Představte si situaci: část roku žijete v Česku, pracujete pro zahraniční firmu, občas vyrazíte na delší dobu do světa, máte pronájem bytu v Praze a k tomu investice v zahraničí. Všechno běží… dokud vám banka nezašle formulář k potvrzení, kde jste daňový rezident, případně dokud se neřeší zdanění příjmů ze zahraničí. Najednou zjistíte, že nejasná daňová rezidence umí spustit lavinu: od špatně nastavených srážek daně přes dvojí zdanění až po vysvětlování na finančním úřadě.
V tomto článku si vysvětlíme, co je to daňová rezidence, kdo je daňový rezident ČR, kdo je naopak daňový nerezident ČR, a hlavně: jaké to má praktické důsledky pro vaše daně i běžný život.
Začněme jednoduše: daňová rezidence říká, ve kterém státě vás berou jako domácího poplatníka pro daň z příjmů. Toto je klíčové, protože stát daňové rezidence zpravidla uplatňuje tzv. neomezenou daňovou povinnost – tedy chce zdanit nejen „domácí“ příjmy, ale typicky i příjmy ze zahraničí (zahraniční mzdu, podnikání, pronájmy, některé investiční výnosy apod.).
Tady vzniká nejvíc omylů. Daňová rezidence se neodvozuje automaticky od občanství. Můžete být český občan a přesto být daňový nerezident, pokud v ČR fakticky nežijete způsobem, který zákon považuje za rezidentství. A naopak: můžete být cizinec a stát se daňovým rezidentem ČR, protože jste si tu vytvořili reálné zázemí a běžný život.
Nejste si jistí, jak správně postupovat v oblasti daní, abyste nešlápli vedle? Pomůžeme vám zorientovat nejen v zákoně, ať už jde o řešení konkrétní daňové situace, přípravu na kontrolu ze strany finančního úřadu či obranu před soudem.
České právo je v otázce daňové rezidence poměrně přímočaré, ale v praxi to umí být zrádné: abyste byli daňový rezident ČR, stačí splnit jednu ze dvou podmínek: buď máte na území České republiky bydliště, anebo se zde obvykle zdržujete (183 dnů v kalendářním roce).
Bydlištěm v ČR zákon nemyslí adresu v občance ani trvalý pobyt z evidence obyvatel. Myslí tím místo, kde máte stálý byt, a z okolností se dá usuzovat, že máte úmysl trvale se v něm zdržovat.
Důležité také je, že tento stálý byt nemusí být vámi vlastněný byt nebo dům – klidně může jít o pronájem, služební byt, dlouhodobě užívaný byt u partnera apod. Jde o to, že tento byt je vám kdykoliv k dispozici.
U bydliště je největší omyl, že stačí (nebo naopak nestačí) nějaký formální údaj. Ve skutečnosti se posuzuje realita: máte v ČR byt, který je vaším zázemím, a okolnosti naznačují, že se tu chcete dlouhodobě zdržovat.
Finanční správa dává praktické vodítko, co je při posuzování bydliště důležité: typicky osobní a rodinný stav – například zda v bytě žijete s manželem/manželkou a dětmi – a také zda byt používáte v návaznosti na ekonomické aktivity, jako je zaměstnání nebo podnikání.
Laicky: když máte v ČR „život“ (rodinu, pravidelný režim, práci, podnikání, doktory, běžné fungování domácnosti), je to přesně ten typ situace, kdy se úmysl trvale se zdržovat bude dovozovat snáz než u člověka, který si tu drží byt jen jako občasné přespání.
Praktický příklad: pracujete většinu času v zahraničí, ale v ČR máte byt, kam se pravidelně vracíte, partner/rodina tu bydlí a vy tu trávíte volné chvíle. I bez splnění druhé podmínky obvyklého zdržování (183 dnů) se může stát, že vám vyjde daňový rezident ČR právě přes bydliště, protože stálý byt a okolnosti života ukazují na dlouhodobé zázemí.
Druhý klíč je obvyklé zdržování v ČR. Tady už zákon pracuje s dny: za obvykle se zdržujícího se považuje člověk, který v ČR pobývá alespoň 183 dnů v kalendářním roce, a může to být souvisle nebo v několika obdobích. A přidává praktické pravidlo, které lidé často přehlédnou: do 183 dnů se započítává každý započatý den pobytu.
