efektivní sazbou daně. Mezní sazba daně je ta, která se uplatní na poslední, tedy nejvyšší část vašeho příjmu. Pokud například spadáte do 23% sazby, mezní sazba je právě 23 %, protože touto sazbou se zdaňuje jen „horní“ část nad limitem. Naproti tomu efektivní sazba daně je průměr – vyjadřuje, kolik procent z celkového ročního příjmu ve skutečnosti na dani odvedete. Proto může být efektivní sazba třeba jen 16–18 %, i když část vašich příjmů spadá do 23% pásma.
Když tedy slyšíte, že progresivní sazba daně je 23 %, rozhodně to neznamená, že člověk s vyšším příjmem odvádí 23 % z celého svého příjmu.
Nejste si jistí, jak správně postupovat v oblasti daní, abyste nešlápli vedle? Pomůžeme vám zorientovat nejen v zákoně, ať už jde o řešení konkrétní daňové situace, přípravu na kontrolu ze strany finančního úřadu či obranu před soudem.
V české debatě se často srovnává rovná a progresivní daň. Hodí se proto krátký exkurz do historie:
Od roku 2008 Česko zavedlo takzvanou rovnou daň 15 % ze mzdy. Jenže to mělo háček: daň se nepočítala z hrubé mzdy, ale z tzv. superhrubé mzdy – tedy z hrubé mzdy navýšené o povinné odvody zaměstnavatele na sociální a zdravotní pojištění.
Výsledek? Na papíře byla rovná sazba 15 %, ale ve skutečnosti efektivní sazba daně u zaměstnanců vycházela kolem 20–21 %. Systém byl složitý, špatně srozumitelný a dlouhodobě kritizovaný.
Od roku 2013 zavedl stát pro nejvyšší příjmy tzv. solidární zvýšení daně, kterému se lidově začalo říkat „solidární daň“. Šlo o 7% přirážku k tehdy platné 15% sazbě daně z příjmů. Tato přirážka se neuplatňovala na celý příjem, ale pouze na tu jeho část, která přesáhla 48násobek průměrné mzdy. Solidární daň se vztahovala jen na příjmy ze zaměstnání a podnikání, nikoli na pasivní příjmy, jako jsou například příjmy z pronájmu nebo některé kapitálové příjmy. V roce 2020 byla hranice pro vznik solidární daně zhruba 1 672 080 Kč ročně, takže dopadala opravdu jen na část nejvyšších výdělků.
Právě v této době se začalo mluvit o takzvané „milionářské dani“. Ve skutečnosti však nešlo o samostatnou novou daň, ale pouze o solidární zvýšení stávající daně z příjmů nad určitý limit. Solidární daň se promítala i do daňového přiznání – pokud poplatník překročil stanovený limit, uváděl v přiznání zvlášť tzv. solidární daňovou povinnost a prováděl samostatný výpočet solidární daně z části příjmů nad touto hranicí.
K 1. 1. 2021 došlo v oblasti zdanění příjmů fyzických osob k významné reformě. Nejprve se zrušila superhrubá mzda, tedy způsob výpočtu daně ze mzdy, který vycházel z hrubé mzdy navýšené o odvody zaměstnavatele. Současně s tím se zrušila také solidární daň, tedy solidární zvýšení daně pro nejvyšší příjmy. Namísto toho zákonodárce zavedl dvě daňová pásma – 15 % a 23 % – podle výše základu daně.
Tím formálně skončila éra tzv. rovné daně a Česko se vrátilo k progresivnímu zdanění. Progresivní daň z příjmu se nyní uplatňuje prostřednictvím dvou sazeb: nižší sazba 15 % platí do určité hranice základu daně a vyšší sazba 23 % se uplatní pouze na část základu, která tuto hranici přesahuje. Pro poplatníky s vyššími příjmy tak představuje 23% pásmo jakousi novou podobu dřívější solidární přirážky.
Pojďme k tomu, co vás zajímá nejvíc: jak přesně vypadá progresivní zdanění v ČR v roce 2025 a kdy zaplatíte progresivní daň.
Pro rok 2025 platí, že daň z příjmů fyzických osob má dvě sazby. Základní sazba daně činí 15 % a vyšší progresivní sazba daně je 23 %. Nižší 15% sazba se uplatní na příjmy (přesněji na celkový základ daně) do stanoveného limitu, zatímco vyšší 23% sazba dopadá pouze na tu část základu daně, která tento limit přesahuje.
