Možná vám slovo odbory evokuje nekonečné schůzování, které vede tak maximálně k zajištění hodinek jako dárku pro zasloužilé pracovníky. Fungující odbory ale mohou zajistit mnohem víc, záleží především na jejich členech. Jsou-li funkční, mohou představovat platformu pro efektivní vyjednávání podmínek se zaměstnavatelem. Obecně mají za cíl zejména zlepšení pracovních a ekonomických podmínek a zajištění oblasti bezpečnosti práce. Pomoci mohou i s řešením zcela konkrétních situací v práci, jako je například udělování výpovědi. Členové obvykle odvádějí odborové organizaci měsíční členský příspěvek (často např. kolem 1 % z čisté mzdy), jeho výši ale vždy určuje konkrétní odborová organizace ve svých stanovách.
Členství v odborové organizaci je dobrovolné, stejně jako samotné zakládání odborů. Zákoník práce tedy nijak neupravuje nutnost mít v určité situaci ve společnosti odbory a existuje velké množství firem, v nichž žádné odbory zřízeny nejsou.
Kdo a jak může odbory založit?
Založit odbory může jakýkoliv zaměstnanec či zaměstnankyně společnosti. Potřebuje k tomu pouze souhlas a spolupráci dalších dvou kolegů či kolegyň, se kterými vytvoří přípravný výbor. Společně v rámci výboru sepíší stanovy, které schválí na ustavující schůzi. Následně je třeba odborovou organizaci zapsat u příslušného rejstříkového soudu. Odborová organizace vzniká jako právnická osoba dnem zápisu do veřejného rejstříku. Dnem následujícím po doručení na ministerstvo vnitra je odborová organizace založena.
Členy jednajícího orgánu (předsednictva, výboru apod.) mohou klidně být i jiné osoby, než zaměstnanci firmy, ovšem v případě potřeby je nutné prokázat, že alespoň tři odboráři jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Ze zákona není zřejmé, jak by takové prokazování mělo případně vypadat, nicméně neznamená to nutně, že by odborová organizace musela předkládat seznam členů.
Zaměstnavatel dokonce ani nesmí od svých zaměstnanců informace o jejich členství v odborech požadovat, nicméně lze předpokládat, že členové přípravného výboru se za členy sami označí.
U jednoho zaměstnavatele smí existovat i více odborových organizací. V takovém případě je zaměstnavatel povinen jednat se všemi a informovat je dle zákona o všem nezbytném.
Zaměstnavatel by neměl zapojení v odborové organizaci nijak postihovat, bohužel ale existují případy, kdy k tomu dochází.
Tip na článek
Přečtěte si také náš článek na téma druhy odborů, se kterými se u nás můžete setkat.
Příklad odborové organizace na severu Moravy
Zaměstnanci jedné továrny v severomoravském kraji byli trvale nespokojeni se svými pracovními podmínkami. Nebyla jim proplácena práce přesčas, výplata chodila se zpožděním, a proto se čtyři zaměstnanci rozhodli založit odborovou organizaci. Ještě než založení oficiálně oznámili zaměstnavateli, ten jim všem udělil výpověď. Zaměstnanci se obrátili na Dostupného advokáta s žádostí o pomoc. Situace byla přitom poměrně jasná. Zaměstnavatel nejenže neměl v danou chvíli zákonný důvod udělit těmto zaměstnancům výpověď, ale navíc bylo zřejmé, že jde o šikanu a pomstu spojenou se založením odborové organizace. Našim advokátům a nakonec i samotnému zaměstnavateli bylo zřejmé, že situaci nemůže z hlediska právního ustát a výpovědi byly neplatné. To nakonec uznal i zaměstnavatel a své výpovědi stáhl.
Související služba
Máte problém týkající se odborů?
Neváhejte se na nás obrátit. Váš případ posoudíme a do 24 hodin vypracujeme návrh právních služeb vedoucích k jeho vyřešení. Pokud se pak rozhodnete svěřit jeho řešení do našich rukou, máte vypracování návrhu zdarma.
Chci pomoct
- Při objednání služby přesně víte, co dostanete a kolik vás to bude stát.
