Může vás soud potrestat za šíření dezinformace?

Samotné šíření nepravdivé informace není v Česku automaticky trestné. Český právní řád nezná „dezinformaci“ jako samostatný trestný čin. Problém nastává až ve chvíli, kdy konkrétní výrok vyvolá paniku, podněcuje nenávist nebo zasáhne do práv konkrétní osoby či firmy. Postih může hrozit, pokud jde o šíření poplašné zprávy, pokud obsah poškozuje pověst konkrétní osoby nebo firmy, pokud dochází k podněcování nenávisti nebo diskriminaci nebo pokud má výrok velký dosah a reálný dopad. Záleží však na formě, kontextu, úmyslu a skutečném dopadu.

Nejste si jistí, jestli už jste „za hranou“ zákona? Nebo se někdo dopouští zásahu vůči vám? Pošlete nám konkrétní příspěvek, článek nebo video a stručný popis situace. Právně posoudíme, zda jde jen o chráněný názor, nebo už může jít o přestupek, civilní zásah do pověsti či trestný čin, a navrhneme nejrychlejší a nejefektivnější postup.

Dezinformace, propaganda a „alternativní weby“

V běžné řeči se pojmy dezinformace a propaganda často míchají, ale z hlediska práva (a budoucích sporů) je užitečné je aspoň pracovně rozlišit. Dezinformací se obvykle myslí sdělení, které je nepravdivé nebo zavádějící a je šířeno s cílem někoho ovlivnit – třeba změnit jeho názor, vyvolat strach, znevěrohodnit instituci nebo rozdělit společnost.

Propaganda je širší: Nejde jen o faktickou nepravdu, ale o soustavnou komunikaci, která má formovat postoje a často pracuje s emocemi, výběrem informací, zkratkami a opakováním. Zjednodušeně se dá říct, že propaganda může využívat i pravdivé informace, ale podává je tak, aby sloužily určitému cíli.

A kde jsou v tom alternativní weby? To je typicky marketingová nebo komunitní nálepka, nikoliv právní kategorie. Některé „alternativní“ weby zveřejňují názory, komentáře nebo investigativu – a nic protiprávního na tom není. Jiné ale mohou šířit obsah, který zasahuje do práv konkrétních osob (pomluvy), vyvolává paniku (poplašné zprávy) nebo podněcuje nenávist. Právo obvykle neřeší, jaký web to je, ale co konkrétně bylo zveřejněno, s jakým dosahem, v jakém kontextu a s jakým dopadem.

Představte si, že někdo sdílí příspěvek: „Vláda tajně chystá zavřít banky, všichni si vyberte peníze.“ I kdyby šlo jen o názor, může to v určitých okolnostech působit jako výzva, která vyvolá paniku. A to je přesně moment, kdy se z diskuze může stát právní problém – ne kvůli nálepce dezinformace, ale kvůli následkům.

Jak dezinformace „definuje“ právo

Mnoho lidí čeká jednoduchou definici. Jenže české právo většinou takto nefunguje. Veřejná debata může být ostrá, nepřesná, emotivní a někdy i objektivně nesmyslná, a přesto zůstává chráněná svobodou projevu. Zásadní je, že stát v demokratické společnosti nemá být „ministerstvem pravdy“ a plošně rozhodovat, které informace jsou povolené a které ne.

To samozřejmě neznamená, že je všechno dovoleno. Znamená to ale, že právo typicky postihuje až konkrétní protiprávní jednání (např. vyvolání paniky, podněcování nenávisti, pomluvu), nikoliv samotnou existenci nepravdivého tvrzení.

Tohle můžeme vidět i na soudní praxi. V mediálně sledovaném případu aktivisty Ladislava Vrabela Ústavní soud řešil hranici mezi trestáním šíření poplašné zprávy a ochranou svobody projevu. Případ se týkal tvrzení o údajně plánovaném českém jaderném útoku na Rusko. Ústavní soud zrušil předchozí odsuzující rozhodnutí a zdůrazňoval, že demokracie musí ustát i šíření nesmyslů a že obětování svobody projevu by bylo nebezpečné. Zároveň ale platí, že v jiných kauzách soudy tresty za poplašné zprávy potvrzují – typicky když je prokázaný společensky nebezpečný dopad nebo konkrétní forma šíření.