U obvyklého zdržování lidé často chybují ve dvou věcech:
Praktický příklad: v zimě 40 dnů, na jaře 60 dnů, na podzim 90 dnů. Souvisle jste tu nikdy nebyli půl roku, ale součet dnů je 190. V tuto chvíli splňujete podmínku pro obvyklé zdržování.
Zákon obsahuje i pravidlo, které u studentů a lidí v dlouhodobé léčbě může rozhodnout celé daňové nastavení: pokud se na území ČR zdržujete pouze za účelem studia nebo léčení, jste daňovým nerezidentem, a to dokonce i tehdy, kdybyste jinak splnili podmínku obvyklého zdržování.
V praxi to samozřejmě vyžaduje, aby šlo skutečně pouze o studium nebo léčení – tedy aby vaše situace neměla typické znaky běžného usazení (práce, podnikání, rodinné zázemí apod.).
Příklady:
Představte si, že jste občan Slovenska a přijedete do Brna na magisterské studium. V ČR strávíte od září do června skoro celý akademický rok, takže bez problému překročíte 183 dnů. Bydlíte na koleji nebo v pronájmu, ale váš pobyt je zjevně dočasný, navázaný na studium. Nepracujete, nepodnikáte, nemáte v ČR rodinu ani jiné dlouhodobé „ukotvení“, po zkouškách odjíždíte domů a tam máte své hlavní zázemí. V takové situaci se uplatní výjimka: jste daňový nerezident ČR, přestože se tu obvykle zdržujete (183+ dnů).
Na druhé straně ale můžete být ve velmi podobné startovní situaci, ale s důležitým rozdílem: jste cizinec studující v Praze, jenže zároveň máte v ČR dlouhodobou pracovní smlouvu (ne jen občasnou brigádu), pronajmete si byt na neurčito jako stabilní zázemí a přesunete sem běžný život (lékař, bankovní účty, dlouhodobé závazky).
V praxi už tedy nejde říct, že se v ČR zdržujete jen kvůli studiu – studium je sice důvod, ale vedle něj tu reálně běží standardní usazení (typicky práce jako hlavní ekonomická vazba a stabilní byt jako zázemí). V takovém případě se velmi snadno dostanete do režimu daňového rezidenta ČR buď přes bydliště (stálý byt a úmysl se v něm trvale zdržovat), nebo přes obvyklé zdržování bez možnosti použít studentskou výjimku.
To, zda jste či nejste daňový rezident, rozhoduje o důležitých věcech: kde všude musíte danit příjmy, jestli se vás týká zdanění příjmů ze zahraničí, jak se na vás použijí smlouvy o zamezení dvojího zdanění a jaké slevy na dani vůbec můžete uplatnit. Rozdíl tak může být v desítkách tisíc korun ročně – buď na daních zaplacených navíc, nebo naopak na daních zbytečně odvedených v cizím státě. Pojďme se na jednotlivé rozdíly podívat blíže:
Klíčový rozdíl mezi daňovým rezidentem a daňovým nerezidentem spočívá v rozsahu zdanění v České republice. Daňový rezident ČR má tzv. neomezenou daňovou povinnost, takže v ČR přiznává a zdaňuje celosvětové příjmy – nejen českou mzdu, ale i zahraniční mzdu, podnikání v cizině, nájem z bytu v zahraničí, úroky z účtů u zahraničních bank či dividendy z cizích burz. Naproti tomu daňový nerezident ČR má omezenou daňovou povinnost a v ČR řeší pouze ty příjmy, které mají zdroj na území ČR (typicky práci vykonávanou v ČR, příjem z české nemovitosti nebo příjmy plynoucí ze stálé provozovny v ČR).
Nejste si jistí, jak správně postupovat v oblasti daní, abyste nešlápli vedle? Pomůžeme vám zorientovat nejen v zákoně, ať už jde o řešení konkrétní daňové situace, přípravu na kontrolu ze strany finančního úřadu či obranu před soudem.
To, že jako daňový rezident přiznáváte v ČR i zahraniční příjmy, neznamená, že je zdaníte dvakrát. Právě proto existují mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění a také metody vyloučení dvojího zdanění přímo v českém právu. V praxi se používají dvě základní metody:
Jste daňový rezident ČR, pracujete pro německou firmu v Německu: Německo si obvykle vezme právo zdanit tuto mzdu jako stát, kde se práce vykonává. V ČR ale jako rezident musíte zahraniční mzdu uvést v přiznání. Podle smlouvy ČR–Německo se použije konkrétní metoda (většinou zápočet nebo vynětí podle typu příjmu a aktuálního znění smlouvy). Výsledek: nemáte platit daň dvakrát, ale buď se vám německá daň započte, nebo se mzda v ČR vyjme.