- Vše zvládneme on-line nebo osobně v jedné z našich 6 kanceláří.
- 8 z 10 požadavků vyřešíme do 2 pracovních dnů.
- Pro každý právní obor máme specialistu.
Povinnosti vůči odborové organizaci
Zaměstnavatel má několik okruhů povinností vůči odborové organizaci. Především musí jejím prostřednictvím informovat zaměstnance a dále má povinnost s ní určité skutečnosti projednávat.
Zaměstnavatel je povinen odborovou organizaci, která u něj působí, informovat o:
- vývoji mezd a platů,
- vývoji průměrné mzdy či platu a jejich jednotlivých složek a členění dle profesních skupin,
- ekonomické a finanční situaci zaměstnavatele a jejím vývoji,
- činnosti zaměstnavatele a změnách v předmětu činnosti,
- ekologických opatřeních,
- právním postavení a vnitřním uspořádání zaměstnavatele a jeho změnách,
osobách oprávněných jednat jménem zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích,
- základních pracovních podmínkách a jejich změnách,
- opatřeních vedoucích k zamezení diskriminace,
- nabídkách volných pracovních míst,
- bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.
Povinnost jednat s odborovou organizací se týká:
- Projednávání informací o nově vzniklých pracovních místech.
- Projednání výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru – takový postup je třeba předem projednat s odborovou organizací. Pokud se jedná o člena orgánu odborové organizace, pak je zaměstnavatel povinen si vyžádat souhlas odborové organizace s výpovědí či okamžitým zrušením pracovního poměru (v opačném případě jsou dané úkony neplatné). Jiné případy skončení pracovního poměru stačí oznámit ex post, nevyžaduje se souhlas odborů.
- Hromadného propouštění – i tento postup je třeba alespoň 30 dní předem konzultovat s odborovou organizací, které sdělí důvody propouštění, počet propouštěných zaměstnanců, dobu, kdy k propouštění dojde, odstupné či další práva propouštěných zaměstnanců.
- Hromadné úpravy pracovní doby – týká se nejen pracovní doby jako takové, ale rovněž práce přesčas, noční práce či možnosti nařizovat práci ve dnech pracovních klidu.
- Náhrady škody – dojde-li k pracovnímu úrazu či nemoci z povolání zaměstnance, je třeba patřičnou náhradu škody předem projednat.
- Rozvrhu čerpání dovolených, se kterým zaměstnavatel seznamuje odborovou organizaci předem a ta mu vyjádří (či nevyjádří) souhlas.
Spolurozhodování
Společné rozhodování zaměstnavatele a odborové organizace se týká fondu kulturních a sociálních potřeb, tedy přídělu do něj a jeho čerpání.
Kolektivní vyjednávání
Odbory musí být ke kolektivnímu vyjednáváni oprávněni na základě stanov. V takovém případě smí jednat o kolektivní smlouvě.
Kolektivní smlouvu chápeme jako dvoustrannou smlouvu mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, jejímž obsahem jsou práva i povinnosti v pracovněprávních vztazích. Týká se následně všech zaměstnanců, tedy nejenom těch, kteří jsou členy odborů. Pakliže existuje na pracovišti více odborových organizací, pak za zaměstnance, kteří nejsou členy žádné z nich, jedná ta organizace, která má největší počet členů (pokud si nezvolí zaměstnanec jinak).
Kolektivní smlouvy mohou být v rámci jedné společnosti pro celý podnik, nebo pro jednotlivé úrovně řízení (územně či profesně vymezené).
Kolektivní smlouva může obsahovat například:
- úpravu pracovní doby (např. zkrácenou či pružnou pracovní dobu),
- dovolenou – tedy např. více týdnů než činí zákonný nárok,
- překážky v práci – nárok na placené volno nad rozsah stanovený právním předpisem,
- ochranu zaměstnanců při organizačních změnách, stanovení odstupného, mzdy – např. pravidla pro poskytování odměn, či výši příplatků za práci přesčas nebo o víkendu,
- pracovní benefity – penzijní či životní pojištění, stravenky, odměny při výročích, fond FKSP apod.,
- BOZP,
- svou platnost a účinnost – smlouva může vzniknout na dobu určitou nebo neurčitou (možnost výpovědi upravuje zákoník práce – vypovědět lze nejdříve po šesti měsících platnosti s šestiměsíční výpovědní dobou).
