Chcete-li dosáhnout vítězství u soudu například při náhradě škody či při vymáhání své pohledávky, váš úspěch se bude odvíjet především od brilantně sepsaného návrhu a vhodně navržených důkazů. Co vše může jako důkaz sloužit a jak dokazování u soudu probíhá?
Během civilního řízení se uplatňuje celá řada zásad, podle kterých soud postupuje. Jsou jimi:
Občanskoprávní řízení se liší od většiny ostatních (např. správního či trestního řízení) v tom, že je především v dispozicích účastníků, kam se proces bude ubírat. Záleží tedy na jejich aktivitě, podáních a navržených důkazech. Soud se do značné míry (zejména ve sporných řízeních) nechává vést návrhy účastníků.
Opakem tohoto principu je pak takzvaná zásada oficiality, která je ovšem typická především pro řízení trestní (soudy zahajují a postupují v řízení z úřední povinnosti), v rámci civilního procesu se s ní setkáváme v tom smyslu, že po zahájení řízení v něm již soud musí pokračovat, a to i když jsou účastníci následně v podstatě nečinní.
Směřuje zejména na žalobce a znamená pro něj, že má pravdivě uvést, čeho se domáhá a co jsou rozhodující skutečnosti.
Tato povinnost je zakotvena přímo v jednom ustanovení občanského soudního řádu, podle něhož „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede.“
Opět se tedy klade důraz na aktivitu účastníků, kteří musejí sami přicházet s návrhy důkazů, jež doloží jejich tvrzení. Soud (či jiný orgán) v tomto směru nebude sám nijak aktivní (to se týká především sporných řízení, jinou situací může být třeba řízení týkající se nezletilých dětí).
Účastníci řízení jsou zatíženi takzvaným důkazním břemenem. Nese ho především navrhovatel. Znamená to, že je na nich, aby označili a doložili všechny relevantní skutečnosti a důkazy. Pokud tomu tak nebude, bude zpravidla soud při rozhodování vycházet pouze z důkazů, které již byly provedeny. Jak ale bylo již výše uvedeno, soud není povinen provádět všechny navržené důkazy. Může naopak provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to zejména v případech, kdy je to potřebné ke zjištění skutkového stavu.
Například důkazní břemeno v případě vymáhání náhrady škody ukládá poškozenému povinnost existenci protiprávního jednání škůdce, vznik újmy a existenci příčinné souvislosti mezi daným jednáním a vznikem újmy.
Jiným příkladem může být žaloba na ochranu osobnosti. Zde je poměrně náročné důkazní břemeno unést, pohybujeme se zde v pojmech jako zásahy do cti, soukromí či důstojnosti, dle hodnocení a vyčíslení nemajetkové újmy a podobně. Taková žaloba zpravidla vyžaduje konzultaci se zkušeným advokátem.
Zákon umožňuje zajímavou situaci, kdy dochází k obrácení důkazního břemene, a to v případě diskriminačních sporů. Pokud například tvrdíte, že se zaměstnavatel dopustil diskriminace na pracovišti z důvodu pohlaví, když všem mužům zamezil v přístup na školení, je na zaměstnavateli (či obecně odpůrci), aby prokázal, že jeho jednání nebylo diskriminační.
Uplatňuje se především v tzv. nesporném řízení, kde jde zpravidla o veřejný zájem. Proto zde soud je povinen provést případně i jiné důkazy, než byly navrhovány účastníky. To neznamená, že by se neuplatňovala povinnost tvrzení. Nicméně pokud není naplněna či účastník neunese důkazní břemeno, nemělo by být jen kvůli tomu rozhodnuto v jeho neprospěch.
Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že nejsou stanovena žádné přesná pravidla, jak který důkaz hodnotit a jak k němu přihlížet (hypoteticky si představme třeba pravidlo, které říká, že svědectví dvou svědků je třeba brát jako nezvratný důkaz, či svědectví dvou žen je ekvivalentní svědectví jednoho muže).
Naopak ale tato zásada neříká, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Pokud některý z navržených důkazů provést nechce, musí ve svém rozhodnutí svůj názor řádně odůvodnit.
Tip: Zásadami, které provázejí trestní řízení, jsme se zabývali v jiném článku.