Jste daňový nerezident ČR, ale pronajímáte byt v Praze: V ČR jste nerezident, ale máte příjem z českého zdroje (nájemné z nemovitosti v ČR). Ten zůstává zdanitelný v ČR. Příjmy ze zahraničí (např. mzda ve vaší domovské zemi) v českém přiznání neřešíte – ty jsou naopak řešené podle pravidel státu, kde jste daňovým rezidentem.
Smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou dohody mezi dvěma státy, které mají dva hlavní cíle:
Někdy splníte podmínky pro daňovou rezidenci podle vnitrostátních předpisů ve dvou státech – třeba ČR a jiné země. Pak nastupuje na řadu sada kritérií podle kterých se rozhodne, který stát má přednost. Tato kritéria jdou typicky v pořadí:
Výsledek je důležitý: určí, kde jste daňový rezident pro účely smlouvy, a podle toho se pak řeší vyloučení dvojího zdanění.
Většina smluv o zamezení dvojího zdanění má podobnou stavbu: nejprve vymezí, kdo je rezident, a navazující články pak upraví jednotlivé druhy příjmů. U zaměstnání smlouvy zpravidla stanoví, že mzda se daní tam, kde je práce skutečně vykonána; připouštějí však výjimku pro krátkodobé pobyty (typicky do 183 dnů při splnění dalších podmínek). U dividend bývá umožněna srážková daň ve státě zdroje, avšak s omezenou sazbou (například do 15 %), přičemž stát rezidence následně zajistí vyloučení dvojího zdanění. A u nemovitostí ponechávají smlouvy právo zdanění prakticky vždy státu, na jehož území se nemovitost nachází.
Rozlišení daňový rezident / daňový nerezident má v českém systému přímý dopad na to, jaké slevy na dani a daňové zvýhodnění můžete uplatnit.
Daňový rezident ČR má zpravidla širší možnosti uplatnit slevy a zvýhodnění (typicky slevu na poplatníka, slevu na manželku či manžela, daňové zvýhodnění na děti nebo určité odpočty), samozřejmě při splnění zákonných podmínek.
Daňový nerezident může vždy uplatnit slevu na poplatníka. Další slevy, nezdanitelné části a daňové zvýhodnění na děti jsou zpravidla možné jen pro rezidenty EU/EHP, pokud alespoň 90 % jejich příjmů pochází ze zdrojů v ČR (u některých slev existují výjimky).
U rezidenta se pak vždy zkoumá, jaké příjmy máte v ČR i v zahraničí, jaké smlouvy se použijí a jaké slevy lze uplatnit. U nerezidenta se řeší hlavně příjmy ze zdrojů v ČR, případné smluvní výhody (například nižší srážková daň) a také to, zda vůbec splňujete podmínky pro uplatnění některých českých slev.
Přečtěte si více o dostupných slevách na dani a odčitatelných položkách.
Možná jste to zažili: banka nebo investiční platforma po vás chce prohlásit, kde jste daňový rezident, a vyplnit daňové identifikační číslo pro daný stát.
Důvod? Funguje automatická výměna informací o finančních účtech – v EU pod pravidly známými jako DAC2, globálně pod standardem CRS. DAC2 nastavuje automatickou výměnu informací o finančních účtech mezi státy a informace se vyměňují se státem rezidence poplatníka. CRS se pak týká informací o finančních účtech, které finanční instituce zjišťují a reportují na základě postupů náležité péče, a jde o nástroj boje proti daňovým únikům.
Český právní rámec stojí i na zákonu o mezinárodní spolupráci při správě daní, který upravuje, jak správce daně spolupracuje se zahraničními orgány v daňové oblasti.
A co je to TIN? Je to prakticky „daňové rodné číslo“ pro účely identifikace v daném státě – unikátní identifikátor, který používá daňová správa dané země. V ČR se v praxi potkáte nejčastěji s rodným číslem (u fyzických osob) nebo DIČ (zejména v kontaktu s úřady a u některých registrací), u cizinců pak se specifickými identifikátory přidělenými českými orgány podle situace. Smysl je vždy stejný: aby finanční instituce a úřady věděly, kam daňově patříte.
