Důležité rozhodnutí
Převést zadluženou společnost na někoho jiného, „zavřít oči“ a doufat, že dluhy zmizí? Taková strategie už u českých soudů přestává fungovat. Jednatelé, kteří se v krizové situaci firmy jen formálně zbaví funkce a podnik „odloží“ na takzvaného bílého koně, si koledují o to, že věřitelé i insolvenční správce nakonec sáhnou na jejich osobní majetek. A právě k tomu směřuje aktuální vývoj české judikatury i nový nástroj – žaloba na doplnění pasiv.
„Bílý kůň“ je v podnikatelské praxi pojmenování pro osobu, která formálně převezme zadluženou či jinak problematickou firmu, ve skutečnosti ji však nijak neřídí a slouží jen jako „držák“ problémů. Typicky jde o člověka, který figuruje ve vedení desítek až stovek společností, často již dříve zaniklých v úpadku, a jeho role je čistě formální. Původní jednatelé si tak někdy naivně myslí, že když společnost rychle převedou na takového „podnikatele“, sami se zbaví jakékoli odpovědnosti – firma přece už není jejich.
Jenže české právo stojí na myšlence, že důležitý není jen formální zápis v obchodním rejstříku, ale především skutečné chování statutárního orgánu v době, kdy se firma dostává do potíží. Pokud jednatelé při hrozícím úpadku neudělají nic jiného než to, že si umyjí ruce, odvolají se z funkce a firmu převedou na někoho, kdo ji očividně nezachrání, soud to může vyhodnotit jako porušení jejich povinností. Převod na „bílého koně“ tak nefunguje jako ochranný štít, naopak může být brán jako důkaz, že jednatelé chtěli před věřiteli utéct.
Důležité je také to, že věřitelé i insolvenční správci a soudy dnes mnohem citlivěji vnímají situace, kdy společnost skončí v likvidaci či insolvenci prakticky bez majetku, ale s milionovými dluhy. Tam, kde dříve věřitelé často jen bezmocně odepsali pohledávky, dnes stále častěji hledají cestu k osobní odpovědnosti konkrétních lidí ve vedení společnosti. A právě „bílý kůň“ je typický signál, že se v příběhu firmy možná nehrálo fér.
Obecně platí, že společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost odpovídá za své dluhy svým majetkem a společníci ani jednatelé neručí osobně. To je základní princip kapitálových společností. Tato „ochranná bublina“ ale není bezpodmínečná. Jakmile se statutární orgán začne chovat lehkovážně, jednat v rozporu s péčí řádného hospodáře nebo odmítne včas řešit úpadek, může se jeho odpovědnost přiblížit až k osobnímu ručení.
Jednatel musí sledovat ekonomickou situaci společnosti a reagovat na ni. Nestačí jen formálně podepisovat účetní závěrky. Pokud firma dlouhodobě neplatí své závazky, hromadí dluhy, přichází o klíčové zdroje příjmů (například provozovnu, licence, zakázky), je povinností jednatele aktivně hledat řešení – jednat s věřiteli, hledat restrukturalizaci, přizvat krizového manažera nebo v krajním případě podat insolvenční návrh. Ignorování problémů či jejich odsouvání na „někoho jiného“ je přesně to, co soudy začínají trestat.
V praxi to může znamenat, že soud řekne: jako jednatel jste v rozhodné době nic neudělali pro záchranu firmy ani pro korektní řešení úpadku, naopak jste situaci zhoršili nebo oddálili. Výsledek? Za dluhy společnosti v určitém rozsahu ručíte osobně. A to může v konkrétních případech znamenat doplacení milionových částek z vlastního majetku – úspor, nemovitostí nebo budoucích příjmů. Nejde přitom o trest za neúspěšné podnikání, ale za nedbalost či pasivitu v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že problémy jsou vážné a potřebují řešení.
Jedním z případů, který ukazuje tento trend v praxi, je kauza řešená Vrchním soudem v Olomouci. Společnost provozovala penzion a restauraci. Jakmile přestala platit nájem, přišla o provozovnu, tedy o hlavní zdroj příjmů. Místo aby jednatelé aktivně hledali náhradní prostory, restrukturalizaci nebo dohodu s věřiteli, rozhodli se firmu jednoduše převést na jiného podnikatele. Ten byl přitom už v době převodu statutárem u velkého množství dalších firem, z nichž mnohé skončily v úpadku. Pro věřitele tak bylo jen otázkou času, kdy se i tato společnost „rozplyne“ bez majetku.