Hranice pro vstup do 23% sazby se určuje jako 36násobek průměrné mzdy. Pro rok 2025 byla průměrná mzda stanovena na 46 557 Kč, takže roční limit pro uplatnění 23% sazby činí 1 676 052 Kč. U zaměstnanců tomu odpovídá orientační měsíční hranice pro progresivní zdanění 139 671 Kč hrubé mzdy, což je trojnásobek průměrné mzdy pro účely měsíčního zdanění.
Pro rozdělení na 15 % a 23 % je rozhodný základ pro výpočet daně, tj. základ daně snížený o nezdanitelné části základu daně a odčitatelné položky (typicky dary, úroky z úvěru na bydlení, penzijní/životní pojištění apod., pokud splní podmínky).
Přečtěte si, jaké máme slevy na dani a odčitatelné položky.
V praxi to znamená, že pokud váš celkový základ daně za rok 2025 nepřesáhne 1 676 052 Kč, zdaníte celý tento základ jednotnou sazbou 15 %. Jakmile se součet vašich základů daně přehoupne nad tuto hranici, daň se rozdělí na dvě části:
Právě toto rozdělení je podstatou progresivního zdanění – vyšší sazba se vždy týká jen „horního patra“ příjmů, nikoli celého výdělku.
Mnoho lidí se stále obává, že jakmile svými příjmy překročí limit pro vyšší sazbu, vyplatí se jim raději nevydělávat víc. Ve skutečnosti jde o mýtus. Vyšší 23% sazba se vždy týká pouze té části základu daně, která přesahuje limit 1 676 052 Kč, zatímco příjmy do limitu se i nadále daní pouze 15 %.
Ani v případě velmi vysokých příjmů už neexistuje žádná samostatná solidární daň – tedy žádná dodatečná 7% přirážka k dani z příjmů se za rok 2025 neplatí. To, co někteří stále hledají pod názvem „solidární daň“, je ve skutečnosti právě vyšší 23% sazba daně z příjmů, která se uplatňuje pouze na tu část daňového základu, jež v roce 2025 přesáhne hranici 1 676 052 Kč.
Podívejme se, jak progresivní daň funguje na konkrétních příkladech. Čísla lehce zaokrouhlíme, aby bylo jasné, jak princip funguje. Reálný výpočet samozřejmě vychází z přesných částek, zákonného způsobu zaokrouhlování a zohledňuje všechny slevy a odčitatelné položky podle vaší konkrétní situace.
Představme si zaměstnance, který má hrubou mzdu 60 000 Kč měsíčně a žádné další zdanitelné příjmy. Jeho roční základ daně (pokud pomineme speciální situace) vychází přibližně na 60 000 × 12, tedy 720 000 Kč. Tato částka leží hluboko pod limitem 1 676 052 Kč pro vyšší sazbu daně, takže celý tento základ se zdaní pouze sazbou 15 %.
Daň před uplatněním slev tak vychází zhruba na 108 000 Kč. Následně se uplatní základní sleva na poplatníka ve výši 30 840 Kč ročně. Výsledná roční daň je tedy výrazně nižší než 108 000 Kč a po přepočtu na jednotlivé měsíce odpovídá částkám, které vidíte na své výplatní pásce.
Teď si vezměme osobu samostatně výdělečně činnou, která má po odečtení výdajů (ať už skutečných, nebo paušálních) roční základ daně 2 000 000 Kč. V takovém případě se uplatní obě sazby daně. Část základu daně do 1 676 052 Kč podléhá sazbě 15 %, zatímco zbytek, tedy 2 000 000 – 1 676 052 = 323 948 Kč, se daní sazbou 23 %. Po provedení výpočtu vyjde daň před slevami zhruba na 325 916 Kč. I zde se uplatní základní sleva na poplatníka 30 840 Kč, takže konečná daňová povinnost se sníží přibližně na 295 000 Kč.
Na tomto příkladu je dobře vidět, jak funguje efektivní sazba daně. I když část příjmu spadá do 23% pásma, poplatník neplatí 23 % z celého dvoumilionového základu. Pokud si spočítáme podíl daně na celém základu (295 000 / 2 000 000), vyjde efektivní sazba přibližně na 14,7 %. Progresivní daň tak ve skutečnosti zatěžuje přísněji pouze část příjmů nad limitem, zatímco větší část příjmu je i u velmi dobře vydělávajících osob stále zdaněna nižší, 15% sazbou.
Ano. Daňová sazba se aplikuje na základ daně, ale teprve potom přichází na řadu slevy na dani (typicky sleva na poplatníka). U části lidí může sleva významně snížit výslednou daňovou povinnost bez ohledu na to, že horní patro spadá do 23% sazby.