Nepostupuje-li kolektivní vyjednávání ke zdárnému výsledku, může být krajním řešením sporu o uzavření kolektivní smlouvy i stávka. Podle zákona jí musí povinně předcházet neúspěšné řízení mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.
Tip na článek
Stávka nemusí být jen dýdžejů. Stávky totiž provází lidstvo už stovky let a mění tak běh našich dějin. Nevyhneme se jim ani dnes, kdy si je spojujeme zejména se stávkami učitelů a studentskými stávkami za klima. Výjimkou není ani stávka lékařů. K čemu jsou ale vlastně stávky dobré a jaké stávky poznamenaly naši zemi nejvíce? To se dočtete v dalším článku.
V jakých oblastech odbory vznikají?
Lapidárně řečeno ve všech. Najdete je v malých firmách i společnostech čítajících tisíce zaměstnanců. Existují ve státní i soukromé sféře a rovněž takřka ve všech profesích. Jednotlivé odbory se sdružují dle profesí do odborových svazů, které mohou tvořit ještě další uskupení typu asociace či konfederace. Ty největší z nich, ASO ČR spolu s ČMKOS, zastupují odbory v Radě hospodářské a sociální dohody (tripartitě).
Asociace samostatných odborů České republiky (ASO ČR) je sdružení nezávislých odborových svazů v České republice. ASO je druhou největší odborovou centrálou v Česku.
Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) je tzv. odborová centrála, tedy sdružení odborových svazů v Česku. Sdružuje mj. odborový svaz hasičů, pracovníků školství, OS pracovníků knihoven, OS pracovníků kulturních zařízení a mnoho jiných.
Shrnutí
Odbory jsou dobrovolným sdružením zaměstnanců, které má za cíl chránit a zlepšovat jejich pracovní, mzdové a bezpečnostní podmínky, a funguje prostřednictvím odborové organizace působící u konkrétního zaměstnavatele. Odbory může založit několik zaměstnanců, kteří připraví stanovy, založí odborovou organizaci a po splnění zákonných podmínek (mj. alespoň tři členové v pracovním poměru u daného zaměstnavatele) oznámí její působení zaměstnavateli; členství v odborech je vždy dobrovolné a zaměstnavatel nesmí zjišťovat, kdo je členem. Zaměstnavatel má vůči odborové organizaci řadu povinností – musí ji informovat o vývoji mezd, ekonomické situaci, změnách v činnosti či pracovních podmínkách, s odbory projednávat vznik nových pracovních míst, výpovědi a okamžité zrušení pracovního poměru (u funkcionářů odborů se navíc vyžaduje souhlas), hromadné propouštění, úpravy pracovní doby, náhrady škody při pracovních úrazech či rozvrh dovolených a v některých otázkách s nimi i spolurozhoduje, typicky o fondu kulturních a sociálních potřeb. Důležitou oblastí činnosti odborů je kolektivní vyjednávání, jehož výsledkem může být kolektivní smlouva upravující pracovní dobu, dovolenou, překážky v práci, mzdy, benefity nebo ochranu při organizačních změnách, a která platí pro všechny zaměstnance, nejen pro odboráře; pokud vyjednávání ztroskotá, může krajním prostředkem být stávka.
Často kladené dotazy
Co jsou odbory a jak funguje odborová organizace u zaměstnavatele?
Odbory jsou sdružení zaměstnanců, kteří se společně snaží zlepšit své pracovní a mzdové podmínky, chránit bezpečnost práce a prosazovat férové zacházení. Konkrétní odborová organizace pak působí u určitého zaměstnavatele – zastupuje zaměstnance při jednání se zaměstnavatelem, účastní se kolektivního vyjednávání a může se vyjadřovat například k propouštění, rozvrhu pracovní doby nebo BOZP.