A přesně to se stalo. Firma zanikla bez prakticky jakékoli majetkové podstaty, zato s dluhem v řádech milionů korun. Tento scénář by dříve často znamenal konec příběhu: věřitelé by se smířili s tím, že „není z čeho brát“. Jenže pronajímatel prostor, který patřil k původnímu provozu restaurace, se s tímto výsledkem nesmířil. Rozhodl se požadovat úhradu dluhu po bývalých jednatelích osobně – s argumentem, že firmu opustili v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že směřuje do úpadku, a nesnažili se situaci napravit.
Vrchní soud dal věřiteli za pravdu. Konstatoval, že jednatelé neudělali nic pro odvrácení úpadku: nepokoušeli se obnovit provoz, nevyjednávali s věřiteli, neřešili restrukturalizaci. Jejich reakcí bylo pouze to, že se zbavili funkce a firmu převedli na jinou osobu, aniž by jakkoli zajistili, aby tato osoba skutečně firmu ozdravila. Tím podle soudu porušili své povinnosti a založili si odpovědnost za dluhy společnosti. Věřitel tak dostal možnost uspokojit svou pohledávku z osobního majetku bývalých jednatelů.
Ladislav Bognár, předseda soudního senátu: „Pro odvrácení hrozícího úpadku Společnosti žalovaní jako jednatelé neučinili vůbec nic. Jejich jedinou reakcí na hrozící úpadek bylo odvolání sebe samých z funkce jednatelů, přičemž smyslem tohoto kroku rozhodně nebylo jmenování osoby, jejímž úkolem by bylo odvrátit hrozící úpadek.“
Popisovaný případ se ještě řídil starší právní úpravou. Mezitím ale české právo zavedlo nový, výrazně systematičtější nástroj: žalobu na doplnění pasiv. Jde o speciální mechanismus, který umožňuje insolvenčnímu správci domáhat se, aby členové statutárního orgánu doplnili majetkovou podstatu společnosti, pokud svým jednáním (nebo spíše nečinností) přispěli k jejímu úpadku nebo k prohloubení dluhů.
Zjednodušeně řečeno: pokud má firma například dluhy 10 milionů korun a majetek jen za půl milionu, může insolvenční správce u soudu požadovat, aby rozdíl – 9,5 milionu – doplatili z vlastní kapsy ti, kdo v rozhodné době seděli v čele společnosti a nejednali s péčí řádného hospodáře. Tento nástroj slouží dvěma účelům. Zaprvé zvyšuje šance věřitelů, že se jim alespoň část pohledávek vrátí, i když je firma „prázdná“. Zadruhé má silný preventivní efekt – statutáři vědí, že „hra na mrtvého brouka“ v krizi firmy může mít velmi drahé následky.
Žaloba na doplnění pasiv ale není „atomová zbraň“ pro každý případ. Zákon i soudy nastavují poměrně přísné podmínky: musí jít o situaci, kdy společnost byla v úpadku, statutární orgán včas nepodal insolvenční návrh ani se nepřipojil k návrhu věřitele, a zároveň lze prokázat, že touto nečinností došlo ke zhoršení postavení věřitelů. Soudy také rozlišují mezi běžným podnikatelským rizikem (firma může zkrachovat, aniž by kdokoli pochybil) a skutečným porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
Proto je využití žaloby na doplnění pasiv náročné na dokazování a vyžaduje precizní práci insolvenčního správce a jeho právního týmu. I tak ale odborníci očekávají, že tento nástroj bude postupně používán stále častěji – zejména v případech, kdy je majetková podstata minimální, ale je zjevné, že statutáři o problémech věděli a neřešili je.
Vyřešte libovolný právní problém s týmem Dostupného advokáta! Do 24 hodin vám navrhneme řešení vaší situace a spočítáme, kolik vás to bude stát. Cena za vypracování návrhu je 390 Kč. Když si u nás navržené služby objednáte, máte vypracování návrhu zdarma.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