Ano, ale jen zákonnými nástroji (nezdanitelné části a odčitatelné položky, pokud splníte podmínky). Typicky jde o dary, úroky z úvěru na bydlení, penzijní produkty apod.
Ano – například když se do 23% zálohy promítl jednorázový příjem, ale ročně se ukáže, že roční základ daně nepřesahuje hranici pro 23% sazbu, případně roční slevy/odpočty sníží výslednou daň, takže vznikne přeplatek.
Odpověď se na první pohled zdá jasná: máme přece progresivní daň, takže kdo vydělává víc, musí logicky odvádět státu vyšší podíl. Není to ale tak jednoduché. Nejde totiž jen o samotnou daň z příjmu, ale o kombinaci daně a odvodů na sociální a zdravotní pojištění, která dohromady vytváří celkové zatížení příjmu. A právě v této kombinaci se objevuje jev, kterému se říká degrese – tedy opak progrese.
Na papíře opravdu máme progresivní zdanění: část základu daně se zdaňuje sazbou 15 % a příjem nad určitý limit pak podléhá vyšší, 23% sazbě. U samotné daně z příjmu tedy platí, že bohatší zaplatí nejen více v korunách, ale u „horní“ části příjmů i větší procento. Jenže daň není jediná povinná platba. Velkou roli hraje hlavně sociální pojištění, které má (na rozdíl od daně) strop. To znamená, že od určité výše příjmu se z té „špičky“ už žádné sociální pojištění neplatí.
Konkrétně: u sociálního pojištění existuje tzv. maximální vyměřovací základ, lidově strop. Jakmile součet vašich relevantních příjmů překročí 48násobek průměrné mzdy, z částky nad touto hranicí už sociální pojištění vůbec neodvádíte. Naproti tomu hranice, od které se uplatní vyšší 23% sazba daně z příjmu, je stanovená níže, na úrovni 36násobku průměrné mzdy.
Právě tento rozdíl mezi 36násobkem (hranice pro 23% daň) a 48násobkem (strop pro sociální pojištění) způsobuje, že poplatníci s velmi vysokými, ale ještě ne úplně extrémními příjmy mohou být v souhrnu zatíženi více než ti úplně nejbohatší.
Představte si dvě osoby: první má roční příjem těsně nad 36násobek průměrné mzdy, takže část jejího základu spadá do 23% daně a zároveň stále platí sociální pojištění z celé mzdy. Druhá osoba má příjem vysoko nad 48násobkem průměrné mzdy. I u ní se samozřejmě uplatní 23% sazba daně z příjmu, ale ze špičky jejího příjmu už se neplatí sociální pojištění vůbec. Výsledkem je, že průměrná (efektivní) sazba zdanění a odvodů může být u druhé, bohatší osoby jen o něco vyšší nebo dokonce mírně nižší než u první.
Když tedy v médiích čtete, že ti úplně nejbohatší u nás neplatí o tolik víc než lidé s jen výrazně nadprůměrnou mzdou, nejde o to, že by neplatili vysoké daně, ale o to, že progrese daně naráží na limity pojistného.
Debata o daních velmi často sklouzává k jednoduchým větám typu: „V Evropě mají bohatí mnohem vyšší daně než u nás,“ případně naopak: „Všude se daně snižují, jenom u nás se škrtí a daní.“ Realita je ale mnohem pestřejší. Jednotlivé státy se liší nejen výší nejvyšší sazby daně z příjmů fyzických osob, ale i tím, od jaké úrovně příjmu se tato sazba uplatní, jaké existují slevy, odpočty a hlavně jak vysoké jsou odvody na sociální a zdravotní.
Když se podíváme čistě na nejvyšší nominální sazby daně z příjmů fyzických osob v evropských zemích, zjistíme, že průměrný strop v zemích OECD v Evropě se pohybuje zhruba okolo 40–45 %. Některé země mají sazby výrazně nad tímto průměrem a patří dlouhodobě mezi daňově přísnější vůči nejvyšším příjmům.
Typickými příklady jsou například Dánsko, kde se lze kombinací státní a místní daně dostat až někam k hranici kolem 55 %, Francie, která má horní sazbu daně rovněž přes 50 %, a Rakousko, kde se nejvyšší sazba u velmi vysokých příjmů pohybuje podobně v pásmu nad 50 %.
Tyto země sází na myšlenku, že opravdu vysoké příjmy by měly přispívat do veřejných rozpočtů nadprůměrně. Zároveň však často nabízejí rozsáhlý a kvalitní systém veřejných služeb – od školství, přes zdravotnictví až po sociální zabezpečení.