Kdy už šíření dezinformací může být protiprávní

V praxi se „dezinformační“ obsah nejčastěji láme do tří právních rovin: přestupkové, občanskoprávní a trestní. Čím větší zásah do chráněných hodnot (bezpečnost, veřejný pořádek, lidská důstojnost, pověst, práva menšin), tím větší šance, že věc nezůstane jen u morální kritiky.

V trestním právu se v debatách o dezinformacích často objevuje šíření poplašné zprávy. Nejde přitom o to, že někdo napsal hloupost, ale osituace, kdy se šíří nepravdivá zpráva, která je způsobilá vyvolat vážné znepokojení (nebo vyvolat škodlivé reakce), a zároveň je dáno zavinění. Konkrétní příklad z posledních let je kauza Jany Peterkové. Soud pravomocně uložil bývalé novinářce dvouletou podmínku za šíření poplašné zprávy v době pandemie covidu-19.

Tento typ kauz je užitečný v tom, že ukazuje „tvrdou“ stránku pravidel: Pokud se šíří poplašné informace v krizové době a společnost je citlivá, může to mít trestněprávní následky.

Vedle toho existuje občanskoprávní rovina: Typicky když dezinformační tvrzení zasáhne konkrétní osobu nebo firmu. Pomluvy, nepravdivá obvinění, falešné citace, zmanipulované „důkazy“ – to vše může založit odpovědnost za zásah do osobnostních práv nebo dobré pověsti, včetně požadavku na omluvu, odstranění obsahu a náhradu nemajetkové újmy.

Krátký checklist, jak poznat dezinformaci:

• Je sdělení jen názor/komentář, nebo se tváří jako fakt?
• Má dosah (velká skupina, kanál, web), nebo je to soukromá zpráva?
• Může vyvolat paniku nebo podnítit nenávist?
• Zasahuje do práv konkrétní osoby (jméno, fotka, firma)?
• Jde o krizovou situaci (epidemie, válečný konflikt), kdy jsou dopady větší?

Seznam dezinformačních webů

Vyhledávání typu „seznam dezinformačních webů“ je extrémně časté – lidé chtějí mít „jednoduchou mapu“, komu věřit. Právně je to ale ošemetné. V Česku obecně neexistuje jeden závazný státní „černý seznam“, který automaticky určuje, co je dezinformační web a co ne. Častěji narazíte na seznamy nebo databáze tvořené médii, neziskovým sektorem nebo analytickými projekty. Ty mohou být užitečné orientačně, ale nejsou samy o sobě soudním rozhodnutím.

Co z toho plyne pro praxi? Dvě věci, které se zdánlivě bijí, ale ve skutečnosti platí současně:

1. Kdokoliv má právo veřejně kritizovat obsah webu, upozorňovat na manipulace nebo na opakované šíření nepravd.
2. Současně ale může být problematické bez pečlivého odůvodnění označit konkrétní subjekt za „dezinformační“ tak, že to zasáhne jeho pověst, obchodní vztahy nebo důvěryhodnost – zvlášť pokud je takové označení podáno jako nevyvratitelný fakt, bez zdrojů a bez možnosti reakce.

Typický spor může vypadat třeba takto: Firma si zaplatí reklamu na webu, který je na internetu označovaný jako „alternativní“. Konkurence pak veřejně napíše: „Spolupracují s dezinformačními weby a podporují propagandu.“ Pokud kvůli tomu firmě začnou odcházet klienti nebo utrpí její pověst, může se bránit. Ne tím, že bude vysvětlovat, že není dezinformační, ale tím, že napadne konkrétní nepravdivá tvrzení a jejich skutečný dopad.