Jako důkazní prostředek může sloužit takřka cokoliv, čímž lze zjistit stav věci. Nejčastěji se využívají:
Jsou jimi například smlouvy, faktury, notářské zápisy. Rozlišujeme přitom listiny veřejné (jako např. notářské zápisy), jejichž pravost se automaticky předpokládá a pokud ji někdo napadá, musí to prokázat. Naopak u soukromých listin (jako jsou smlouvy) stačí pravost zpochybnit a následně ji musí prokazovat ten, kdo listinu předložil.
Svědky nemohou být sami účastníci. Jinak ale není jejich okruh v zásadě nijak omezen, může jím být blízký příbuzný účastníka i nezletilý (pokud jeho rozumové schopnosti umožní určitou situaci zachytit a zprostředkovat soudu). Každý, kdo je soudem vyzván, aby se dostavil vypovídat, má povinnost svědčit. Právo odepřít v takovém případě výpověď lze tehdy, pokud by měl pro svědka za následek hrozbu trestního stíhání nebo stíhání osob jemu blízkých. V takovém případě by ovšem soud posuzoval, zda je odepření vypovídat důvodné.
Jinou situací je pak předepsaná mlčenlivost, již nesmí svědek prolomit. Týká se to například lékařů, advokátů či knězů. Mlčenlivost týkající se vlastní osoby, ovšem může prolomit i sám účastník, například když předloží jako důkaz svou zdravotní dokumentaci.
Svědek má nárok na tzv. svědečné, tedy náklady na dopravu, ubytování a ušlý výdělek v zaměstnání.
Využívají se například pro ověření pravosti listin či psychologické posudky. Znalec je zpravidla vybrán ze seznamu soudních znalců. Pakliže se pro určitou oblast žádná osoba v seznamu nenachází, lze výjimečně jmenovat i někoho jiného.
Tip: využitím a rolí znalce u soudu jsme se zabývali v samostatném článku
Soud se k němu uchyluje spíše v případě důkazní nouze, neboť u účastníků lze předpokládat zájem na výsledku sporu, který jejich výpověď ovlivní. V některých typech řízení (např. rodinné spory) je ale výslech účastníků naopak spíše pravidlem.
Jeho předmětem může být jakákoliv věc, či lidské tělo. Lze je provést přímo na jednání soudu, pokud to povaha a rozměr dané věci umožňuje. V opačném případě je třeba provést ohledání na místě a pozvat k němu všechny účastníky řízení, případně další osoby jako znalce apod.
Civilní právo příliš nepracuje s pojmy jako přímé či nepřímé důkazy, které známe typicky z práva trestního. Z přímých důkazů přímo vyplývá skutečnost, která se má dokazovat (příkladem je předložena smlouva, která dokazuje, že se uskutečnila koupě). Nepřímý důkaz je zpravidla jen jedním z několika důkazů, jež mají něco osvědčit (příkladem v tomtéž sporu může být výpověď svědka, který slyšel někoho povídat, že byla uzavřena kupní smlouva).
Jak bylo výše uvedeno, je na účastnících, aby dokládali svá tvrzení a navrhovali a předkládali důkazy. Naopak na soudu je, aby určil, které důkazy se provádějí.
Důkazy se provádějí během samotného jednání, na němž jsou účastníci přítomni.
Každý důkaz hodnotí soud jednotlivě a všechny důkazy také ve vzájemných souvislostech.
Tým online právníků Dostupný advokát vám jej vyřeší.
Potřebujete pomoci s podáním žaloby nebo zastoupením u soudu? Ať spor teprve začíná, nebo už je řízení dávno rozjeté, rádi vám se vším pomůžeme. Provedeme důkladnou analýzu, posoudíme vaše reálné šance a navrhneme další postup. To vše do 48 hodin od objednávky služeb.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Službu jsem opakovaně využil s maximální spokojeností. Mohu doporučit.
Obrátil jsem se o právní poradu – moje žádost byla vyřízena velmi rychle, kvalitně a hlavně kvalifikovaně. Všichni byli milí a ochotní. Mohu jen doporučit!
Všem vřele doporučuji. Profesionalita, ochota.