Nejste si jistí, jak správně postupovat v oblasti daní, abyste nešlápli vedle? Pomůžeme vám zorientovat nejen v zákoně, ať už jde o řešení konkrétní daňové situace, přípravu na kontrolu ze strany finančního úřadu či obranu před soudem.
Na opačné straně spektra najdeme státy, které zvolily politiku nízkých a často rovných sazeb daně. Typickým příkladem jsou Bulharsko a Rumunsko, kde dlouhodobě funguje rovná daň přibližně kolem 10 %. K nim se přidávají i další země, které používají jednotnou (rovnou) sazbu daně z příjmu, obvykle v rozmezí zhruba 12–20 %.
Tyto státy se snaží být v rámci Evropské unie a širšího regionu daňově atraktivní – jak pro jednotlivce, tak pro firmy. Nízké sazby mají podpořit investice, podnikání a přilákat vysoce kvalifikované pracovníky, ale zároveň to často znamená menší prostor pro štědrý sociální stát, pokud to nevyvažuje jiná daňová struktura (např. vyšší DPH nebo majetkové daně).
A teď k českému systému. Česká republika má dvě sazby daně z příjmů fyzických osob – 15 % a 23 %. Když tuto horní sazbu 23 % porovnáme s ostatními evropskými státy, vychází z toho několik důležitých závěrů. Sazba 23 % patří k vůbec nejnižším „stropům“ mezi evropskými zeměmi OECD, zatímco řada západoevropských států pracuje s horními sazbami v rozmezí 40–50 % i více. Na druhé straně najdeme také země s podobně nízkými či ještě nižšími sazbami, u nichž však často jde o jednu rovnou, neprogresivní sazbu, která se uplatní na celý příjem bez daňových pásem.
Jinými slovy, pokud se díváme čistě na samotnou výši horní sazby daně z příjmu, působí Česká republika jako relativně mírný daňový stát, zejména ve srovnání se západní a severní Evropou.
Z praktického hlediska ale nesmíme zapomenout na jednu zásadní věc: samotná nominální sazba daně z příjmů, nám ještě neřekne, jak vysoké je celkové zatížení našich příjmů. Do výsledku totiž výrazně promlouvají i další položky – především sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnancem, odvody, které za zaměstnance platí zaměstnavatel, různé zákonné stropy a limity (například maximální vyměřovací základ pro sociální pojištění) a také systém slev a odpočtů, které mohou skutečně zaplacenou daň výrazně snížit.
V některých státech proto může být nejvyšší sazba daně na papíře velmi vysoká, ale zároveň jsou zde nižší odvody na pojištění nebo štědřejší slevy a odpočty, takže konečné zatížení příjmů není tak dramatické, jak by samotná sazba naznačovala. Naopak jinde (a to je do určité míry i český případ) může být horní sazba formálně nízká, například zmíněných 23 %, ale celkové břemeno výrazně zvyšují právě povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění.
Proto platí, že Česká republika má sice progresivní zdanění s relativně nízkou horní sazbou, ale jakmile k této dani připočteme povinné odvody, celkové zatížení příjmu už v mezinárodním srovnání nepůsobí zdaleka tak nízkým dojmem, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Progresivní daň z příjmu se netýká jen klasické zaměstnanecké mzdy. Základ daně tvoří součet několika dílčích základů podle zákona o daních z příjmů – patří sem příjmy ze zaměstnání, z podnikání, z nájmu i některé kapitálové příjmy. Pokud tedy máte více druhů příjmů, všechny se v zásadě sečtou do jednoho celkového základu, na který se pak uplatní buď pouze 15% sazba, nebo kombinace 15 % a 23 %.
U zaměstnanců se daň obvykle řeší průběžně každý měsíc. Daň se strhává formou zálohy přímo ze mzdy a o výpočet se stará zaměstnavatel. Ten standardně uplatňuje sazbu 15 % na příjmy do měsíčního limitu a jakmile hrubá mzda tento limit překročí, začne se z částky nad limit během roku uplatňovat i vyšší 23% sazba.
Na konci roku pak proběhne konečné vypořádání – buď formou ročního zúčtování daně provedeného zaměstnavatelem, nebo prostřednictvím daňového přiznání, pokud máte složitější situaci (například více zaměstnavatelů, vedlejší příjmy apod.). V praxi to znamená, že většina běžných zaměstnanců se s progresivní sazbou setká jen tehdy, pokud mají opravdu vysokou mzdu nebo další příjmy.