Z pohledu provozovatelů webů je zase důležité vědět, že „dezinformační web“ není právní status, který by automaticky něco zakazoval. Rizika se odvíjejí od konkrétních textů, výroků a jejich následků. A pokud se web ocitne na veřejném seznamu, často se vyplatí nejprve zhodnotit, zda jde o hodnotící soud (kritiku), nebo o tvrzení, které už zasahuje do práv.

Kdo nese odpovědnost: Autor, sdílející či provozovatel webu a platformy?

Jedna z nejčastějších otázek zní: „Když jen sdílím, tak jsem v pohodě?“ Bohužel neexistuje univerzální odpověď. Odpovědnost se může lišit podle toho, jestli jste (a) původní autor, (b) někdo, kdo obsah přebírá a šíří, (c) provozovatel webu, který ho publikuje, nebo (d) administrátor skupiny, který ho aktivně podporuje, připíná a cíleně šíří dál.

V trestní rovině typicky hraje roli úmysl a společenská nebezpečnost. V civilní rovině (ochrana osobnosti, pověst) je často klíčové, kdo výrok zveřejnil, v jaké podobě a jak velkému publiku. Pokud někdo přebírá pomluvu a doplní ji vlastním komentářem typu „tady je důkaz, že kradou“, může se z něj stát samostatný původce zásahu. U sdílení bez komentáře se často řeší kontext: Sdílíte pro pobavení, pro varování nebo jako potvrzení? V praxi může mít stejný link úplně jiný právní význam podle toho, jak ho rámujete.

U provozovatelů webů navíc přibývá odpovědnost za redakční proces a reakci na výzvy k odstranění. Pokud web opakovaně šíří nepravdivé informace a ignoruje upozornění, roste riziko sporů. A u velkých sociálních platforem do hry vstupují i jejich vlastní pravidla a postupy (to je ale spíš otázka moderace než českého trestního práva).

Vedle interních pravidel platforem existuje i právní režim odpovědnosti zprostředkovatelů: typicky platí, že platforma nemusí předem vše kontrolovat, ale když se prokazatelně dozví o nezákonném obsahu, očekává se rychlá reakce (například odstranění nebo omezení přístupu). V EU to dnes posiluje i nařízení o digitálních službách (DSA) s pravidly pro oznamování nezákonného obsahu.

Dostupný advokát radí: Když chcete minimalizovat riziko, nepřidávejte k problematickému obsahu „razítko pravdy“. Pokud si nejste jistí, použijte opatrný rámec („koluje tvrzení…, ověřené to není…“) a ideálně přidejte zdroj, který věc vyvrací. A pokud jste na druhé straně – tedy někdo šíří nepravdy o vás – sbírejte důkazy (screenshoty, URL, datum, dosah) a řešte to rychle.

Kauzy z praxe: Proč někdy trest padne a jindy ne

Aby bylo jasné, že dezinformace nejsou jedna škatulka, stojí za to porovnat dvě veřejně známé kauzy, které se v médiích objevovaly právě v souvislosti s dezinformacemi a poplašnými zprávami.

První je výše zmíněný případ Jany Peterkové: Městský soud v Praze jí pravomocně uložil dvouletou podmínku za šíření poplašné zprávy v době pandemie covidu-19. Soudy u podobných případů obvykle hodnotí nejen samotnou nepravdivost, ale také okolnosti (krizová doba), formu šíření a potenciální dopad na veřejnost. V praxi se takové případy často opírají o to, zda zpráva mohla vyvolat vážné znepokojení, narušit veřejný pořádek nebo ohrozit určité chráněné zájmy.

Druhá kauza se týká Ladislava Vrabela. Ústavní soud zrušil odsuzující rozhodnutí v případu, kde šlo o tvrzení o údajně plánovaném českém jaderném útoku na Rusko, a akcentoval význam svobody projevu i v situacích, kdy se šíří očividné nesmysly. Následně se v médiích objevily informace, že osvobození bylo potvrzeno jako pravomocné.