V praxi to funguje tak, že odborové organizace informuje zaměstnavatel o důležitých změnách (např. organizačních či ekonomických) a v řadě případů s nimi musí změny i projednat. Odbory mohou zaměstnance zastupovat při sporech, pomáhat jim při podávání námitek nebo žalob a často mají i své právní zázemí.
Jaké typy odborových organizací u nás existují?
Odborové organizace v Česku jsou velmi rozmanité a často se dělí podle odvětví nebo profese. Vedle „obecných“ odborů existují například:
-
zdravotnické odbory a odbory zdravotnictví, kam patří například odborový svaz zdravotnictví a sociální péče nebo odborový svaz zdravotnictví,
-
školské odbory, které zastupují zaměstnance škol, školek a dalších vzdělávacích institucí,
-
hornické odbory, které chrání práva zaměstnanců v těžebním průmyslu,
-
policejní odbory a odbory policie, které se věnují specifickým podmínkám práce u bezpečnostních složek,
-
podnikatelské odbory hájící zájmy určitých profesí nebo skupin podnikatelů,
-
odborový svaz pracovníků obchodu, který zastupuje zaměstnance v maloobchodě a velkoobchodě.
Mnoho těchto svazů je sdruženo pod většími centrálami. Nejznámější je Českomoravská konfederace odborových svazů, která za odbory vystupuje navenek a účastní se i jednání v tripartitě se zaměstnavateli a vládou.
Vyplatí se mi být odborářem, i když u nás v práci nejsou silné odbory?
Ano, i v menší firmě nebo tam, kde odbory zatím nemají velkou tradici, může mít členství v odborech smysl. Odborář má možnost prostřednictvím odborové organizace upozorňovat na problémy, žádat vysvětlení od zaměstnavatele a domáhat se dodržování zákoníku práce i v situacích, kdy by se jednotlivec sám bál ozvat.
Pokud u vašeho zaměstnavatele odbory zatím nepůsobí, může právě několik motivovaných zaměstnanců založit novou odborovou organizaci a navázat kontakt s některým z existujících svazů (např. se školskými odbory, zdravotnickými odbory, hornickými odbory nebo některým profesním svazem v rámci odborových organizací v Česku).
Jak založit odborovou organizaci u zaměstnavatele?
Základem je skupina zaměstnanců, kteří mají chuť něco změnit. Minimálně několik lidí se domluví, připraví stanovy a založí odborovou organizaci jako právnickou osobu (typicky se zápisem do veřejného rejstříku). Aby odbory skutečně mohly působit u konkrétního zaměstnavatele, musí mít u něj podle zákoníku práce alespoň tři své členy v pracovním poměru a tuto skutečnost zaměstnavateli oznámit.
V dalším kroku se můžete rozhodnout, zda se přidáte k některému z existujících svazů – třeba k odborovému svazu zdravotnictví a sociální péče, pokud jste ve zdravotnictví, k odborovému svazu pracovníků obchodu, pokud pracujete v maloobchodě, nebo k některému svazu sdruženému pod českomoravskou konfederací odborových svazů.
Co dělat, když mám kvůli odborům problém se zaměstnavatelem?
Někdy se stává, že zaměstnavatel na odboráře nebo celou odborovou organizaci reaguje nepřátelsky – například změnou směn, neprodloužením smlouvy nebo i výpovědí. Zákon přitom jasně stanoví, že zaměstnanec nesmí být znevýhodňován kvůli členství v odborech nebo kvůli své činnosti pro odbory. To platí pro všechny, ať už jde o zdravotnické odbory, školské odbory, hornické odbory, policejní odbory, podnikatelské odbory či jinou odborovou strukturu v rámci odborových organizací v Česku.
Pokud máte pocit, že jde o represivní krok kvůli vaší odborové činnosti, je na místě okamžitě situaci konzultovat – nejprve s příslušným svazem (např. odbory zdravotnictví prostřednictvím odborového svazu zdravotnictví, případně odborového svazu zdravotnictví a sociální péče, nebo jiného svazu podle profese) a ideálně i s advokátem specializovaným na pracovní právo.