U osob samostatně výdělečně činných je situace odlišná. Základ daně u OSVČ je rozdíl mezi příjmy a výdaji – a to buď skutečnými (vedenými v účetnictví či daňové evidenci), nebo výdaji uplatněnými paušálem. Z takto spočítaného základu se následně vypočítá daň: část do limitu se daní sazbou 15 % a část nad limit se zdaňuje 23 %.
OSVČ tak dopad progrese nejvíce pocítí v okamžiku, kdy mají vysoké zisky, typicky při úspěšném podnikání nebo výrazném růstu tržeb. Zásadní roli přitom hraje i volba způsobu uplatnění výdajů – právě u paušálních výdajů bývá základ daně často vyšší než u podnikatelů, kteří prokazují skutečné náklady. S progresivní sazbou daně pak ruku v ruce přichází také povinnost odvádět vyšší sociální a zdravotní pojištění, což se projeví v přehledech pro příslušné pojišťovny.
Specifickou oblastí jsou příjmy z pronájmu a z prodeje nemovitostí. Příjmy z pronájmu podle zákona o daních z příjmů tvoří samostatný dílčí základ, který se ale na konci opět přičítá k ostatním příjmům. Pokud tedy máte například vysokou mzdu a k tomu ještě významné příjmy z nájmu bytu či komerčních prostor, může právě tento součet posunout váš celkový základ daně nad hranici, od které se uplatní 23% sazba.
U prodeje nemovitosti platí, že v řadě případů je příjem z prodeje od daně osvobozen – typicky tehdy, pokud jste v nemovitosti určitou dobu bydleli nebo ji vlastnili po zákonem stanovenou minimální dobu. Pokud však podmínky pro osvobození nesplníte, stává se i příjem z prodeje součástí základu daně. U vyšší prodejní ceny tak může jít o značnou částku, která výrazně navýší váš celkový roční základ a může způsobit, že se vás začne týkat i progresivní 23% sazba.
Kdy platíte daň z příjmu z prodeje nemovitosti? Na to naleznete odpověď v dalším článku.
Progresivní daň z příjmu znamená, že vyšší sazba se nikdy neuplatní na celý váš příjem, ale jen na část základu daně nad stanovený limit. V Česku v roce 2025 fungují dvě pásma: 15 % do hranice 1 676 052 Kč základu daně (36násobek průměrné mzdy) a 23 % pouze z horní části nad tuto hranici. Proto je důležité rozlišovat mezní sazbu (např. 23 % na poslední část příjmu) a efektivní sazbu (průměr z celého příjmu), která bývá citelně nižší. Současně platí, že dřívější solidární daň (7% přirážka nad 48násobek průměrné mzdy) už byla zrušena.
V praxi se progrese může týkat nejen zaměstnanců s vysokou mzdou, ale i OSVČ a lidí s kombinací příjmů (např. mzda + nájem), protože dílčí základy se sčítají do jednoho celkového základu daně. Zároveň ale samotná daň z příjmu nevypovídá o celkovém zatížení: významně do něj vstupují sociální a zdravotní odvody a u sociálního pojištění navíc existuje strop (48násobek průměrné mzdy). To může vést k „degresi“ v souhrnu – tedy situaci, kdy velmi vysoké příjmy už z části nepodléhají sociálnímu pojištění, a průměrné zatížení se pak nemusí zvyšovat tak rychle, jak by naznačovala samotná progrese daně. Ve srovnání s Evropou pak Česko vychází s horní sazbou 23 % jako relativně mírné, ale celkový obrázek je potřeba hodnotit vždy i přes odvody, slevy a odpočty.
Ne. Ve veřejném zdravotním pojištění není strop (maximální vyměřovací základ) – byl zrušen a dnes se neuplatňuje.
Protože v řadě států existují místní daně, příspěvky, speciální přirážky a úplně jiné pojistné systémy. Proto se seriózně porovnává spíš celkové zatížení práce (tax wedge) než samotná horní sazba.
Roční zúčtování obvykle stačí, když máte příjmy ze zaměstnání od jednoho (nebo postupně více) zaměstnavatele a nejste povinni podat přiznání. Žádost je pak třeba podat nejpozději do 15. 2. Naopak přiznání typicky musíte podat při souběžných zaměstnáních u více plátců (zálohová daň) nebo při významnějších dalších příjmech (např. podnikání/nájem/ostatní příjmy nad limit).
Nejste si jistí, jak správně postupovat v oblasti daní, abyste nešlápli vedle? Pomůžeme vám zorientovat nejen v zákoně, ať už jde o řešení konkrétní daňové situace, přípravu na kontrolu ze strany finančního úřadu či obranu před soudem.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