Co z toho vyplývá? Ne to, že si můžete říkat cokoliv, ani že za dezinformace vždycky hrozí vězení. Spíš to, že soudy jemně váží:

• Je to výrok, který se blíží politickému projevu a přehnanému hodnocení?
• Nebo jde o konkrétní poplašnou informaci, která v určité situaci reálně ohrožuje společnost?

Co na to advokát?

Ne každá hádka na internetu patří k právníkovi. Ale existují situace, kdy se „jen špatná informace“ rychle změní v problém, za který už bez právní strategie zaplatíte časem, penězi i reputací.

Advokáta typicky potřebujete, když:

• někdo o vás (nebo o vaší firmě) šíří konkrétní nepravdy a vy to dokážete doložit,
• obsah je virální (velké skupiny, sdílení, média) a škoda roste každým dnem,
• jste označeni jako šiřitelé dezinformací či propagandy a dopadá to na zaměstnání, zakázky nebo obchodní partnery,
• provozujete web a přišla vám předžalobní výzva nebo hrozí trestní oznámení,
• jste v citlivém tématu (zdraví, epidemie, bezpečnost státu, menšiny), kde se hranice „svobody projevu“ posuzují přísněji,
• řešíte, že váš web je veřejně spojován s pojmy jako „dezinformační weby“ nebo se objevuje v internetových seznamech, a vy potřebujete vyhodnotit, zda jde o přípustnou kritiku, nebo už o zásah do pověsti.

Naopak prevence často stačí, když jde o jednotlivý výrok bez dosahu a bez konkrétní újmy. I tehdy ale může pomoci rychlá konzultace: někdy stačí správně formulovaná žádost o odstranění, jindy je lepší hned sbírat důkazy a připravit postup.

U dezinformací a propagandy bývá největší problém nejistota. Lidé tuší, že je něco špatně, ale nevědí, jestli je to jen „ošklivý názor“, nebo už právně postižitelná věc.

Co pro vás umíme udělat v praxi:

• Posoudíme konkrétní příspěvek / článek / video: Co přesně je právní problém (a co naopak problém není).
• Navrhneme nejefektivnější postup: Od „měkké“ výzvy k odstranění přes žádost o omluvu až po žalobu nebo trestní oznámení (kde dává smysl).
• Připravíme předžalobní výzvu a pomůžeme s důkazy: u online obsahu je důležité mít kvalitní záznamy (čas, dosah, verze).
• Zastoupíme vás v civilních sporech o pověst a osobnostní práva, případně v trestním řízení.

Pokud chcete rychle vědět, co vám hrozí, nebo jak se bránit, napište nám popis situace a pošlete odkazy / screenshoty. Čím konkrétnější podklady, tím přesnější a rychlejší doporučení.

Shrnutí

Dezinformace jsou v českém právním prostředí složité téma, protože samotný pojem dezinformace zákon zpravidla nezná a netrestá „lež“ jen proto, že je nepravdivá; rozhodující je vždy konkrétní obsah, jeho forma, dosah, kontext a skutečný dopad. Svoboda projevu chrání i přehnané, emotivní či nesmyslné výroky, stát ale zasahuje ve chvíli, kdy sdělení vyvolává paniku, podněcuje nenávist nebo zasahuje do práv konkrétních osob či firem – tehdy může jít o přestupek, civilní spor (například o ochranu pověsti) nebo i trestný čin, typicky šíření poplašné zprávy. Právo neřeší, zda jde o „alternativní“ či „dezinformační“ web, ale co bylo konkrétně zveřejněno a s jakým následkem; neexistuje ani závazný státní seznam dezinformačních webů, pouze orientační seznamy, s nimiž je nutné zacházet opatrně. Odpovědnost může nést autor, sdílející i provozovatel webu nebo správce skupiny, přičemž roli hraje i to, zda někdo k obsahu přidává vlastní „razítko pravdy“ nebo ignoruje výzvy k odstranění. Soudní praxe ukazuje, že někdy trest padne (například u poplašných zpráv v krizových situacích), jindy soudy naopak zdůrazní, že demokracie musí ustát i šíření nesmyslů; hranice se proto vždy posuzuje individuálně.