V přeshraničních situacích se často neobejdete bez papíru, který navenek doloží, kde jste pro účely daně z příjmů doma. Tím papírem je potvrzení o daňovém domicilu – zjednodušeně úřední potvrzení, že jste daňový rezident ČR za určité období nebo k určitému datu.
V praxi žádáte u místně příslušného finančního úřadu a v žádosti obvykle jasně vymezíte období nebo den, stát, pro který potvrzení potřebujete, a účel (typicky uplatnění výhod smlouvy o zamezení dvojího zdanění, snížená srážková daň u dividend, doložení rezidence zahraničnímu plátci apod.). Pro jednoduchost můžete použít vzorové žádosti. V řadě situací dnes finanční úřady vydávají potvrzení také v elektronické podobě (s uznávaným elektronickým podpisem a časovým razítkem).
Daňová rezidence určuje, který stát vás bere jako domácího poplatníka pro daň z příjmů. V ČR se rezidentství posuzuje hlavně přes dvě jednoduchá kritéria: máte na území ČR bydliště (stálý byt k dispozici a okolnosti ukazují úmysl se tu dlouhodobě zdržovat), nebo se v ČR obvykle zdržujete alespoň 183 dnů v kalendářním roce (počítá se každý započatý den, pobyty se sčítají). Pozor na častý omyl: daňová rezidence není občanství – český občan může být nerezident a cizinec může být rezident, pokud tu má reálné životní zázemí. Specifickou roli má výjimka: kdo je v ČR pouze kvůli studiu nebo léčení, zůstává pro české účely zpravidla daňovým nerezidentem, i kdyby překročil 183 dnů.
V praxi rozdíl rezident vs. nerezident rozhoduje o tom, co a kde daníte: rezident ČR v přiznání řeší celosvětové příjmy, nerezident v ČR obvykle jen příjmy ze zdrojů na území ČR (např. práce v ČR, nájem z české nemovitosti). Dvojí zdanění se standardně eliminuje pomocí smluv o zamezení dvojího zdanění a metod jako zápočet nebo vynětí; stejné smlouvy řeší i situace, kdy vám rezidence vychází ve dvou státech (tzv. „tie-breaker“ podle stálého bytu, střediska životních zájmů atd.). Rezidence má dopad i na uplatnění slev a zvýhodnění (rezidenti mají obecně širší možnosti; nerezidenti často jen omezeně a za splnění podmínek). A protože banky a platformy dnes musí kvůli automatické výměně informací (DAC2/CRS) zjišťovat, kde jste daňový rezident, často po vás budou chtít i TIN a někdy také potvrzení o daňovém domicilu, kterým rezidentství úředně prokážete.
Nejčastěji pomůže kombinace dokladů (nájemní nebo kupní smlouva k bytu, potvrzení o zaměstnání, školní docházka dětí, doklady o dlouhodobém pobytu) a praktickém životě (kde reálně trávíte čas, kde máte rodinu a ekonomické vazby).
Ano, může se to stát. Daňová rezidence a režim sociálního a zdravotního pojištění se řídí jinými pravidly (v EU často koordinací podle unijních předpisů). V přeshraničních situacích je běžné, že daně řešíte v jednom státě, ale pojistné se váže na jiný. U složitějších případů se vyplatí posoudit oboje paralelně.
U mezd často rozhoduje, kde je práce fakticky vykonávána – a remote práce z ČR může zakládat české zdanění (a někdy i povinnosti zaměstnavatele). Současně může vznikat potřeba řešit smlouvu o zamezení dvojího zdanění a správné nastavení záloh.
Pokud TIN nemáte, formulář často umožní vybrat možnost not issued nebo not available a uvést standardizovaný důvod (A/B/C u CRS). U některých formulářů (např. W-8BEN) je ale TIN povinný, ledaže vaše země TIN nevydává či ho nevyžaduje – v takovém případě to musíte zdůvodnit podle instrukcí k formuláři.
Nejste si jistí, jak správně postupovat v oblasti daní, abyste nešlápli vedle? Pomůžeme vám zorientovat nejen v zákoně, ať už jde o řešení konkrétní daňové situace, přípravu na kontrolu ze strany finančního úřadu či obranu před soudem.
Ondřej je ten člověk, v jehož hlavě uzrál nápad poskytovat advokátní služby online. Právním službám se věnuje již déle než 10 let a rád klientům pomáhá, když si nevědí rady s právními problémy.
Osobně i online. Stačí si vybrat vhodnou službu, nebo zvolit nezávislou konzultaci když si nejste jistí.
